Nejrůznější úzkokolejky a malodráhy jsou tradičně velmi oblíbeným turistickým cílem. Platí to i pro Kolínskou řepařskou drážku, která díky partě nadšenců oživla, aby dělala radost malým i velkým.
Jednou z tradičních zemědělských plodin úrodného Polabí na Kolínsku vždycky byla cukrová řepa. V místech dnešní kolínské elektrárny v Zálabí stál od roku 1870 cukrovar rytíře Horského, známého a významného zemědělského hospodáře, vynálezce, zlepšovatele, podnikatele, velkostatkáře, odborného publicisty atd. atd. Není divu, že to byl právě František rytíř Horský z Horskysfeldu, který vymyslel řepařskou drážku, malodráhu, která by dopravovala řepu z polí do cukrovaru. Dnes si už jen stěží dokážeme reálně představit, jak obtížná byla přeprava řepy na povozech při tehdejší sporé síti slušných cest, jak se při špatném počasí mohlo také stát, že se řepa do cukrovaru včas vůbec nedopravila, a jak obrovský pokrok taková řepařská drážka představovala. Pravda, muselo se na ni ještě nějakou dobu počkat. Stavbu drážky realizoval až Horského vnuk Adolf Richter v roce 1894. I tak se ale kolínská drážka o celkové délce asi 10,5 km, zajišťující svoz cukrové řepy z Jestřabí Lhoty a Býchor přes Ovčáry do Kolína, zařadila k nejstarším řepným malodrahám v českých zemích a fungovala z nich také nejdéle – až do 60. let minulého století.
Pak ale byla drážka zrušena a počátkem 70. let prakticky zmizela z povrchu zemského. Zůstalo drážní těleso, ale jinak…. „Našli jsme zbytky pražců, hřebů, kolejnic, ale pouze fragmenty,“ říká mi Tomáš Vanča, předseda dnešního zapsaného spolku Kolínská řepná drážka. To vzpomíná na chvíle, kdy prvních pět nadšenců, nebo možná spíš pět statečných, kteří nejvíc věřili v možnost obnovení drážky, založilo v roce 2000 Klub pro obnovu Kolínské řepařské drážky, předchůdce dnešního spolku, a začalo spolu s několika dalšími dobrovolníky připravovat její obnovu.
A zase stojíme před velkou výzvou pro naši fantazii – jen těžko si představíme ty desetitisíce hodin, které na drážce odpracovali (a stále odpracovávají, protože taková malodráha, to je nekonečný příběh) železniční nadšenci, jejichž počet postupně zvolna stoupal až na současných zhruba 25 členů spolku a přibližně stejný počet dalších dobrovolníků. První, asi 1600 m dlouhý úsek z nádražíčka Kolín-Sendražice („do polí, k záchodu a zpátky,“ dodává pan Vanča) byl otevřen už v roce 2007. Samozřejmě ne pro převážení cukrovky, ale pro potěšení místních i turistů.
Dnes, po dalších 15 letech, se mohou všichni zúčastnění ohlédnout za svým dílem s oprávněnou pýchou. Podařilo se obnovit téměř 5 km dlouhý úsek trati ze Sendražic do Býchor. Původní rozchod trati byl 700 mm, ta současná má 600 mm, protože spolek měl lokomotivy, vagony i výhybky právě na takový rozchod. Na nádraží v Sendražicích je malé muzeum, podél trati vede naučná stezka, zřejmě jediná u nás věnovaná železnici. Dá se absolvovat pěšky, ale také na kole. Zpátky klidně můžete jet vlakem – k dispozici jsou dva speciální vagony, kam lze kola odložit, případně mohou sloužit pro přepravu vozíčkářů nebo dětských kočárků. Opravených provozuschopných vagonů má drážka aktuálně zhruba 11, další se přestavují. Všechny totiž původně jezdily v Poličských strojírnách, když tam ještě bývala zbrojovka, jako vnitropodniková doprava v podobě plošin, dnes jsou přestavěné na kryté otevřené či uzavřené vagóny, případně na vagóny nekryté.
Největší pýchou je parní lokomotiva ČKD BS-80 vyrobená v roce 1951, která jezdívala v královédvorských železárnách a pak byla nějakou dobu na soklu coby pomník. Po opravě za pomoci Výtopny Zlíchov dnes jezdí už 16. sezonu. Na obnovu ale již čeká druhá parní lokomotiva – německá válečná mašina Henschel-Riesa z roku 1943. Až se obnoví, bude to velká sláva – nejen kvůli možnosti realizovat divácky vděčné křížení parních lokomotiv, ale také proto, že to bude jediná funkční trojosá lokomotiva tohoto typu na světě, všechny ostatní obnovené jsou totiž dvouosé. Kromě toho má spolek zhruba čtyři provozuschopné dieselové lokomotivy a další čekající na opravu, všechny z řady ČKD. A ještě se vraťme na sendražické nádraží. Vloni tam spolek dokončil výstavbu hrázděného depa přesně podle parametrů Rakousko-Uherska a první republiky, což je další světový unikát. Když je čas a někdo z personálu po ruce, mohou se návštěvníci do depa, stejně jako do nedaleké výtopny, podívat.
Kolínská řepařská drážka jezdí od května do začátku října o víkendech šestkrát denně podle pravidelného jízdního řádu, o hlavních prázdninových měsících také ještě ve středu. O víkendech se zhruba pravidelně střídají po týdnu pára a diesel, středy patří pouze dieselovým lokomotivám. Kromě tohoto pravidelného provozu se ale pořádají ještě různé mimořádné akce pro veřejnost – velikonoční jízdy spojené s prodejem perníčků, slavnostní zahájení sezony kolem 1. května, slavnostní ukončení prázdnin, Řepánkové slavnosti (při těchto třech akcích můžete zažít i nefalšované přepadení vlaku na trati bandity na koních), o prvním prosincovém víkendu Čertovské jízdy, což je poslední akce v roce pro parní lokomotivu, a úplně na závěr Silvestrovské jízdy. Řepánkové slavnosti konané o víkendu po 21. září představují nejužší spojení drážky s její původní funkcí – kromě jízd se povídá o pěstování a zpracování cukrové řepy a ochutnat se tu mohou řepánky – místní specialita, kynuté koláče vzhledem připomínající koblihy s náplní z cukrové řepy a máku. Prý se jich tu za víkend prodají třeba i tři tisíce. Až ochutnáte, nebudete se divit.