Londýnská hromadná povrchová doprava vznikla už roku 1772, kdy koňmi tažené vozy začaly dopravovat až 14 cestujících najednou, a to mezi Charing Cross a Královskou burzou. První dvoupatrové omnibusy se objevily v ulicích Londýna poprvé roku 1850 a na počátku 20. století jich jezdilo více než 3500. První skutečné autobusy s benzinovým motorem vyjely roku 1904 a po deseti letech zcela nahradily koňku. Dnes jezdí na 649 autobusových linkách téměř pět tisíc autobusů, z toho více než 3300 dvoupatrových.
„Stanice Knightsbridge, nedaleko je Harrods, tam můžete dobře a výhodně nakoupit,“ volávali autobusoví průvodčí staré školy s humorem sobě vlastním. Připomeňme, že Harrods je jeden z nejdražších londýnských obchodních domů. Dnes už se s vtipnými průvodčími setkáváme jen málokdy. Ostatně všichni průvodčí jsou ohroženým druhem, protože v nových typech doubledeckerů vybírají či kontrolují jízdné řidiči. Staré typy s otevřenou zadní plošinou, které jezdí od roku 1956, totiž nevyhovují bezpečnostním předpisům a do roku 2005 by je měly nahradit nové typy se zavíracími dveřmi. Kdo ale někdy zažil londýnskou ‘dopravní marmeládu’, nedá na možnost vystupovat či nastupovat mimo autobusové zastávky dopustit. Tyto, dnes již trochu staromódní, ale přesto stále krásné karoserie s otevřenou plošinou navrhl Douglas Scott. Jeho jmenovec, architekt Giles Gilbert Scott, který navrhl klasické červené telefonní budky, s ním nebyl v žádném příbuzenském vztahu, ale oba vytvořili něco, co je typické nejen pro Londýn, ale pro celou Británii.
Pokud jde o různé typy veřejné dopravy, jezdily tady – a není to tak dávno – také tramvaje a trolejbusy. Jak jinak než dvoupatrové. Trolejbusy byly zcela nahrazeny autobusy až v roce 1962, tramvaje, jejichž jedna trasa vedla i přes Westminsterský most v centru města, skončily o deset let dříve. Dnes se s dvoupatrovými tramvajemi můžeme setkat jen v Muzeu londýnské dopravy, které je v Covent Garden, v budově bývalého květinového trhu, proslaveného muzikálem My Fair Lady.
Historie se však opakuje a od konce 20. století jezdí v Londýně tramvaje znovu. Ovšem jednopodlažní a daleko od centra, v jižním Londýně, ve čtvrti Croydon, na trase dlouhé 28 kilometrů.
A protože s jídlem roste chuť, objevily se již také plány, že by se tramvajová doprava mohla vrátit i do centra Londýna. Uvažuje se o výstavbě linky, která by spojovala čtvrť Camden v severním Londýně s jižními částmi Peckham a Brixton. Řeku Temži by tramvaje přejížděly po Waterloo Bridge. Výstavba této trasy nazývané Cross River by přišla na tři sta milionů liber. První tramvaje by podle plánů měly spojit severní Londýn s jižním v roce 2007. Poté by se mohly objevit také i ve čtvrti Greenwich, proslulé nultým poledníkem, a rovněž i ve východním Londýně. Důvod pro podobné úvahy a plány je prostý. Londýnská veřejná, ale i automobilová doprava jsou často na pokraji kolapsu.
Dalším možným způsobem veřejné dopravy v Londýně jsou černé taxíky. Černé nikoli proto, že by byly nezákonné, ale pro svoji barvu. I když ani to už tak docela neplatí, protože řada londýnských ‘drožek’ již má různé barevné reklamy. Způsob této dopravy je, pravda, poněkud dražší, ale zcela bezpečný. K získání taxikářské licence je potřeba složit velmi přísné zkoušky, na něž se adepti často učí až tři roky. Můžeme je vidět v ulicích Londýna jako motocyklisty s mapou města připevněnou na řídítkách. Někdy zastaví a dívají se na adresy nejrůznějších důležitých institucí, aby si je vryli do paměti. Bez dokonalé znalosti svého města totiž nemají u zkoušek šanci na úspěch. A ošidit zákazníka, to by snad nikdy žádného z londýnských taxikářů nenapadlo.