Portugalské hlavní město leží na pravém břehu mohutného nálevkovitého ústí řeky Tejo. Po Aténách je to druhá nejjižnější evropská metropole a zároveň také nejzápadnější hlavní město evropské pevniny. Podle jedné legendy město založil při svém bloudění Středomořím řecký rek Odysseus.
Ačkoliv tuto romantickou verzi podporoval třeba i portugalský národní básník Luís Vaz de Camões, archeology doložený počátek města představuje spíše fénická obchodní osada, na niž posléze navázala osada řecká, římská, alanská, vandalská, svébská a vizigótská. Vzkvétající obchodní centrum pak učinili z Lisabonu Maurové, kteří tuto část Portugalska ovládali od 8. až do 12. století. V říjnu 1147 město po čtyřměsíčním obléhání a za pomoci německých, vlámských a anglických křižáků dobyl první portugalský král Afonso Henriques. Zhruba o 100 let později dobyl Afonso III. i jižní část Portugalska (Algarve) a poté přenesl sídlo svého dvora z Coimbry do strategicky velmi výhodně položeného Lisabonu. Od té doby je Lisabon portugalským hlavním městem.
Podobně jako Řím, i Lisabon se pyšní tím, že je rozložený na sedmi pahorcích. Jeho nejstarší historii připomínají dnes střídmé zbytky vizigótských hradeb, na které lze narazit při procházce Alfamou, čtvrtí, jejíž návštěvu rozhodně nelze vynechat. Jméno Alfama je stejně jako další místní názvy začínající písmenem „A“ arabského původu. V původní podobě to byla Al-Hamma, „teplý pramen“. Dnes je to nejlidovější lisabonská čtvrť.
Křivolaké uličky spojené četnými průchody a schodišti jako by patřily kamsi do Orientu. I když domy jsou vesměs daleko mladší, prostorová dispozice dávné maurské čtvrti a židovského ghetta Judiaria zůstala. Na hlavních „třídách“ širokých tak, že jimi při troše opatrnosti projede i menší osobní automobil, se střídá jeden obchůdek za druhým – koloniály, pekařství, řeznictví, bary a kavárničky, zelinářství, občas dokonce i zlatník.
Síť obchodů tady ovšem výrazně doplňuje doslova pouliční prodej. Na dlažbu se rozprostřou papíry, na ně se vyloží či spíše vysype třeba prádlo a obchod může začít. Zatímco alfamské ženy jsou ve svém živlu, muži spíše rozebírají poslední kolo fotbalové ligy nebo jiné události zblízka i zdaleka v některé z četných náleven. K tváři Alfamy patří i rybí trhy – drobné sleďovité ryby, štíhlé makrely, zavalitější pražmy i velcí kanicové, přes metr dlouhé, výborným masem vyhlášené tkaničnice s tělem úhoře, hlavou štiky a nápadnýma obrovskýma očima, chobotnice, krevety a garnáti. Někde jsou tyto a ještě další druhy pohromadě v bohatém výběru, na jiném nároží najdete třeba jen dvě tři mísy. Nakupují i prodávají téměř bez výjimky ženy.
Rybáři, kteří ráno přivezli čerstvý úlovek, přes den spravují sítě, udržují lodě a odpočívají, aby v noci mohli vyjet opět pro nové dary moře. Lidový charakter Alfamy je všudypřítomný, a tak člověka ani nenapadne, že by tomu někdy mohlo být jinak. A přece – na přelomu středověku a novověku byla část Alfamy vybranou čtvrtí vznešených rodin. Své městské paláce si zde nedaleko od královského dvora stavěla především venkovská šlechta.
Nad Alfamou se na vrcholku jednoho z lisabonských kopců rozkládají ruiny hradu São Jorge. Už od římských dob tady stála pevnost, později maurský i portugalský královský hrad. Právě zde byl po svém návratu z Indie přijat roku 1499 králem Manuelem I. mořeplavec Vasco da Gama a o tři roky později tu geniální básník a zlatník Gil Vicente přednesl králi první portugalské veršované drama. Pohádkově bohatý Manuel I. si pak počátkem 16. století nechal postavit nový pohodlný zámek na nábřeží Teja a starý hrad začal zvolna chátrat.
Z jeho hradeb se otevírá nádherný pohled na Tejo a velkou část Lisabonu, pro který se vyplatí ke zřícenině vyšplhat. Jako na dlani je odtud vidět na břehu řeky rozlehlé Obchodní náměstí (Praça do Comércio) a na ně navazující pravoúhlá síť ulic čtvrti Baixa, obchodního centra města. Právě tato místa připomínají největší tragédii v dějinách Lisabonu, obrovské zemětřesení, k němuž došlo 1. 11. 1755. Mohutné otřesy půdy, následné obří vlny tsunami a požár zničily většinu tehdejšího města. Zřítilo se na 15 000 budov včetně více než stovky kostelů, počet obětí se odhaduje snad až na 30 000. Mezi zcela zničenými stavbami byl i královský palác na nábřeží.
Obrovskou přírodní katastrofu však nepřipomíná při pohledu na Lisabon z hradu São Jorge pouze nábřeží a Baixa. V protilehlém svahu, kde se rozkládá malebná čtvrť Bairro Alto, jsou nápadné bělostné gotické ruiny někdejšího karmelitánského kláštera, jehož kostel (Igreja do Carmo) byl svého času největší v Lisabonu. Shodou okolností byl klášter postaven ve 14. století krátce poté, co Lisabon postihlo v roce 1344 první velké zemětřesení, které historie zaznamenala. Po roce 1755 už nebyl klášter obnoven.
Do čtvrti Bairro Alto se lze dostat pěšky výšlapem do prudkého kopce, ale také úplně jiným, netradičním způsobem – pomocí výtahu. Elevador de Santa Justa nebo také Elevador do Carmo je jedním z nejtypičtějších symbolů Baixy, kterou spojuje se čtvrtí Bairro Alto. Železnou neogotickou věž navrhl na přelomu 19. a 20. století Eiffelův žák architekt Ponsarda její dva výtahy překonávají výškový rozdíl 32 metrů.
Jedna z tras charakteristických lisabonských tramvajímvede západním okrajem Alfamy přímo kolem průčelí lisabonské katedrály známé podobně jako v jiných portugalských městech pod zkráceným názvem Sé vzniklým z latinského sedes episcopalis. Katedrála byla původně románská, její stavba začala v místech mešity z 8. století krátce poté, co Afonso Henriques vyhnal z města Maury. Už první stavba měla výrazně pevnostní charakter. Po zemětřesení v roce 1344 byla katedrála částečně přestavěná goticky, ale vzhled pevnosti jí zůstal. Průčelí se dvěma mohutnými věžemi zakončenými cimbuřím a s krásnou rozetou nade dveřmi má dnes opět svůj původní románský vzhled.
V křížové chodbě katedrály prý až do roku 1978 žili potomci dvou havranů, kteří jsou vyobrazeni společně s člunem na vlnách v městském znaku. Tento výjev má původ v legendě, podle níž dva havrani kdysi zázračně zachránili ostatky svatého Vincenta z potápějící se lodi. Když byly ostatky v roce 1173 převáženy z jihoportugalského mysu sv. Vincenta do Lisabonu, doprovázeli je tito havrani opět a stali se symbolem vysvobození Lisabonu z muslimské nadvlády.
I když je svatý Vincent patronem Lisabonu, nejoblíbenějším svatým tu není. Toto prvenství patří jednoznačně svatému Antonínovi, patronu celého Portugalska, který je k zlosti místních známý pod přídomkem Paduánský. Jeho nenápadný kostel stojí kousek pod katedrálou. Dnešní stavba pochází z přelomu 18. a 19. století, ale stará krypta se prý nacházela v místech světcova rodného domu. Pozdější svatý Antonín se narodil zřejmě v roce 1195 jako Fernando. Křtitelnice, nad níž byl prý pokřtěn, se dodnes nachází v katedrále. Fernando v Lisabonu vyrostl, strávil zde dva roky v klášteru sv. Vincence a pak přešel do kláštera v Coimbře, kde byl vysvěcen na kněze a kde se také setkal s františkány. Přestoupil do jejich nedlouho předtím založeného řádu a přijal jméno patrona jejich klášterního kostela, svatého Antonína Poustevníka. Přízvisko Paduánský dostal proto, že v italské Padově několikrát pobýval, kázal a nakonec i zemřel a je tam pochován.
Lisabon lze poznávat dlouhé dny a týdny. Ten, kdo chce ve zkratce pochopit duši jeho obyvatel, neměl by si nechat ujít fado, zdejší unikátní hudbu, která svou směsicí smutku a touhy trochu připomíná blues. Už skoro 200 let se hraje a zpívá v mnoha kavárnách a restauracích, dnes především v Alfamě. Fado znamená doslova „osud“ a jsou v něm také skryty osudy tisíců lidí, především námořníků.