Wicklow Mountains, nejrozlehlejší souvislá oblast vysočiny v Irsku, leží jižně od Dublinu a začíná tak blízko hlavního města, až jim Dubliňané s oblibou přezdívají Dublinské hory. V jejich centrální části se rozkládá stejnojmenný národní park, vyhlášený v roce 1991 na ploše téměř 230 km².

Pohoří Wicklow vzniklo při kaledonském vrásnění asi před 420 miliony let. Tvoří ho především žula doprovázená břidlicemi a kvarcitem, které ale na většině míst z nejvyšších poloh odnesla miliony let působící eroze. Ta se spolu s ledovcovým pokryvem v dobách ledových postarala o zaoblené tvary zdejších kopců. Jednou z výjimek, kde na vrcholu zůstaly zbytky původních břidlic, je nejvyšší hora Lugnaquilla (925 m n. m.). Ta samozřejmě láká řadu turistů, i když není na území národního parku. Důvodem je to, že se tyčí přímo u hranice vojenského prostoru ve velké části údolí Glen of Imaal, který využívá irská armáda jako dělostřeleckou střelnici. Turisté mířící na vrchol Lugnaquilly proto musí sledovat časy střeleb, kdy je cesta uzavřená, a také se jim doporučuje nezvedat neznámé předměty a nemanipulovat s nimi.

Pro národní park a vlastně i celé pohoří je typická velká rozmanitost biotopů, z nichž jsou nejčastější rašeliniště (převážně pokryvná), vřesoviště a vrchovištní louky. Nechybějí ale ani lesy, o to významnější, že v Irsku zůstalo původních lesů jen velmi málo. V národním parku najdeme jak listnaté lesy (dubiny a dubohabřiny s dominantním dubem zimním, v podrostu pak s dalšími původními dřevinami – cesmínou, jeřábem, jasanem a lískou), tak porosty borovice lesní. A při popisu přírodní tváře národního parku rozhodně nesmíme zapomenout také na jezera, vesměs ledovcového původu.

Po nezdařeném republikánském povstání tzv. Irské jednoty v roce 1798 se zbytky rebelů skrývaly ve Wicklow Mountains a vedly odtud ještě nějakou dobu partyzánskou válku. Ve snaze zpřístupnit britským jednotkám centrální část pohoří, aby se mohly s povstalci co nejrychleji vypořádat, byla v letech 1800–1809 postavena do srdce hor silnice známá jako Military Road. I dnes je funkční – z jejích téměř 58 km je 40,5 km dlouhý úsek z Rathfarnhamu do Laraghu totožný s dnešní silnicí R115. Určitě stojí za to ho projet – provoz na silnici není velký, hory jsou i dnes jen málo obydlené, zato plné nádherných scenerií.

Samozřejmě, že do Wicklow Mountains můžete vyrazit i pěšky. Z řady turistických stezek se jedna vymyká. Wicklow Way je totiž vůbec první dálkovou turistickou trasou, která byla v Irsku vyznačena, konkrétně v roce 1982. Sleduje severojižní průběh pohoří prakticky v celé jeho délce, měří něco přes 130 km, začíná v Marley Parku na předměstí Dublinu a končí v Clonegallu, malebné vesničce v hrabství Carlow, jen pár desítek metrů od hranice s hrabstvím Wexford. O tom, že i sama tahle vesnička o 250 obyvatelích stojí za návštěvu, svědčí to, že v letech 2014 a 2015 vyhrála pravidelnou každoroční irskou soutěž Tidy Towns („půvabná města“) v kategorii vesnice.

Celá Wicklow Way se tradičně dělí do šesti nebo sedmi úseků, pokud by ji někdo chtěl zdolat celou, musí počítat s šesti až sedmi dny. Vhodná je pro zkušenější turisty s dobrou kondicí, zvyklé orientovat se v neznámém terénu, samozřejmostí je kvalitní turistická obuv, nepromokavé oblečení a dostatek vody i jídla. Ačkoli kopce v pohoří Wicklow nejsou zdánlivě nijak vysoké, celkové převýšení na celé trase činí 3900 m! Trasa je značena žlutými šipkami na černých sloupcích, v místech křížení s jinými trasami se mohou objevit i směrovky odlišného typu. Mnozí turisté jdou třeba jen jednu nebo dvě etapy, případně si k určitému úseku Wicklow Way přidají nějaké další túry v okolí.

Wicklow Way nabízí různé spektakulární scenerie. Jednou z nich je vodopád Powerscourt, podle některých pramenů se 130 m nejvyšší v Irsku, jiné prameny uvádějí výšku 121 m a druhé místo v pořadí. Buď jak buď, vodopád je součástí rozlehlé usedlosti stejného jména, vzdálený asi 6 km od vstupní brány. Za vidění stojí ale i samotná usedlost, především pak její zahrady – najdeme tu italskou, japonskou a také zahradu…