Paříž se stala třetím největším městem světa a umělce stále více lákalo zachytit atmosféru okamžiku kolotajícího velkoměsta než vracet se k věčnému omílání mytologických a historizujících témat. Vynález fotografie ovšem žádal nové formy malby – čistý realismus neměl proti pohotovosti kamery žádnou velkou budoucnost. Avšak centrální instancí, která rozhodovala o přijetí či nepřijetí umělce do veřejného povědomí, byl tehdy tzv. Salon, každoroční výstava v Grand Palais, iniciovaná Uměleckou akademií. Tuto událost si nikdo nenechal ujít, neboť účast na ní obvykle znamenala odrazový můstek k umělecké kariéře. Jedné neděle roku 1875 dosáhla denní návštěvnost rekordního počtu 30 tisíc! Většina zde vystavených děl také našla své kupce, neboť mít doma dílo ze Salonu bylo prostě záležitostí společenské prestiže.
Velká část z tehdy preferovaných děl by asi dnešní znalce umění příliš nenadchla, neboť akademici tak jako všude jinde preferovali spíše díla konvenční, jaká produkovali oni sami. Nebylo tedy divu, že obrazy začínajících impresionistů Edouarda Maneta, Clauda Moneta, Paula Cézanna, Augusta Renoira a Camilla Pissarra, zobrazující ulice, nové bulváry, kavárny a zahradní pikniky, byly odmítnuty jako díla odporující svými tématy i zpracováním měšťanskému zvyku. Když pak tito umělci na truc uspořádali Salon des refusés (Salon odmítnutých), byl z toho skandál par excellence. "Malíři dojmů" byli vysmíváni jako neumětelové, kteří ani nedokážou barvou pokrýt celé plátno! Dlužno ovšem podotknout, že když se impresionisté stali uznávanými umělci, zachovali se k nové generaci malířů tzv. malých bulvárů zprvu podobně: jejich díla v Salonu odmítli. Na protest proti této úzkoprsosti pak Vincent van Gogh, Paul Gauguin, Georges Seurat, Paul Signac, Henri Toulouse-Lautrec a další sami sebe nazvali neoimpresionisty.
Čím vlastně šokovaly obrazy nastupujících umělců? Nahotou jistě ne, ta patřila k umění odjakživa. Vždy však byla věcí ateliéru, kdežto Manet vyrazil se svými modely do přírody. Nezřetelné kontury, viditelná práce štětcem a hrubé nanášení barev byly rovněž čímsi nevídaným. Tzv. pointilisté skládali obrazy dokonce z pouhých teček, využívajíce přitom nejnovějšího vědeckého poznatku, že oční sítnice také snímá barvy v podobě bodů, které se teprve v mozku skládají v celé obrazy…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/20003
Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz