Vznešené hory a jejich mocný duch jsou v lidové mytologii navěky spjati. Krakonoš jako personifikace Krkonoš také zosobňuje proměnlivý vztah lidí k těmto horám. Jeho vlastnosti a schopnosti ztvárněné fantazií horalů do pohádek, mýtů, průpovídek a přenesené do mnoha konkrétních míst, označovaných jako Krakonošova zahrádka nebo Krakonošova vyhlídka, vyjadřují míru lidského respektu k horskému masivu uprostřed Evropy.
Chladné a větrné, se zrádnými mlhami a náhlými sněhovými vánicemi, s pitoreskními skalami, s děsivými jámami a temnými doly – v počátcích lidského osídlení byly tyto hory nebezpečné a téměř neprůchodné. A proto i bájný horský duch byl k lidem nepřátelský. Zjevoval se v lidské i zvířecí podobě a trestal každého, kdo se do jeho horského království odvážil – bylinkáře, pytláky i hledače zlata. Takový byl v raném středověku, kdy se ještě Sněžce říkalo Obří hora a také přilehlý hřbet i důl byly Obří. A celé Krkonoše se nazývaly Obří hory a sám duch měl jen německé jméno Rübezahl, později počeštěné na Rýbrcoul.
Jak osidlování hor pokračovalo a lidé v nich nacházeli obživu, stával se i Rýbrcoul vlídnějším a občas i chudákovi pomohl. Horalé a horníci, kteří zde kutali a přiživovali se horským zemědělstvím, už hory důvěrně znali a pojmenovávali i další výrazné kopce. Vysoké Kolo, Kotel a snad i další vrcholy označovali jako Krkonoš. Nám je dnes význam tohoto jména nesrozumitelný, ale staročeským horalům byl zcela jasný. Kosodřevina se v té době nazývala krk nebo krak a sloveso nosit se už tenkrát objevovalo v mnoha odvozeninách jako nůše, nošení aj. A tak kopce s názvem Krkonoš byly typické tím, že na svých svazích nesly kosodřevinu. Takových vrcholů bylo v horách hodně, takže nakonec celé pohoří dostalo název Krkonoše. I mocný horský duch přijal české jméno a stal se z něj Krakonoš. Písemný záznam jeho jména se však poprvé objevuje až v textech našich obrozeneckých spisovatelů.
Čím byl vztah horalů k rodným horám důvěrnější, tím vlídnější byl i Krakonoš. Zachoval si svou vznešenost i tajemnou nadpřirozenost, odvážlivce nadále trestal, ale jeho vlídnost převažovala. Už to nebyl horský děs a pádící jelen, mstivý mužík či nosaté strašidlo. Umělci 19. a 20. století jej už vesměs zobrazovali jako horala – mohutného, vousatého muže v plášti. Díky pohádkovému televiznímu seriálu si v této podobě Krakonoše představuje i většina z nás.
Dnes je Krakonoš v podstatě kulturním dědictvím, stejně jako krkonošské roubenky, místní dialekt, horské boudy či kyselo. Zosobňuje majestát, vznešenost i laskavost těchto hor a hory samy jsou pro nás symbolem přírodních krás, pohody a radosti ze sportu, ať na lyžích nebo v pohorkách.
Další články z vydání o Krkonoších zde