V trávě, na úpatí ruin Paláce v Labná, se něco hýbe. Na zídku postavenou mayskýma rukama před více než tisícem let pomalu vylézá mohutný leguán. Rozhlédne se, popojde kousek na místo ozářené sluníčkem, pohodlně se usadí a začne se vyhřívat. Těch několika návštěvníků si příliš nevšímá a ještě se nechává v klidu fotografovat. Koneckonců, jeho předkové tady žili dávno předtím, než se zde usadili první lidé.
Yucatán je rozlehlý, nížinný poloostrov, který od jihozápadu vybíhá do Mexického zálivu. Bedekroví turisté , kteří sem přijíždějí, hned po vyvržení z útrob klimatizovaných autobusů, berou útokem především Chichén Itzá, protože z bělostných pláží cancúnských si sem lze odskočit na jednodenní výlet. Pokud přijíždějí na Yucatán od mexického hlavního města, patří do jejich standardního itineráře ještě Uxmal. Jenže celý Yucatán je prekolumbovskými lokalitami doslova posetý a místa jako Labná, Kabah, Sayil či Dzibilchaltún nejsou o nic méně zajímavá. A to je řeč jen o nejvýznamnějších lokalitách z těch, které jsou odkryty, zbaveny bujné vegetace a částečně zrestaurovány.
Mayové dosáhli mezi ostatními středoamerickými předkolumbovskými kulturami v mnoha ohledech skutečného vrcholu. Celá mayská oblast zahrnuje rozsáhlé území více než 320 000 km2, kam patří dnešní mexické státy Yucatán, Campeche, Tabasco, východní polovina státu Chiapas, teritorium Quintana Roo, dále provincie Petén a také přilehlá oblast Guatemalské vysočiny v Guatemale, západní část Hondurasu a celé Belize, bývalý Britský Honduras.
Počátky mayské kultury je třeba hledat na pobřežních nížinách Tichého oceánu v okolí Izapa a také v hornaté oblasti kolem dnešního guatemalského hlavního města Guatemala City (Kaminaljuyú). Právě tady jsou zřejmě počátky pěstování kukuřice a zde bylo již zhruba dva a půl tisíce let před naším letopočtem založeno takzvané milpové zemědělství, jehož postupy se s jistými obměnami používají dodnes. Ovšem slovo milpa, označující kukuřičné pole, je stejně jako u mnoha jiných, dodnes používaných názvů, paradoxně aztécké. To proto, že první evropští conquistadoři získávali informace o celém středoamerickém světě právě od Aztéků, a jejich pojmenování byla zaznamenána. Samotné kukuřičné pole se získávalo tak, že se vymýtil a vyžďářil kus lesa a na vzniklém prostranství se zasela kukuřice. Po několika letech se celý postup opakoval o kus dál. Novodobé pokusy ukázaly, že životnost mayských polí byla sedm až osm roků. Zároveň se zjistilo, že k vypěstování kukuřice pro jednu domácnost vyžadovalo asi 76 pracovních dnů. A pokud by nebylo třeba krmit domácí zvířata, stačilo by dokonce jen asi 48 dnů. Jinými slovy – asi tři sta dnů v roce mohlo být využito jinak, než pro obdělávání kukuřičných polí. A to se projevilo i v mayské kultuře a vzdělanosti.
Naprosto mimořádné byly mayské znalosti z astronomie a matematiky. Početní systém Mayů byl založený na čísle dvacet, Mayové znali také nulu. Laikové se nad tímto faktem možná příliš nepozastaví, jistě to však ocení matematici, protože objev nuly je pokládán za jeden z nejvýznamnějších matematických počinů. Vždyť ani starověcí Řekové a Římané nulu neznali. Do Evropy se nula dostala teprve ve středověku, a to prostřednictvím arabských matematiků. Díky svým znalostem mohli tedy Mayové používat složitý kalendářní systém, jehož základem byly dva roky – posvátný tzolkin měl 260 dnů a dělil se do třinácti dvacetidenních měsíců, sluneční haab měl stejně jako náš rok 365 dnů, které ovšem byly sdruženy do osmnácti dvacetidenních měsíců a závěrečného devatenáctého měsíce tvořeného pouhými pěti dny. Toto uspořádání znamenalo, že oba roky se na svém počátku sešly jen jednou za 52 let. Nekonečný systém dvaapadesátiletých cyklů používaly i všechny ostatní středoamerické národy. Mayové také dovedli k vrcholu datování pomocí tzv. ‘dlouhého počtu’, neboli výchozí řady. Vzhledem k tomu, že data různých významných událostí zaznamenávali svým velmi rozvinutým hieroglyfickým písmem většinou na kamenné stély, jsou dnes k dispozici poměrně podrobné údaje z jejich života, především o vládcích různých měst.
Mayské dějiny se tradičně dělí na předklasické, klasické a poklasické období. První vrchol prožila mayská kultura v klasickém období, tj. od 4. do 9. století. Hlavní sídla tohoto období se nacházela v tropických lesích guatemalského Peténu (Tikal) a mexického Chiapasu (Yaxchilán, Palenque, Bonampak). Všechna tato města během 9. století zanikla a dodnes není jasné proč. Uvažuje se jak o faktorech ekologických (vyčerpání půdy, změna podnebí a následný rozpad zemědělského systému), tak sociálních a politických (povstání proti utlačovatelské hierarchii panovníků a kněží, cizí vpády). Záhadou také zůstává, kam se lidé z těchto měst odebrali. Historici a archeologové měli v první polovině 20. století mayské dějiny hezky utříděné a srovnané. Předpokládali, že v klasickém období vznikla v jižních oblastech Střední Ameriky nejprve Stará říše, která byla v poklasickém období nahrazena na severu Novou říší. Novější výzkumy však prokázaly, že tato teorie nemá sebemenší opodstatnění. Především Mayové nikdy nevytvořili žádnou říši ve smyslu velkého, jednotně spravovaného státního celku. Uspořádání jejich společnosti se spíše podobalo řeckým městským státům. A navíc většina mayských sídel na středoamerickém severu, tj. v oblasti mexického Yucatánu, byla osídlena již v klasickém období, tedy současně s městy v jižní oblasti. Dále pak není vůbec jisté, zda po pádu jižních měst proběhla nějaká migrace mayského obyvatelstva na sever. Je zřejmé, že severní mayská města poklasického období ovlivnila vznik smíšené maysko-toltécké kultury, která se začala vyvíjet od přelomu 10. a 11. století, kdy Toltékové na Yucatán přišli. Jejich nejvýznamnějším centrem se stalo Chichén Itzá.
Jednou z nejtajemnějších lokalit na celém Yucatánu je Dzibilchaltún, čili ‘Místo plochých kamenů se znaky’. Toto obrovské sídliště leží na ploše kolem 50 km2, necelých dvacet kilometrů od severního pobřeží poloostrova Yucatán. Vystavěno bylo už někdy v druhém tisíciletí před naším letopočtem, tedy dávno předtím, než vznikla jiná mayská města. Archeologové tady zaregistrovali přes 8000 staveb a podle jejich odhadů muselo mít město v době maximálního rozkvětu přes 40 000 obyvatel. Na rozdíl od jiných měst bylo osídleno nepřetržitě, a to i po příchodu španělských dobyvatelů, opuštěno bylo až na začátku 17. století. Prvními staviteli však nebyli Mayové. Záznamy na různých stélách prokazují mayskou přítomnost nejdříve od druhé čtvrtiny čtvrtého století našeho letopočtu. Právě zdejší mayské stopy způsobily definitivní pád teorie o postupném šíření mayské kultury z jihu na sever. Podivuhodné však je, že o tomto městu neexistují žádné záznamy ani v mayských kronikách, ani ve španělských letopisech.
Archeologové zpřístupnili zatím pouze asi jednu dvacetinu celého areálu, zbytek pokrývá typická yucatánská selva – křovinatá buš tvořená různými keři a nízkými stromky, na nichž vyrůstají četné epifytní tilandsie a bromélie. Umístění lidských sídel na velmi suchém, vápencovém Yucatánu ovlivnila voda. Sídla vznikala tam, kde se vyskytovaly cenoty – podzemní rezervoáry vody. Vodní toky na Yucatánu prakticky nejsou, protože veškerá srážková voda se propustným vápencem vsakuje do podzemí. I Dzibilchaltún má svůj cenot. Jmenuje se Xlacah (Staré město) a je stejně tajemný jako celý Dzibilchaltún. Potápěči v něm dosud nalezli přes 30 000 různých objektů, nejčastěji zlomků keramiky. Hloubka tohoto cenotu se odhaduje asi na 44 m, ale vzhledem k vysoké vrstvě bahna na dně nebyla dosud přesně stanovena. U dna ústí do cenotu tunel, o němž není známo, kam vede. Nepodařilo se ani prokázat, zda byly do tohoto cenotu svrhávány lidské oběti podobně jako v případě slavné Studny smrti v Chichén Itzá.
Nejslavnější dzibilchaltúnskou stavbou je Chrám sedmi panenek, který stojí uprostřed svaté cesty sacbe. Už na první pohled se vymyká obvyklým mayským stavbám. Je postaven na čtvercovém půdorysu, na všech čtyřech stranách má široké vchody, v hlavním západním průčelí jsou po stranách vstupu umístěna dvě malá čtvercová okna. Ojedinělý je i pyramidovitý střešní nástavec. Radiokarbonovou metodou byl jeho vznik určen kamsi na přelom 5. a 6. st. n. l. Jméno získal chrám podle nálezu sedmi hliněných sošek v prohlubni pod podlahou. Představují nejrůzněji zdeformované lidské postavy a sloužily zřejmě při obřadech zažehnávajících podobná postižení. Dnes jsou sošky spolu s dalšími místními nálezy vystaveny v malém muzeu u vchodu do areálu.
Jihovýchodně od známého Uxmalu, v srdci Yucatánského poloostrova, leží další tři mayská sídla, založená ke konci klasického období, tedy kolem 9. století. I v nich zůstává ještě mnohé k prozkoumání, ale stavby, které jsou zpřístupněné, stojí za to.
Sídlo Kabah patří k nejrozlehlejším lokalitám na Yucatánu vůbec. Jeho poznávacím znamením je slavný oblouk – Arco. Klene se v rozpětí 4,25 metru nad svatou cestou, spojující Kabah s Uxmalem. O jeho významu se dlouho spekulovalo, ale s největší pravděpodobností to byla slavnostní vstupní brána. Mayové neznali pravou klenbu a oblouk stavěli tak, že v určité výši začali naklánět zeď dovnitř pomocí přečnívajících kamenů, až se nakonec protilehlé kameny nahoře skoro dotýkaly. Pak uzavřeli oblouk poslední řadou krycích kamenů. Tato přečnělková klenba však značně omezovala šíři stavby a většího rozpětí než v Kabahu nemohl mayský oblouk dosáhnout.
Druhou dominantou Kabahu je palác označovaný Codz Poop. Toto zvláštní jméno znamená Svinutá rohož. Vzniklo podle toho, že práh jedněch vnitřních dveří tvoří dlouhý nos boha Chaca, srolovaný do podoby rohože. Jiné označení, Palác masek, vystihuje skutečnost, že západní průčelí paláce i jeho boční stěny pokrývají tři řady masek mayského boha deště. Silný kult boha Chaca byl dán specifickými klimatickými podmínkami Yucatánu. Bývá tradičně zobrazován s velkýma kruhovýma očima a dlouhým, chobotovitým, zavinutým nosem. Dnes je většina nosů zulámána, takže na každé Chacově masce zůstal pouze pahýl. Dohromady zdobilo Codz Poop zřejmě 260 Chacových masek, což je počet odpovídající počtu dnů ve svatém roce. Před několika lety bylo odkryto i východní průčelí paláce, které vypadá zcela odlišně. Na původní místo byly instalovány i dvě ze sedmi velkých soch, jež jsou spojovány se zdejším panovníkem jménem Kin-ich-ahau.
Ve městě Sayilu, čili Místě mravenců, působí na každého návštěvníka nesmírně impozantním dojmem třípatrová stavba označovaná Palacio – palác, postavená v tzv. stylu oblasti Puuc. Pro tento stavební styl jsou typické hladké zdi a pravoúhlé dveře ve spodní části budovy. Horní část, oddělená od spodní části římsou, je až marnotratně zdobena geometrickými vlysy a figurálními prvky, mezi nimiž opět převládají masky boha deště Chaca. Průčelí sayilského Palacia je rozděleno uprostřed schodištěm. První a třetí podlaží jsou velmi prostá a o to více vyniká zdobnost podlaží prostředního. Na vlysu je zachycen, pro tuto oblast velmi netypicky, sestupující bůh Tzentemoc, symbol Slunce. Tento motiv se častěji objevuje až na poklasických stavbách, na východním karibském pobřeží, třeba v Tulumu.
Jméno města Labná znamená maysky Zřícené domy. O historii této lokality se ví velmi málo, což ale nemění nic na její kráse. Její zvláštností je velké množství chultunů – cisteren na dešťovou vodu. Labná totiž neměla kromě deště žádný jiný zdroj vody. Dominantou sídla je opět tzv. Palác, jeden z největších chrámových areálů v celé oblasti Puuc, měřící ve východo-západním směru skoro 135 metrů. Nad vchody do obou postranních místností jsou v reliéfu zobrazeny typické mayské chýše s vysokými slaměnými střechami, zdobenými peřím. Téměř stejné stavby stojí na yucatánském venkově dodnes. V některých se stále ještě bydlí, jiné slouží jako hospodářská stavení. Nejkrásnější stavbou je však oblouk. Na rozdíl od toho v Kabahu je rozsáhlejší a třídílný.
Kromě uvedených tří lokalit jsou na Yucatánu známy desítky dalších a jejich počet stále přibývá, jako třeba Xcombe, nedaleko severního pobřeží poloostrova, které bylo objeveno teprve před šesti lety. Uprostřed bažinaté džungle plné komárů tu stojí jedna čerstvě zrestaurovaná pyramida a druhá je z větší části stále v podobě pahorku porostlého vegetací. Další stavby nejsou zatím v džungli vůbec patrné. Nikdo vůbec netuší, kolik podobných míst ještě yucatánská selva skrývá a jaká překvapení tam ještě čekají na odhalení.