Budova Bank of England byla postavena podle návrhu George Sampsona v roce 1734 jako první objekt na světě, který byl od počátku koncipován pro bankovní účely. Již v letech 1765 až 1788 byla k původní budově dostavěna jednopatrová křídla. Na další přístavby a přestavby dohlížel celých 45 let architekt sir John Soane. Poslední přestavba probíhala v roce 1939. Bank of England byla založena koncem 17. století z podnětu skotského finančníka Williama Patersona. Charta banky byla podepsána 27. července 1694 a o pár dní později zahájila svou činnost se 17 úředníky a dvěma vrátnými.
Nejdražší londýnská nemovitost je na prodej v ulici Kensington Palace Gardens, které by se dalo také přezdívat ‘ambasádní’ podle řady velvyslanectví, která v ní sídlí. Prodávaný palác vznikl přestavbou dvou domů, patřících kdysi sovětskému a egyptskému velvyslanectví. Má podzemní garáž, bazén a vůbec vše potřebné k pohodlnému životu. Budova je zatím opuštěna, cena 85 milionů liber je zřejmě příliš vysoká.
Největší ‘ruské’ kolo na světě, více než 132 metrů vysoká dominanta jižního břehu Temže, se oficiálně jmenuje British Airways London Eye. Mohlo by ale být klidně nazýváno stavbou národů, protože: základní konstrukci kola z oceli společnosti British Steel zhotovila nizozemská firma Holland, kabiny pro návštěvníky vyrobila francouzská Poma, některé kabely pocházejí z Itálie a srdce celého kola – obří střed pro upnutí lan – pochází z plzeňské Škodovky. Vztyčování kola v roce 1999, jehož díly byly postupně přiváženy po Temži, provázela řada problémů. První pokus o vyzdvižení konstrukce jen asi o deset centimetrů ztroskotal. Teprve napodruhé se mohutnou stavbu podařilo vztyčit do provozní polohy, a to s pomocí šesti jeřábů a hydraulických zvedáků. Kolo má 32 kabin, každá je pro 25 lidí a protože se pohybuje velmi pomalu, 30 minut na jeden okruh, návštěvníci nastupují za jízdy. Za příznivého počasí je vidět z vrcholu kola do vzdálenosti 25 mil. Toto zábavní zařízení v hodnotě více než 20 milionů liber navrhla manželská dvojice, architekti Julie Barfield a David Marks. Kolo sice převyšuje jeden z tradičních symbolů Londýna, Big Ben, ale díky vzdušné konstrukci jej nezastiňuje.
První veřejný záchodek byl v Londýně otevřen 2. února 1852 na Fleet Street. Nechala jej postavit Společnost pro umění, která jej eufemisticky nazvala veřejnou čekárnou. Za použití se vybírala dvoupence. Další městský veřejný záchodek byl postavený roku 1855 před Královskou burzou. Výhodou naprosté většiny současných veřejných záchodků je to, že jsou zdarma. Přesto jsou vzorně čisté.
První poštovní schránky se v londýnských ulicích objevily v roce 1855. Byly umístěny na Fleet Street, Strandu, Pall Mall a Rutland Gate. Žádná z nich se nezachovala. Nejstarší schránky, které můžeme v britské metropoli najít, jsou z roku 1872. O dva roky později dostaly svou typickou červenou barvu, kterou září dodnes. Původně však byly natřeny na zeleno. Na každé britské poštovní schránce jsou iniciály panovníka, za jehož panování byla vyrobena, tedy královnou Viktorií počínaje a Alžbětou II. konče. Díky těmto litinovým boxům se alespoň něco málo uchovalo i z vlády Edwarda VIII., který abdikoval v roce 1936, ještě před svou korunovací. V Londýně je v současnosti osm velkých sloupových schránek s jeho monogramem. Edwardova schránka na snímku stojí na Rockhal Road v severozápadní části metropole.
Oba londýnské břehy Temže spojuje nejen přes třicet mostů, ale také řada tunelů pro pěší, pro motorová vozidla a samozřejmě také pro metro. První tunel pod řekou byl vybudován pro pěší v letech 1825 až 1843, a to mezi Rotherhithe a Wappingem. V druhé polovině 19. století byl rozšířen pro potřeby metra. Zatím poslední tunel byl pod Temží vyhlouben koncem minulého století pro vláčky Dockland Light Railway. Nedaleko odtud je další tunel pro pěší, postavený mezi Greenwichem a Isle of Dog v letech 1897 až 1902 podle projektu sira Alexandra Binnie. Měl nahradil přívoz, který tu sloužil od roku 1676. Tento Greenwichský tunel zpočátku používali především dělníci pracující v docích, dnes slouží hlavně turistům. Na snímku je jeho vyústění na jižním břehu v Greenwichi.
Jednou z nejznámějších londýnských budov je Bush House, sídlo redakcí zahraničního rozhlasového vysíláni BBC. Budova, dokončená roku 1935, měla být podle záměrů Američana Irvinga T. Bushe obchodním centrem, ale tyto plány ztroskotaly. V roce 1940 si Bush House pronajala BBC, a tak se stal název budovy synonymem pro její zahraniční vysílání. Za druhé světové války zde také četl své projevy pro posluchače v protektorátu Jan Masaryk. A v místní kantýně napsal George Orwell svůj proslulý román Farma zvířat.
Bloomsbury Square je nejstarším londýnským náměstím, které si podrželo své původní jméno, získané už při svém založení v roce 1661. Nechal je vybudovat čtvrtý hrabě ze Southamptonu, když zveleboval okolí svého rodinného šlechtického sídla Blemund‘sbury. Jeho potomek, vévoda z Bedfordu, vlastní tento objekt dodnes. Náměstí dalo také název celé okolní čtvrti, která proslula skupinou spisovatelů, výtvarníků a filozofů, kteří tu žili na počátku minulého století.
Každý rok, nejbližší neděli (Remembrance Sunday) k 11. listopadu, dnu výročí konce první světové války, se kladou u kenotafu, na vládní třídě Whitehall, kytice a věnce vlčích máků. Přináší je britský panovník a po něm zástupci všech složek ozbrojených sil i představitelé civilních organizací, například obchodního námořnictva, rybářské flotily či hasičů a rovněž předsedové parlamentních stran. Květy vlčích máků tradičně symbolizují památku všech padlých v obou světových válkách. Vzhledem k pozdní roční době to však nebývají květy živé ale umělé. Kenotaf, tedy symbolický náhrobek, u nás spíš známý jako hrob neznámého vojína, navrhl architekt sir Edwin Lutyens a postaven byl roku 1920 z portlandského vápence. Nahradil tak dočasný sádrový památník, který tu byl o rok dříve vztyčen pro vítěznou přehlídku Spojenců.
První zvláštní přechody pro chodce nechal zřídit na frekventovaných silnicích již v roce 1934 tehdejší ministr dopravy Leslie Hore-Belisha. Automobilisty na ně upozorňují po obou stranách přechodu oranžové, ve dne v noci blikající lampy. A řidič, který by přednost chodců nerespektoval, se musí obávat tvrdého postihu. Britové jsou ale v tomto směru natolik ohleduplní, že by nad sebou bič v podobě pokut snad ani nepotřebovali. Přesto však na přechodech v blízkosti škol vypomáhají dobrovolníci, kterým se podle jejich výstražné značky, která je podobná lízátku, říká lollipop man, vlastně v tomto případě lollipop woman.
Teprve od roku 1998 sídlí Britská knihovna ve vlastní budově, do které se nastěhovala po 140 letech podnájmu v Britském muzeu, jehož byla až do roku 1972 součástí. I když se podle zákona osamostatnila až koncem 20. století, za skutečné datum jejího vzniku můžeme považovat rok 1757. K nejvzácnějším pokladům Britské knihovny patří například originální Magna charta libertatum (Velká listina svobod) vydaná roku 1215 králem Janem Bezzemkem, která je dodnes základem britské demokracie. Dále jsou tady Shakespearovy rukopisy, ale třeba i první verze knihy Alenka v říši divů od Lewise Carolla a další tisícovky psaných i tištěných dokumentů. Prostranství před budovou knihovny dominuje socha Isaaca Newtona, kterou vytvořil britský sochař sir Eduardo Paolozzi.
Nad otázkou neznalého cizince, jak se dostat na hlavní nádraží, by rodilý Londýňan jen nechápavě zakroutil hlavou. V britské metropoli je totiž nejméně osm železničních stanic, které by byly hodny takového označení. Kromě nejznámějších nádraží jako je Victoria, Waterloo, Paddington, King‘s Cross, Charing Cross, Euston či Liverpool Street patří k významným také St. Pancras Station. Jeho budova, která byla postavena v letech 1868 až 1872, je krásnou ukázkou viktoriánské gotiky. Převážná část budovy dlouho sloužila jako hotel, v němž byla roku 1890 zřízena i první kuřárna pro dámy.
Na zdech mnoha londýnských domů můžeme spatřit modré keramické plakety, které dávají na vědomí, že tu v minulosti žil někdo významný. Kandidát takové modré plakety musí být nejméně dvacet let po smrti a od jeho narození muselo uplynout alespoň sto let. První plakety se začaly objevovat v šedesátých letech 19. století a dnes jich je po metropoli na šest set. Například jedna z nich, na domu nedaleko Imperiálního válečného muzea, kolemjdoucí upozorňuje, že tu žil námořní kapitán William Bligh, velitel lodi Bounty, proslulé vzpourou své posádky.
