Starobylé město Lehnice (polsky Legnica) patří k pokladům Dolního Slezska, které čeští turisté dosud téměř neobjevili. Město má přitom s naší zemí mnoho společného – od českého lva ve znaku přes kostely vystavěné členy slavné rodiny Dientzenhoferů až třeba po fakt, že právě ze zdejšího velitelství sovětských vojsk vyšel v roce 1968 rozkaz k okupaci Československa.
Na návrší, kde dnes stojí piastovský hrad, bylo hradiště zřejmě už v 10. stol. Do velkých dějin však Lehnice vstoupila až v dubnu 1241, kdy se tu odehrála jedna z největších bitev své doby: Na 10 000 mongolských válečníků (zvaných Tataři) se utkalo se slabším křesťanským vojskem. V bitvě na Lehnickém poli utrpěli křesťané krutou porážku. Jejich velitel, kníže Jindřich II. Pobožný, přišel o hlavu, kterou Tataři nabodli na kopí, aby pohled na ni demoralizoval křesťanské bojovníky. Tělo knížete po bitvě poznala jeho manželka a matka jeho deseti dětí, Anna Česká, dcera Přemysla Otakara I., jen podle tělesné anomálie. Kníže totiž měl na levé noze šest prstů. Hlava se nenašla. Tataři vzápětí oblehli lehnický hrad, který se jim ale dobýt nepodařilo.
Zpustošená Lehnice byla poměrně rychle obnovena – napomohla k tomu její výhodná poloha na obchodní stezce Via Regia i zlato, které se těžilo v blízké Złotoryji a Mikołajowicích. Za vlády krále Jana Lucemburského se lehnické knížectví stalo v roce 1329 českým lénem. Právě tady se nejdéle udržel staroslavný rod Piastovců – vymřel až v roce 1675 skonem bezdětného posledního knížete Jiřího Viléma Lehnického.
Poté knížectví jako odúmrť připadlo přímo českým králům, v té době tedy habsburským císařům. O krásné město i celé knížectví přišla Koruna česká v roce 1742, kdy po první slezské válce připadlo Prusku. Za zmínku určitě stojí, že Lehnicko bylo od dob třicetileté války spolu s Olešnickem a Vratislaví jediným územím ve Slezsku, kde mohli protestanti svobodně vyznávat svoji víru. Evangelíkům v Lehnici náleží nepřetržitě od roku 1522 dodnes kostel Panny Marie, jehož předchůdce zde stál už ve 12. stol. Každou první a třetí neděli v měsíci se konají bohoslužby také v němčině.
Ničivé „ohně vítězství“
Bohatá a v drtivé většině evangelická Lehnice dospěla do 20. stol. v podobě krásného města plného památek. Jako zázrakem se jí za 2. sv. války vyhnulo jak bombardování, tak hrůzy pouličních bojů. Její štěstí ale skončilo v dubnu 1945, kdy město vydrancovali sovětští vojáci, a hlavně pak v květnu téhož roku, kdy na počest kapitulace nacistického Německa založili v historickém centru desítky požárů jako „ohně vítězství“. Hasit se nesmělo. Během 60. a 70. let minulého století pak bylo v centru zbouráno několik set poškozených historických budov, jež nahradily paneláky – vidět je můžete třeba i na Rynku, hlavním lehnickém náměstí.
V roce 1945 dostali obyvatelé Tarninówa, nejluxusnější čtvrti Lehnice připomínající třeba Karlovy Vary, rozkaz, aby se do 24 hodin vystěhovali. Jejich domy zabralo velení sovětské Severní skupiny vojsk; třeba klasicistní vilu továrníka Teicherta dokončenou v roce 1927 zabral maršál Rokossovskij. Během krátkého času vzniklo ve městě několik oblastí vyhrazených Sovětům, což Lehnici vyneslo přezdívku Malá Moskva. Největší z nich, vilové čtvrti o ploše asi 40 ha, se kvůli jejímu tvaru říkalo Kw…
Úplné znění článku naleznete zde