Čtyřicet kilometrů severozápadně od Lisabonu leží uprostřed poklidného venkova na první pohled nenápadné městečko Mafra, které ale ve svém centru skrývá jeden z největších architektonických barokních pokladů. Komplex kláštera a královského paláce udivuje nejen elegancí, ale i titánskými rozměry. Není proto překvapením, že je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Při jeho návštěvě se ponoříme do portugalské historie období baroka, v níž se snoubilo bohatství královského dvora s náboženskou striktností. Na začátku 18. stol. Portugalsko zažívalo zlatou éru díky velkým ziskům z těžby stříbra a zlata v koloniální Brazílii. Portugalský král João V., považovaný za nejvýstřednějšího panovníka země, hospodařil s nabytým bohatstvím dost velkoryse. Na jedné straně usiloval o rozvoj slabé portugalské ekonomiky, štědře podporoval umělce, řemeslníky a vědce, na druhé straně žil se svým dvorem tak rozmařile, že se obsah královské pokladnice rychle tenčil, až Portugalsko nakonec přivedl k úpadku.
Bazilika a palác v Mafře jsou svědectvím králova velkého rozmachu. Kolosální stavba, viditelná na vzdálenost několika kilometrů, zabírá 4 ha, čítá více než 1200 místností, 5200 dveří, 2500 oken, 150 schodišť a pracovalo na ní přes 50 000 dělníků. Jen samotné průčelí paláce je dlouhé 220 m, přirovnáváno je proto ke španělskému paláci Escorial. Zvonice se tyčí do výšky 68 m a jsou v ní hned dvě zvonkohry, každá s 50 zvony. Jedna měla údajně stát plnou loď zlata, králi se to ale zdálo příliš levné, a proto se rozhodl objednat zvonkohry rovnou dvě.
Původní záměr byl přitom celkem skromný, vybudovat zázemí pro 13 františkánských mnichů a postavit baziliku jako poděkování za narození potomka, kterého se mladý král nemohl se svou…
Úplné znění článku naleznete zde