Volba padla na kopec Défense, zvedající se nad Seinou a proslavený hrdinnou obranou proti pruským útočníkům v letech 1870 – 71. Dodnes ji připomíná monumentální památník z roku 1883, jediná "stará" stavba uprostřed moderní architektury.
I tato moderna ovšem prodělala svůj vývoj. Co v 50. letech vzbuzovalo úžas a bylo málem považováno za zázrak statiky – jako třeba odvážně půlkruhově klenutá budova CNIT – působí dneska docela krotce, i když stále majestátně. V 70. letech ochromila další výstavbu hospodářská recese, a teprve 80. léta přinesla další oživení: kancelářské věžáky se rozrostly do výše až 190 metrů a firmy se konečně definitivně rozhodly opustit centrum Paříže. Défense se stala "chic", nájemné se nicméně udržuje ve snesitelné výši a stoupá i padá v závislosti na konjunktuře.
Počáteční odmítavá reakce veřejnosti se zcela změnila po výstavbě Velkého oblouku – Grande Arche de la Défense. Zcela neznámý Dán Johan Otto von Spreckelsen se stal přes noc hvězdou mezi architekty. Pro tento projekt si ho vybral sám prezident Mitterrand. Grande arche vlastně ani oblouk v pravém smyslu není, neboť v sobě nemá jediný oblý tvar – je to spíš kostka. I proto se patrně nejmenuje arc, nýbrž arche, což lze přeložit i jako archu. Však také poskytuje útočiště jakémusi na ocelových lanech zavěšenému hnízdu a občas bývá poněkud přehnaně nazývána Arche de l’humanité (což zlí jazykové znalí němčiny s gustem překládají jako "zadnici lidstva"). Sám autor se této nečekané slávy nedožil, zemřel dva roky před slavnostním křtem…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/20003

Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz