Vnitrozemská Lorca patří nepochybně k architektonickým skvostům, a to i přes zemětřesení, které ji postihlo v roce 2011. Toto téměř stotisícové město se vzkřísilo silou sobě vlastní, neboť tradice opírající se o historii jsou zde natolik silné, že současný přídomek „dílna času“, který Lorca používá, je více než přiléhavý.
Bez ohledu na různé hypotézy o názvu tohoto města v době římské nadvlády je nepochybné, že současné jméno Lorca pochází z arabského Lurqa. Pravděpodobný význam slova je „bitva“, protože právě v tomto městě došlo ke střetu mezi křesťanskými vojsky vizigótského hraběte Teodomira a muslimy, kteří v 8. stol. vtrhli na poloostrov.
Lépe než popisný historický výklad nám poslouží malá procházka městem slunce, jak ho nazývají místní, za jeho památkami a tradicemi. Začít můžeme u návštěvnického centra – nejen proto, že zde můžete zaparkovat a získat potřebné informace, ale hlavně proto, že je umístěno v moderně zrekonstruované budově patřící kdysi řeholnímu řádu s katalánskými kořeny La Merced, jenž se zde usadil během křesťanské reconquisty ve 13. stol. Jedním z hlavních úkolů mercedariánů bylo zachraňovat křesťanské zajatce z muslimských zemí. V Lorce se traduje, že mercedariáni dokonce za zajatce vyměňovali sami sebe. Klášter stál na jedné z hlavních komunikací, u brány San Ginés na cestě do Murcie. Dnešní budova je výsledkem záchranných architektonických prací s uchováním původního portálu z 16. stol. a křížové chodby z 18. stol.
Odtud je nejlépe pokračovat do archeologického muzea. Nejstarší vystavené nálezy pocházejí z doby kolem roku 2200 př. n. l., ale najdeme tu i mladší, naprosto unikátní exponáty, například skleněné lampy, jež se v 15. stol. používaly k osvětlení místní synagogy. Celkem 27 lamp, z nichž 26 je v tomto muzeu, bylo kousek po kousku složeno z 2600 fragmentů nalezených při archeologických vykopávkách v židovské čtvrti. Sedmadvacátou lampu vystavuje Sefardské muzeum v Toledu. Tyto nálezy i dochované základy synagogy svědčí o tom, že zde bývala početná židovská komunita.
Za pozůstatky synagogy musíte vystoupat do kopce k hradu zvanému Fortaleza del Sol (Sluneční pevnost). Když se v roce 2002 započalo s výstavbou hotelu patřícího do sítě tzv. paradorů, byly zde objeveny nejen základy synagogy, ale také 18 židovských domů, dílny na výrobu skla a řeznictví. Ojedinělé na tom je, že se židovská čtvrť nacházela uvnitř hradního areálu. Kromě toho synagoga nikdy nesloužila k jinému účelu poté, co ji židé museli opustit po svém vyhnání ze Španělska v roce 1492.
Hrad rozkládající se na ploše 5,5 ha je úctyhodně rozlehlý a citlivě zrekonstruovaný. Muslimové i křesťané z něj kontrolovali údolí řeky Guadalentín. Ze středověké stavby se zachovaly především dvě věže, které nezničilo ani zmíněné zemětřesení. Vyšší donjon neboli torre Alfonsina je ze 13. stol., kdy ho nechal vystavět na místě původní almohadské věže Alfons X. Jemu je také věnována výstava v prvním patře věže. Když ale vystoupáte další dvě patra až na zrekonstruovanou terasu, objeví se před vámi výhled na druhou věž Espolón a na celý archeologický park, který zahrnuje nejen pevnost, ale i parador, synagogu a veškeré vykopávky.
Při archeologické procházce na vás zničehonic vykoukne obrovský meč zapíchnutý do země, aby vám připomněl jeden z hlavních svátků města, jeho dobytí infantem Alfonsem Kastilským, pozdějším králem Alfonsem X. Moudrým, údajně 23. listopadu 1244. Ne nadarmo má Alfons X. pomník v samém centru města, na náměstí Plaza de España. Legenda praví, že se muslimové dali na útěk, když spatřili, jak se k nim v noci blíží obrovská „armáda“ ovcí a beranů osvětlená pochodněmi. Ve skutečnosti křesťané nemuseli pevnost dobývat, protože zdejší vládce Alí ibn Muhammad neměl jinou možnost než kapitulovat kvůli obrovskému vojenskému tlaku a nedostatku podpory zvenčí, zejména z Granady. Ke kapitulaci ve skutečnosti došlo už na konci června 1244. Nicméně datum bylo stanoveno tak, aby se shodovalo s narozeninami budoucího krále, které měl 23. listopadu, na svátek sv. Klementa, a dodalo tak události větší lesk. A tak se dodnes slaví dobytí města křesťany 23. listopadu.
Lorca byla sídlem mnoha šlechtických rodin, jejichž erby dodnes zdobí nespočetné paláce. Jedním z nich je i palác rodiny Guevarů, do kterého se vchází nádherným portálem s erbem rodiny a znakem svatojakubského řádu. Při prohlídce na vás dýchne život několika pokolení od Juana de Guevara García de Alcaraz, rytíře řádu sv. Jakuba, který nechal palác na konci 17. stol. vystavět, až po poslední majitelku, baronku Conchu Sandoval Moreno, která patřila mezi velmi pokrokové ženy a bývá přirovnávána ke kněžně z Alby. Ta také palác odkázala městu. Uvidíte tu původní dlažbu z dílen v Manises u Valencie, kterou si mohla dovolit jen opravdu významná a bohatá rodina, krásnou sbírku vějířů či starou lékárnu, kterou José Sala Just, lékárník a významná osobnost místní kultury, vedl v letech 1927–1991 a poté ji daroval městu.
Na náměstí Plaza de Juan Moreno pak najdeme hned několik šlechtických domů, které jsou dnes sídlem různých institucí, například Interpretačního centra Lorca, dílna času, nebo muzea výšivek Paso Blanco. Je zde také renesanční dům Casa de los Salazar Rosso z počátku 17. stol., který nechaly postavit dvě janovské kupecké rodiny a v němž dnes sídlí již zmíněné archeologické muzeum. Součástí honosného portálu je erb Maríe Natarello Salazar, který kromě hvězd a srdcí obsahuje také ruku držící za vlasy uťatou hlavu Maura a jemuž po stranách dělají společnost dvě zvláštní sfingy s mužskou hlavou s nakrouceným knírem ve stylu Hercule Poirota, ženským tělem a lvíma nohama. Další krásný erb můžete vidět na náměstí Plaza de España. Vedle dnešní radnice stojí někdejší dům corregidora, králem jmenovaného starosty. Nárožní erb s postavami mytologických hrdinů Elia a Crota držících symbol slunce opět dokládá, proč se právem říká Lorce „město slunce“.
Jinou památkou je kolegiátní kostel sv. Patrika na témže náměstí. Byl postaven poté, co křesťané pod vedením Alonse Fajarda el Bravo (Statečný) zastavili u Los Alporchones postup muslimů na Cartagenu. Došlo k tomu 17. března 1452, na den sv. Patrika, patrona Irska. Stavělo se dlouhých 250 let (1536–1780), takže kostel má renesanční i barokní prvky. Každoročně se zde 17. března koná zvláštní obřad. Jeho vznik se datuje do roku 1945, kdy profesor Starkie z Britského institutu ve Španělsku navštívil Lorcu, aby si prohlédl procesí o Svatém týdnu, a rozhodl se požádat irské úřady o relikvii svatého patrona pro zdejší kostel. Prosba byla vyslyšena a relikvie dorazila do Lorcy na den sv. Patrika v roce 1951. Jako poděkování za zásilku byla okamžitě vyžádána irská vlajka, která měla být vyvěšena vždy, když se konal jakýkoli obřad na počest irského patrona. Vlajka byla poprvé vyvěšena na balkoně kostela sv. Patrika 13. dubna 1952 za zvuků irské hymny. Od tohoto dne se totožný akt opakuje vždy 17. března.
V 16. stol. se v Lorce usadily dva mnišské řády, dominikáni nosící bílé tuniky a františkáni, kteří oblékají hnědé kutny. Hned od počátku mezi nimi panovala určitá rivalita. Když v polovině 19. stol. nastala reforma církevních řádů a jejich majetek byl zkonfiskován, vznikl v roce 1852 spolek nazvaný symbolicky Paso Blanco (bílí) a o tři roky později pak spolek Paso Azul (modří, podle barvy roucha Panny Marie), který založili nespokojenci z řad bílých, vycházející spíše z františkánských zásad. A rivalita pokračovala, přetransformována do velikonočních slavností.
Dnes existuje v Lorce šest církevních bratrstev neboli spolků. Dva hlavní výše uvedené uctívají především mariánský kult. Když přijedete do Lorcy o Velikonocích, často uslyšíte při vynášení soch Panny Marie slovo guapa, „krásná“. Je to vyjádření obdivu ke kráse její tváře – a sochy jsou opravdu nadpozemsky krásné, neboť pocházejí z dílen těch nejlepších umělců. V případě Paso Blanco jde o Virgen de la Amargura (Panna Marie Hořkosti), kdežto Paso Azul uctívá Virgen de los Dolores (Panna Marie Bolestná). Původní Virgen de la Amargura byla dílem Francisca Salzilla, o kterém píšeme v jiném článku, ale při obrazoboreckém republikánském ničení kostelů v roce 1936 vzala za své. Autorem dnešní sochy z roku 1949 je José Sánchez Lozano. K vidění je v Růžencové kapli, která přiléhá k muzeu výšivek Paso Blanco. Panna Marie Bolestná spolku Paso Azul je dílem valencijského sochaře Josého Capuze Mamana a pochází z roku 1942. Taktéž nahradila původní sochu ztracenou v době španělské občanské války. V úžasném muzeu výšivek tohoto spolku je vystaven její nejstarší plášť z černého sametu z poloviny 19. stol., vyšívaný zlatými nitěmi a představující hvězdnou oblohu. Avšak její poslední plášť z roku 2005 znamenal skutečnou revoluci ve výšivkách s použitím hedvábné látky a zahájil zlatou éru tohoto řemesla.
Velikonoce začínají v Lorce na Bolestný pátek (Viernes de los Dolores), týden před Velkým pátkem. Všechna bratrstva se předhánějí v dokonalosti kostýmů a doplňků odpovídajících dobovým dokumentům. Po celý týden se jednotlivá bratrstva střídají podle přesného scénáře, ale jedno je jisté – nikde jinde ve Španělsku neuvidíte během jednoho týdne scény ze Starého i Nového zákona, římské legionáře, Asyřany, Egypťany, židovského krále Davida nebo koňské kvadrigy řítící se po třídě Juana Carlose I. A také přehlídku nejdražších vyšívaných plášťů, které jsou tak těžké, že jsou položeny na speciálním pojízdném zařízení. Díky své ojedinělosti byly velikonoční slavnosti v Lorce zapsány na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. I kdybychom pokračovali v popisu Velikonoc v Lorce pořád dál, dokud je neuvidíte na vlastní oči, budete si pořád klást otázku: Proč to všechno? Odpověď je jednoduchá – Lorca, dílna času. Sepětí minulosti se současností, propojení generací a sounáležitost rodin, i když někdy jejich rodinní příslušníci patří k různým bratrstvům.