Lidé z konce světa aneb poloostrov Valdés

Černý letec blížící se k písečné pláži přestane mávat křídly a letem plavmo navede své tělo k velké kolonii kormoránů modrookých. Těsně před přistáním, v místě kde již nedosahuje voda, začne prudce křídly brzdit a pták se staví do vodorovné polohy. Z rychlého dopadu udělá jen pár krůčků a okamžitě mizí mezi své druhy. Ti ho – jako na pozdrav – chtějí zobákem štípnout. Kormorán se pyšně vzpřímí, protřepe křídly a zbaví se posledních kapek slané vody. Využívá ještě slábnoucí  paprsky rudého kotouče mizícího za obzorem. Opar Atlantiku zahalí pláž a po pár okamžicích nastává tma a znatelné ochlazení. Noční Patagonie jde spát a s ní i poloostrov Penísula Valdés.

Luis Pettite a Bůh jménem Mel.
Stany odolávají náporu silného větru a my se krčíme u plápolajícího ohně. Na provizorním roštu se peče kýta z krávy. Oblíbená pochoutka Argentinců. Jsme na tomto konci světa již deset dní a po kosatkách ani památky. Zuřivě a zároveň zoufale zpovídám kamaráda, kameramana Luise Pettita. Tento milovník přírody pracuje s kosatkami osm sezón a zná všechny kytovce, kteří sem připlouvají. Jde o jednu velkou dvaadvacetičlennou rodinu. Pohybují se v menších skupinkách po třech, čtyřech či pěti jedincích. Největší a nejúžasnější zážitky ovšem vypráví o obrovském samci jménem Mel. Po několika dnech povídání jsem doslova na trní. Každý den trpím na útesu a hledám nepřirozeně ohnutou dvoumetrovou ploutev orky-zabijáka Mela. Po tomto pětačtyřicetiletém samci se pojmenovávají dokonce děti ve vesničce Puerto Pirámides. Není důvod divit. Mel je zkušený lovec vážící sedm tun a měřící přes sedm metrů. Luis má natočeno celkem na sto útoků kosatek na lvouny či rypouše na pláži. Těch výborných je tak na patnáct, s Melem má ‚pouze‘ sedm útoků. Mé iluze o fotografování tohoto inteligentního predátora se rozptylují.

Krájím si kousek tuhého pečeného masa a Luis potahuje ze své nezbytné cigarety marihuany. Dým po chvíli vyletí nosem a Luis vypráví:

„Jednou jsem natočil Mela, jak během sedmi minut zaútočil patnáctkrát na stejné místo a lovil lvouny. Neustále dorážel a chytil tak na pět šest kusů.“

„Jenom jednou,“ škemrám, „aspoň jeden moment. Jednou to uvidět.“

„Únor, březen a duben je nejlepší moment pro útok,“ pokračuje Luis, „samice učí plavat, lovit a přizpůsobovat se vodě své mladé. Ti jsou neohrabaní a neznají přirozené nebezpečí. To je nejlepší moment pro útoky kosatek. Krouží kolem jednoho místa, a většinou tam, kde uchopí kořist, pak opakují útok několikrát.“

„Potravou nejsou samozřejmě jen lvouni či rypouši?“ ptám se.

„Troufnou si i na mládě velryby. Jednou jsem točil skákající delfíny. Oni neskákali z radosti, ale utíkali před kosatkami. To jsem nevěděl. Snímal jsem delfína, tuším dusky delfín, a v tom se objevila kosatka. Obrovská. Byl to Mel. Delfín zmizel ve vodě a orca za ním. Další výskok a za ním Mel. Šílená honička. Skok do vody a znovu rozvíření vody. V okamžiku, kdy delfín vyrazil nad hladinu, Mel ho podeplul a vyskočil pod ním. Chytl ho do tlamy a ve vteřině vyrval celé břicho. Umírajícího delfína roztrhal na hladině. Tento záběr jsem prodal společnosti BBC. Pustím ti ho až se vrátíme.“

Dávám si do úst další kousek masa a aspoň se tak donutím zavřít pusu, která byla doposud dokořán. Sladká vůně ‚trávy‘ proletí ostrým větrem a Luis Pettite pokračuje:

„Mel je velmi inteligentní. Natočil jsem, jak ulovil mladého lvouna. Potopil se s ním a každých pár vteřin se nadechl a nechal nadechnou i mládě. To se opakovalo desetkrát. Potom mládě lvouna pustil, a to se s bekotem doplazilo na pláž. A věř tomu, nezraněné.“

„To je neuvěřitelné, byl nažraný?“

„Ani ne, ale učil lovit mladé,“ dodává Luis.

„Tak už ho konečně ukaž a jdeme za ním do vody,“ netrpělivě žvýkám další kousek.

„Tak si tam ale vlezeš sám. Když tam budou orcy, já do vody nejdu!“

„Proč?“ ptám se. „Vždyť není znám případ, že by bezdůvodně napadla člověka.“

„To je sice pravda. Jednou snad napadla v Californii surfaře, ale pustila ho. Spletla si ho s lachtanem. Ale tady je to jiná situace. Sem se jezdí nažrat. Je to jako když jim vlezeš do kuchyně, rovnou na talíř. Ten poslední moment útoku je rychlý až 65 km za hodinu. I kdyby tě nechtěla zabít, vlezeš jí přímo do tlamy. Je to velmi nebezpečné. To není jako potápění někde v čistých fjordech Norska.“

„O.K., ale proč se tedy potápíme zde, v místě, kde čekáme útok s lvouny? To ti nevadí?“ zeptal jsem se.

„Když přijede v době našeho potápění, budeš mít konečně kosatku pod vodou. Vždyť to chceš!“ směje se Luis.

Vítr se uklidnil, sledujeme Jižní kříž. Mléčná drahá je velmi výrazná a neustále zde padají hvězdy. Při každé mám jedno tajné přání: chci vidět Mela.

Souboj rypouších samců

I když oči od pohledu do dalekohledu slzí, našly přece jen něco neobvyklého. Na nedaleko vzdáleném cípu  objevil Josef  kolonii rypoušů sloních. Zpočátku to vypadalo jako velké balvany, ale jak se obrovský ‚šutr‘ pohnul, bylo jasné, že jde o rypouše. Ono místo, o kterém jsem slíbil, že nikdy nezveřejním jeho jméno, je jediným místem na celém světě, kde lze rypouše sloní spatřit. Samozřejmě jen co se týká pevniny. Na ostrovech či v Antarktidě není o jejich potkání nouze.

Těsně před západem slunce vyrážíme mezi rypouše. Odliv nám přeje, a tak máme šanci se k nim dostat. Posledních tři sta metrů doplazit, a hlavně je nevyplašit. Rypouší samice s mladými samci spí mezi rodinkou lvounů. V ten okamžik jsou lvouní samci malými bratry mezi rypoušími obry. Tito dvouletí samci mají přes 700 kg a dobře přes tři metry. Naštěstí zde nejsou staří samci a není zrovna období páření, protože z Luisova vyprávění víme, že tu bývají i jedinci přes 3,5 tuny těžcí. Ležíme vedle několika samců a slunce nám přeje. Rudý západ dává otevřeným červeným tlamám úžasné barvy. Samice jako když vytuší můj záměr fotografovat a svou tlamu otvírá dokořán. Jsem od ní půl metru a její hlava je obrovská. Zvedá se na ploutve a zařve na mě. Nenechám se zastrašit a opětuji její řev. Samice se posune o malý kousek a já raději ustupuji. Tato scénka se opakuje několikrát.

„Počkej, nemám nabitý blesk!“ šeptá polohlasem Josef.

„Děléééééj! Nebo mě kousne a jsem v háji,“ snažím se popohnat kolegu, ale samici mám pořád na očích. Ta se přibližuje a já musím neustále udržovat stejný odstup. Dívám se jí do obrovských černých očí, její bělmo je rudě zbarvené. Nozdry plné bílého hlenu. Když samice  prskne, jsem kompletně ohozený.

„Tak holka,“ povídám si s ní, i když má 500 kg, „chvilku vydrž. Přehodím si film a dám si už taky blesk.“ Vůbec si již nedávám pozor, abych šeptal. Při každém zvýšeném tónu a hlasitějším slovu jen kmitne ouškem na znamení, že poslouchá.

Nechávám samici svému osudu, protože mi dala celý film úžasných snímků z bezprostřední blízkosti. Pozoruji kolegu, jak se připlazil ke třem spícím samcům. Byl už velmi blízko, když menší samec začal couvat. Nechtě přitom vrazil do dalšího rozespalého býka a oba tito machos (samci) zvedli ve vteřině svá téměř tunová těla do třímetrové výšky. Jejich řev se rozlehl po šedém útesu a zbystřila i všechna ostatní zvířata. Nozdry se nafoukly a nakrabatily. Samci se prohnuli a prudkým švihem do sebe narazili. Rána do prsou by člověka rozdrtila. Samci doslova ‚stáli na špičkách‘ a zuby se pustili do již tak zjizvené kůže. Krvavé šrámy byly znát na mnoha místech.

„Pssst!“ syčím na kolegu, „zpátky. Jak na tebe spadnou, je konec.“

Ten jen s otevřenými ústy a hlavou vyvrácenou do dalekých výšin pozoruje duel obrů. Rukama několikrát zabral po lachtaním vzoru zpět.

Samci svůj boj vedou dál. Vždy, když elán jednoho opadne, druhý jeho slabosti využije a svého soka napadne. Ten okamžitě reaguje obranným výpadem.  Roztáhne hruď a znovu narazí do prsou protivníka. Rány jsou to obrovské. Cítíme, jak se země pod námi otřese. Souboj trvá asi deset minut. Po západu slunce jejich siluety ještě více vyniknou a těla zmohutní. Šedočerné kolosy do sebe vší silou buší a za jejich zády září rudé mraky. Po chvíli ten menší svůj boj vzdává a odplazí se do bezpečné vzdálenosti od vítěze. Ten se hrdě rozhlíží po okolí a dává všem najevo svou dominantnost.

Samci rypoušů sloních nám předvedli jak vypadá takový souboj. I když to zatím nebyl boj o samici, na něj jsou ještě příliš mladí, neustálým tréninkem zvyšují šanci, že jednou budou vládci velkého harému rypouších dívek a žen.

 …říká:“Naučte se plavat!“
Vždy, když začíná prudký odliv je malá pravděpodobnost, že kosatky zaútočí. Jednak se  voda se vzdaluje od kolonií lvounů, druhým hlavním problémem zůstává zvýšené riziko samotného útoku. Mladá nezkušená kosatka může na pláži uvíznout, a tak se po krátké době udusit. V opačném případě, při uvíznutí v přílivu, počká jen na vodu, a ta ji bez problémů zvedne.

Když naděje spatřit kosatky ubývá, jdeme se potápět za lvouny. Neopreny prošoupané od plazení po kamenech propouštějí studenou vodu. První vstup do desetistupňové vody je vždy katastrofální. V dvoumetrové hloubce doplaveme k první kolonii a čekáme, až půjde celé stádečko do vody. Občas nějaký zbloudilec připlave, ale většinou hned zmizí. Lvouni jsou ve střehu, protože vidí, že ve vodě se pohybuje něco neobvyklého. Naše tmavé potápěčské kapuce vykukují z vody a mladí jen nervózně přešlapují z místa na místo. Použili jsme falešnou taktiku, cvičenou několik dní“ do zavřené dlaně vydáváme hluboký zvuk, jako ovce. Dvacet mláďat bleskurychle zvedlo hlavy a rozběhlo se do vody. I když malí zjistili, že nejsme jejich matky, zůstali již ve vodě. Honili se, chytali kamínky, objímali se a kousali. Dováděli jako děti v bazénu. V krátkém čase si na naši přítomnost zvykli. Jen tak, na nádech, jsme s nimi zajížděli do hloubek a zase vyplouvali nahoru. Mláďata se točila kolem těla a vše jim bylo na nás velmi zvláštní. Vše očichávala, a i ťukání o sebe dvěma kamínky je okamžitě přilákalo.  Mládě zvedlo zbytek lastury a nechávalo ho opět dopadnout na dno. Vzal jsem jej a upustil. Lastura se volně pohupovala ve vodě a klesala. Zvíře rychle připlavalo a chtělo ji uchopit do tlamičky. Vzal jsem mušli znovu do rukou a mládě okamžitě za ní. Vytrhávalo mi ji z ruky a já jemu zase z tlamy. Přetahovali jsme se tak mnohokrát o tento vzácný poklad.

Mladí brzy promrznou a po takovém divokém hraní se usadí na kraji vody a zahřívají se. Ležíme vedle nich, někteří se nám rozvalili přímo přes nohy. Občas přeběhnou po zádech a nekonečně nás očichávají. Velký samec lvouna se rozhodl zchladit své 250kilové tělo chladnou vodou. Rozežene vzteklým štěkáním mláďata a zmizí ve vodě. Okamžitě ho následujeme. To, co začíná samec předvádět, je neuvěřitelné. Hora masa se pod vodou mění v elegantního atleta. Krouží kolem nás a po chvíli již jeho styl známe. Nadechne se a tělo otočí hlavou dolů. Nechává na hladině jen obrovské ploutve. Opakuji po něm jeho polohu. Jsme od sebe dva metry, navzájem se prohlížíme, je znatelně o půl metrů větší. Prudce se zanoří a lehá si na dno. Okamžitě ho následuji a plavu k němu. Vyráží proti mně a podplouvá mi pod břichem. Několikrát mě obeplave tak, že když natáhnu ruku, vždy se ho dotknu. Nikdy nezapomene se zakousnout do mých modrých ploutví.

Je stále odvážnější a jeho hrátky nabírají na intenzitě. Viděl jsem jak kolegu, který točil, kousnul do kolena. Nebyl to agresivní útok, jen v zápalu hry, ale protože nemáme tvrdou a silnou kůži jako lvouni či lachtani, jsou kousance či nárazy dost cítit. Odvaha a elán mladého samce neutuchá, ba naopak. Tu se zakousne do fotoaparátu a snaží se ho vytrhnout. Poté náraz do ruky, aniž bych měl šanci se otočit a zareagovat. Pod vodou dělám kotrmelce, vývrtky a různě ho napodobuji. Jen si musím hlídat ruce a nohy. Kdykoliv dám ruku od těla, zaměří se na ni a doráží čumákem. V ruce cítím tvrdou lebku, jak ho musím odtlačovat.

Po dvaceti minutách přestává  hra samce bavit a vrací se na břeh. Pozorujeme ho z hladiny a Josef na něj česky houkne:

„Tak co je? Ještě jsme neskončili!“

Samec jako by rozuměl a jeho obrovské tělo sebou prudce otočí a skokem zmizí v hlubinách oceánu. Připlave k nám a já ho již čekám na dně. Vždy, když zpozoruje, že ležím na písku, je si nějak jistější. Lehne si přede mne a hledíme si do očí. Zvednu kamínek či přesýpám v rukou písek. Neustále mě pozoruje a doslova čeká na moment, kdy se musím nadechnout. Vynořím se a jeho hlava se okamžitě objeví vedle mé. Já funím a on jen hluboce zamručí. Něco ve smyslu: „Copak? Pokračujeme, ne?“ a čeká až se vydýchám a opět zanořím. Využije mého zanoření a okamžitě začíná kroužit kolem těla. Jednou dokonce svůj čenich zabořil do mé masky. Byla to taková rána, že se mi vyvrátila hlava dozadu. I když tyto momenty pod vodou miluji a přímo vyhledávám, přece jen hlava a tesáky jako lev budí opravdový respekt.

Josefova kamera bliká na znamení vybitých baterií a můj film je taktéž u konce. Dalších deset minut ‚duelu‘ a samec opouští arénu. Postaví se hrdě na pláž a hlavu zamíří do ostrého odpoledního slunce. Potom jen tak, přes rameno, po nás mrkne, hluboce zívne a vydá basové říhnutí. Jako by chtěl říct:

„Hoši, naučte se plavat a potápět, a pak si zahrajeme na honičku,“ a odplácá se mezi svou rodinu.

Opravdu je náš pohyb pod vodou velmi neohrabaný a směšný. Vracíme se a naše oči pečlivě zkoumají průzračnou vodu. Přece jen jsme v zakázaném pásmu. Ani si nedovedu představit, že bych najednou uviděl sedmimetrového kytovce před sebou ve třímetrové hloubce. I když jsem pro tyto záběry přijel, zrovna v tento moment po nich netoužím. Jsme v jejich ‚kuchyni‘. A co, stejně mám prázdný foťák. Ale stoprocentní jistotu máme až vylezeme ven z vody.

Smrt na denním pořádku
Plážemi proudí silný vítr a v jeho rachotu zaniká zvuk lvouního bečení. To mláďata ‚křičí‘ na  všechny strany. Chybí jim matky. Ty buď zahynuly při útoku orky, leží na jiné pláži nebo jednoduše hledají své mladé, kteří se při svých hrátkách běžně ztrácejí. Celodenním úkolem matky a dítěte je problém vůbec se najít. Několikrát jsme pozorovali mládě, které se nechalo unést proudem při dovádění s kamarády a byl jím vynesen o pár set metrů dále. Okamžitě začalo zoufale volat svou matku a někdy vzájemné hledání trvalo i několik dní. Unavené a vyhládlé mládě přišlo konečně k vlastní kolonii, ale matka se již vydala hledat potomka do vody či na jiné pláže. A koloběh pokračuje. Nesčetněkrát jsme tento jev sledovali.  Vždy před západem slunce začíná velké svolávání ke krmení. Ke každé matce se seběhne početná skupinka,  kontrolující tóny jednotlivého bečení. Mládě matku pozná až na velmi krátkou vzdálenost, ale samice jak ucítí, že přibližující se mládě není její, okamžitě po něm štěkne a odežene ho. To pak hledá dál.

Pod dvou dnech jsme při naší práci mnohokrát leželi vedle takových nešťastných mláďat, která již vysílená a hladová nemohla dál. Vystouplá žebra a jen kosti potažené kůží. Svůj boj o život vzdala a čekala na zázrak. Ten se ale v přírodě nevyskytuje jen tak. Vzala za vděk i našimi těly a čekala na pomoc. Mládě jen ze zoufalství zvedlo hlavu a položilo si ji na mou ruku. Potřebovalo schoulit se, zahřát, nemělo však už sil. Zoufalství bylo na obou stranách. Chtěli jsme mláděti pomoc, ale nebylo jak. Pravidla přírody jsou spravedlivá, ač někdy krutá.

Naše účast při smrti nebyla ničím výjimečným, během pobytu jsme takhle našli desítky uhynulých mláďat. Po několika dnech začalo tělíčko tlít, ale ani racci či jiní mrchožrouti neměli o jeho pozůstatky zájem. Mršin bylo na výběžku nepočítaje. Ptáci měli na výběr. Vloni zde zahynulo několik tisíc tučňáků patagonských. Vyčerpaní po reprodukci každým rokem připlavou na tento poloostrov nabrat sil a naplnit žaludky. Rybářská mašinerie z Japonska, Číny a Severní Ameriky zde vylovila veškerou populaci sleďů a jiných drobných ryb. Život pod vodou zde zmizel. Zesláblí tučňáci neměli sil hledat nové lokality a z poslední vůle či instinktu se doplazili na pláž, kde umírali hlady. Naši průvodci nacházeli po dobu dvou měsíců denně 70 – 100 mrtvých tučňáků.

Po půl roce se pláže lesknou vybělenými kostmi a skelety hlav s bledými zobáky. Mezi nimi pobíhají mladí lachtani a do svých tlamiček zvedají zbytky peří. Při této úžasně zábavné hře zapomenou na hlavní úkol: najít svou matku. Když hra omrzí nebo se ozve prázdné bříško, mládě si sedne na ‚bobek‘, ploutvičkou se pomalu podrbe za uchem, nasaje vzduch a zabečí na všechny strany. Matka se ozve. Několik desítek minut trvá pochod mláděte přes kamennou pláž. Když se rodinka k sobě přibližuje, intenzita zvuků se zvyšuje. Matka již na několik metrů ví, že své mládě našla. Ono to zatím neví a stále zoufale volá. Matka si již v klidu najde pohodlné místo a klidně se otočí na druhou stranu. Přijímá poslední sluníčko a občas dá znamení, že svou pozici nezměnila. Mládě v posledních dvou metrech zrychlí a vydávaný zvuk se okamžitě mění ve šťastné bečení. Hluboké ‚bébé‘ zaniká v hltavém pití matčina mléka. Pro jednou šťastný konec, ale jen do chvíle, kdy se mládě vyspí, zahřeje a nabere sil. S prvním slunečním svitem vyráží za svými lvouními kamarády.

Za 200 hodin 10 vteřin
Poslední den a po rychlé snídani dáváme kosatkám ještě jednu šanci. Odpoledne již pro nás přijíždí Ramónova loď. Procházíme se po patagonské stepi a vnímáme poslední okamžiky zvláštní krajiny. Nespěcháme. Není kam, protože jsme možnému útoku přestali věřit. Josef do mne šťouchne a  prstem naznačí výraz ke ztišení.

„Slyšels? Někdo písknul.“

„To byl pták,“ dodávám, ale oba se automaticky podíváme k východu. Dvakrát se odrazí záblesk malého zrcátka. Largo držel hlídku od brzkých ranních hodin. V silném větru byla dorozumívacím zařízením jen ‚prasátka‘ od lesklých plíšků. Rychle prohledáme batoh a dáváme zpětné znamení na důkaz porozumění. Na tento signál jsme čekali celou věčnost. Kosatky jsou u pláže! Kilometr sprintem v čase Carla Lewise jsem již dlouho nezaběhl. Poslední horizont a oči okamžitě hledaly černé ploutve. Zasyčení, gejzír vody a ploutev prořízne hladinu. Druhá a třetí. Jsou tady. Luis dodává:

„Gančo, Antu a Mel.“

Automaticky měním objektivy a ladím clonu a čas. Ten největší a nejstarší samec vyslyšel mé prosby a přišel se nažrat. Jsme roztroušeni na tříkilometrové pláži a pobíháme na všechny strany podle pohybu kosatek. Ty se zanoří na několik minut a okamžitě jsou o 300 metrů více vpravo. Pokoušet se následovat je běháním po útesu je nemožné. Ještě není slunce na obzoru a takřka půlku zátoky oslňuje přímý svit vycházejícího kotouče. V tomto odrazu není vidět ani silueta kosatky a jen si říkám, aby nezaútočila právě v tomto tady. I na pár metrů by z fotky proti ostrému slunci při sebelepší cloně nic nebylo. Všichni jsme se po chvíli sešli v místě, kde se ‚koupala‘ skupinka mladých lvounů. Kosatky ve velmi malé hloubce, odhaduji tak dva metry, kroužily kolem potencionálního místa útoku. Slunce nám nepřeje a kolmý úhel pohledu je přímo proti světlu. Musíme fotografovat ze stometrové vzdálenosti.

Všechny samice pozorují vztyčenými hlavami kroužící kosatky. Svým typickým ‚bečením‘ svolávají mladé z vody. Ti jako na povel prostor útoku vyklízejí. Najednou si přejeme, aby naši chlupatí miláčci dali svou oběť. Lachtani nejsou hloupí a pozorují obrovského Mela. Jeho ostrá hřbetní ploutev vyčnívá nad hladinou a lvouni jsou tak nadále ve střehu. Dokonce i mladí zpozorovali nebezpečí. V jednom okamžiku ploutve zmizí.

„Zaútočí!“ vykřikne Luis a oko zaboří do hledáčku kamery. „Dívej se,“ pokračuje, „teď se Mel  položil na bok, aby nebyla vidět jeho ploutev.“

Opravdu. Vše jsem pozoroval přes teleobjektiv. Gančo a Antu následují.

„Teď Mel vystrčil oko!“ křičí a ukazuje Luis.

Orca leží na boku a pozoruje pohyb na pevnině. Čekají, až se lvouni nebo rypouši uklidní a vrátí se do vody. Asi pět mláďat se vrhá do vody a v malých vlnkách si hrají na písku s oblázky. Smrt je dva metry od nich. Prst mi tuhne na spoušti a jen si přemítám v hlavě, co jsem udělal špatně. Clona, čas – jo, dobré. Ostrost – fajn, na pohyb zvířete. Úhel světla – nic moc, ale lepší to nebude. Jestli to přijde, nechej pracovat foťák, říkám si. Osm snímků za vteřinu je mnohem rychlejší čas než stačíš sám mačkat. Hlava doslova šrotí všechny postupy. Z vody se vymrští ploutev.

„Antu attack!“ zařve Luis.

Dva metry od pláže se orca vrátí do kolmé polohy a prudkým mávnutím ploutve vyrazí. Obrovské tělo se ve vteřině ocitne na pláži a v tlamě visí jedno z mláďat. Čtyřmetrová Antu sebou mrská a celé několikatunové tělo se rychle otáčí hlavou zpět k vodě. Po pár vteřinách mizí v hlubinách oceánu.

Ruka s těžkým objektivem padá k tělu a jen se dívám na počet snímků. Číslo dvacet osm mě uklidňuje. Z toho něco musí vyjít.

„Když uchopí kořist,“ vysvětluje Luis, „vrátí se na stejné místo. I několikrát. Musíme čekat.“

Film ‚doplácám‘ na hřbetních ploutvích kosatek a rychle natahuji nový. Lvouni zmizeli, po celé pláži není ve vodě ani jeden. Běžíme po útesu za kosatkami a Mel svou skupinu opět točí zpět. Pro nás to znamená přeběhnout již po několikáté kilometrový úsek. Kosatky za hodinu odplouvají pryč.

Jásáme a křičíme nadšením. I když to není přesně to, co jsem si před měsícem představoval. Nemám detailní portrét a ani fotku pod vodou. Ale za těch pár vzácných okamžiků útoku jsem vděčný. Uviděl jsem mladou samici Antu a obrovského Mela. 200 hodin čekání a 10 vteřin práce. Poměr strašný, ale nikterak překvapující. Fotografování divokých zvířat je velmi náročnou a těžkou záležitostí a taková odměna je pro trpělivého fotografa obrovskou odměnou.

Divoký poloostrov Valdés začíná nový den. Pro nás po měsíci dnes poslední, ale pro všechny lvouny a rypouše, tučňáky a kormorány, Ganču, Antu a Mela začínají jejich všední starosti.