Kráter Ngorongoro je největší neaktivní, intaktní a nezatopená kaldera na světě. Její dno má plochu skoro 270 km2. Představuje největší lákadlo ve stejnojmenné chráněné oblasti o rozloze 8292 km2, která zahrnuje i další menší krátery (Empakaai, Olmoti) či Olduvajskou rokli. Nabízí další možnosti pozorování zvířat i setkání s masajskou kulturou a na západě hraničí s národním parkem Serengeti. Respektovaný dobrodruh a přírodovědec Peter Matthiessen líčí Ngorongoro jako nejpodivuhodnější a nejkrásnější kout, jaký lze při putování Afrikou spatřit.
S večerem se tropické stíny rychle protahují. Opouštíme nekonečné roviny Serengeti a stoupáme západními svahy Kráterové vysočiny, součásti Velké příkopové propadliny. Necháváme za sebou v zapadajícím slunci oranžové siluety vyhaslých vulkánů, míjíme masajskou vesničku a za chviličku už jsme na hřebeni. Ve skutečnosti je to obvodová bariéra stokrát vytouženého místa. Kráter Ngorongoro je opravdu blízko a od jeho návštěvy nás dělí jediná noc.
Je jasno a překvapivě chladno. Nadmořská výška 2200 m je znát i u rovníku a hvězdy se mohou umrkat. Nocujeme v tábořišti Simba (svahilsky „lev“), odkud máme temnou plochu dna kráteru jako na dlani. Asi 600 výškových metrů pod námi tušíme stříbrné vody jezera. Ať si namáhám oči sebevíc, bez patřičného vybavení si mohu myslet, že pustší a opuštěnější krajinu jsem v životě neviděl. Letecký pohled bez letadla, přímo ze spacáku.
V noci se oteplilo, souhvězdí zhasla. Stromy s dlouhými lišejníky, okolní trávu i celý tábor pohltila neproniknutelná mlžná duchna. Protože ani po rozbřesku z včerejšího panoramatu nezůstalo zhola nic, propadáme mírné dezorientaci a skepsi. Právě takhle plní Kráterová vysočina úlohu důležitého povětrnostního rozhraní. Sebemenší obláček páry, vytvořený kdesi nad Indickým oceánem nebo východním pobřežím, nemá šanci postoupit dále na západ.
Rozladění začíná vyprchávat, až když pod dohledem masajských průvodců nastupujeme do džípů s pohonem na všechna čtyři kola – jiným typem vozů se dolů nesmí. Určitě by nás nevezli do mlhy a ještě vůči oficialitám v protisměru, říkáme si. Podařilo se – strmou prašnou cestou sjíždíme dolů, projíždíme střeženou vstupní branou a zakrátko jsme z té mlžné šlamastiky venku. Zůstala nad námi v podobě našlehaného mléčného víka, uzavírajícího celý ten prapodivný a uzavřený svět.
Dno kráteru nabízí bezpočet životních příležitostí. Suchou step tu střídají jezírka a jezera, jsou tu i močály, bujné křoviny a dokonce akáciové lesíky. Poprvé zastavujeme na břehu jezera, kde pozorujeme velké stádo pakoňů a zeber. Zvířata lačně pijí, brouzdají mělčinou nebo jen tak popocházejí po břehu. Oba tyto druhy v období sucha částečně migrují přes okraj kráteru a spojují se pak s obrovskými stády v Serengeti.
Od jezera nejedeme dlouho, když se ve vysoké trávě pohne stvoření připomínající lišku. Na oko nevšímavě míjí sedícího pakoně a brzy zaléhá zpět do porostu. Šakal obecný se teď možná věnuje lovu nějakého drobnějšího zvířete, dost možná jenom vyčkává, až vzduch přinese pach mršiny, na níž by si mohl bezpracně pochutnat. Podobnou roli hrají ve zdejším ekosystému hyeny skvrnité. Máme štěstí a postupně si můžeme prohlédnout hned tři jedince. Přes zjevnou ospalost budí respekt. Jejich ocelové čelisti dovedou jediným škubnutím vytrhnout půlku zebřího stehna a při aktivním lovu vyvíjejí rychlost až 60 km/h.
Středně velkou tůň nalevo od cesty obývají dlouhonohé, éterické a ladné volavky bílé, vegetaci blízkého močálu spásají obrovití buvoli. Pastvu prokládají odpočinkem, slastně si lehají do vody a bláta, aby ochladili svoje černá svalnatá těla. S výjimkou hrůzostrašných rohů z nich pak mezi vysokými travami a ostřicemi nezbývá dočista nic.
Jinde si zase stepním porostem vykračují dva jeřábi královští. Mezi ptačími krasavci by tito šedofialoví manekýni s bílými zády, hnědými letkami a žlutou korunkou získali nepochybně prvenství. Staří Arabové jim podle zvučného křiku říkali rharnuk.
Přesně ve chvíli, kdy se blížíme k vodám největšího ngorongorského jezera Magadi, odklopila neviditelná ruka oblačnou pokličku. Voda rázem přestala připomínat inkoust a páry, které nad hladinou neustále povlávaly, zavířily a rozjiskřily se. Jako pohádkové zjevení z nich vystoupilo hejno plameňáků růžových. Tvoří ho stovky ptáků, z nichž každý nachází v usazeninách dna dostatek mikroskopické potravy. Někteří se zvednou a se sluncem v křídlech přelétají o několik desítek metrů dál. Třeba až k velikým hladkým balvanům. Jaké je naše překvapení, když se pak kameny pohnou a doširoka rozevřou tlamy jako vrata do stodoly. Hroší zdravice, jak má být.
Náš průvodce a šofér v jedné osobě umí. Křivolakou necestou nás veze za prašným signálem, dokud se před námi nerozprostře výhled na menší tůňku. Obklíčily ji džípy, což je v Ngorongoro nezvratný důkaz toho, že bude na co se dívat. A skutečnost předčí očekávání. U napajedla polehává sedm dospělých lvů, čtyři samci a tři samice. Z toho mumraje kolem sebe, cvakajících fotoaparátů a předení motorů, si pramálo dělají a člověk v tu chvíli neví, není-li namísto Afriky někde v biografu nebo na safari ve Dvoře Králové. Nezdržujeme se však dlouho, v tom houfu turistů nechceme přijít o iluzi objevitelů.
Hledáme totiž tlustokožce a není to vůbec snadné. Když už se zdá, že nás štěstí opustilo, zahlédnu najednou v dálce tmavý bod. Teprve v dalekohledu nabývá tolik očekávaných kontur. Děláme, co se dá, ale blíž než na 200 m se ke krásnému nosorožci nedostaneme. I tak ho však můžeme obdivovat do sytosti. Dva rohy vzbuzují respekt, jsou mírně prohnuté a řádně špičaté. Zřetelně je vidět protažený a jakoby přehrnutý horní pysk, který slouží k dovednému sbírání a uškubávání výhonů nižších stromů a keřů. Místní populace nosorožců dvourohých je unikátní. Od příbuzných v jiných východoafrických rezervacích ji dělí nejen desítky až stovky kilometrů, ale také příkré a neschůdné svahy kráteru. Ty jsou ostatně rovněž hlavním důvodem (spolu s omezeným množstvím vhodné potravy), proč uvnitř kráteru nežijí žirafy.
Žádný velký savec v Ngorongoru nevzbuzuje tak silný ochranářský apel, jako nosorožec dvourohý. Ani často užívané přirovnání kráteru k starozákonní Noemově arše nenachází výstižnějšího zosobnění. Sami Masajové mu prý trefně říkají „Dar života“.