„Vyznačovali se mužností, zmocnili se rozlehlého území a založili mnoho slavných měst. Zároveň vynikali námořními silami a po dlouhou dobu měli nadvládu na moři…“
To napsal v 1. stol. př. n. l. historik Diodóros Sicullus o tehdy již vymírajícím národu Etrusků a jeho současníci se zmiňovali také o zaniklém svazku dvanácti etruských měst, mezi nimiž kdysi dominovaly Tarquinie.
Původní osada se jmenovala Tarchuna nebo Tarchna a teprve Římané jí dali jméno Tarquinii (v množném čísle, česky tedy Tarquinie), ale ve středověku byla známa jako Corneto, podle obce vznikající v jejím sousedství, zatímco původní etruské a římské osídlení bylo opuštěno a zbořeno v roce 1305. Od roku 1872 se pak užívala kombinace obou jmen, až do roku 1922, kdy se úřady za Mussoliniho éry, v rámci kultu italské imperiální velikosti, vrátily ke jménu Tarquinia (tentokrát v jednotném čísle)… a my si nakonec můžeme lámat hlavu nad problémem, jakého jména máme užívat právě v souvislosti s Etrusky, když v jejich době, ještě ke všemu, se obec jmenovala jinak. A shodná koncovka „–ie“ mezi jednotným a množným číslem v češtině nám řešení ještě víc komplikuje: ta nebo ty Tarquinie?
Buď jak buď, etruská Tarchuna neboli Tarquinie (korektnější je držet se podoby jména v množném čísle) vděčily za svůj vznik mýtickému hrdinovi-zakladateli Tarchontovi a v prehistorické době se těšily velké úctě i díky místní věštírně. Legenda praví, že jakýsi místní rolník při orbě vyrušil v podsvětí sídlícího boha moudrosti Tarchia či Tagese, bytost s hadíma nohama a tváří dítěte, ale s moudrostí starce, který pak lidem svěřil umění věštit budoucnost. Dnes bychom řekli, že Tages byl jakýmsi „prorokem“ etruských náboženských představ a především stál za uměním vysoce respektovaných haruspiků a augurů, věštících z vnitřností zvířat a z letu ptáků a ovlivňujících pak po celá staletí osudy antického Říma. Svým způsobem byly Tarquinie duchovním a kuturním centrem etruských měst.
Původ Etrusků je dodnes nejasný a jen přibližně odhadujeme dobu jejich příchodu do oblasti tzv. villanovské kultury, pokrývající v době železné velkou část severní Itálie. Už v 9. stol. př. n. l., jak se zdá, byly Tarquinie čilým obchodním střediskem, těžícím i ze spojení s mořem (s vlastním, sotva 6 km vzdáleným přístavem) a z těžby minerálů v horách u města Tolfa na úpatí Apenin. Byly proslulé vysokou úrovní řemesel, mimo jiné též zpracováním bronzu, a už v prehistorické době se zde šířila řecká a římská vzdělanost. O tu se podle Tacita zasloužil zejména Demaratos Korintský, zde usedlý bohatý přistěhovalec z Korintu; ostatně jeho syn Tarquinius Priscus se později stal (v pořadí pátým) římským králem. A údajně zde působili i řečtí řemeslníci.
To vše, až do vplynutí Etrusků do římského světa, v němž se coby národ, jak známo, i se svým jazykem rozplynuli, víme hlavně z prostředkovaně z římských pramenů. Sporadické etruské zápisy nebyly nikdy uspokojivě rozluštěny (posledním římským vzdělancem, který ještě ovládal etruský jakyk, byl císař Claudius), ale mnoho se dá zjistit také z novodobých archeologických vykopávek, především z bohatého hmotného dědictví v etruských hrobech. Dokonce můžeme říci, že výbava a výzdoba etruských hrobek vypovídá o životním stylu tehdejších obyvatel daleko více, než sporadické zbytky dávno zaniklého města.
Původní etruská Tarchuna se rozkládala zhruba 3 km východně od nynější Tarquinie, na vyvýšené plošině na protilehlé straně mělkého údolí, a jak ukázaly archeologické nálezy z moderní doby, její počátky můžeme klást už do 8. stol. př. n. l. Zřejmě velmi brzy se pro ni ujalo i pojmenování „Tarquinii“, jak ukazují i jména dvou římských vladařů v dobách královských, kteří odtud pocházeli: už zmíněný Lucius Tarquinius Priscus a nakonec i neoblíbený Lucius Tarquinius Superbus, jehož vyhnáním z Říma roku 510 př. n. l. éra království skončila.
Etruští králové do Říma vnesli řadu svých zvyklostí, mimo jiné i v obřadnosti spojené s majestátem vladaře. Etruského původu byla například symbolika seker vetknutých do svazků prutů (fasces), nošených při významných ceremoniích liktory (zřízenci úředníků), které se nakonec staly symbolem výkonné státní moci ve starém Římě (a později symbolem italského fašismu), a v neposlední řadě i představy o podobě staveb reprezentujících státní moc.
Jak už jsme si řekli, z původní Tarchuny toho po roce 1305 moc nezbylo. Zachovaly se však zbytky městských hradeb v délce kolem 8 km, kterými byla opatřena už v 6. stol. př. n. l., včetně základů jedné brány později zvané Porta Romanelli, a hlavně rozsáhlé zbytky chrámu, známého dnes jako Ara della Regina (Královnin oltář). Ten byl postaven někdy ve 4. nebo 3. stol. př. n. l., v době, kdy město stálo na vrcholu své slávy a politického významu. Měl podobu obdélné celly na bázi o rozměrech 44 × 25 m, postavené ze sopečného tufu s dřevěnými doplňky, zčásti s představenými sloupy. Dochovala se i část původní dekorace z pálené hlíny; terakotové postavy okřídlených koní z 5. nebo 4. stol. př. n. l. (dnes v místním archeologickém muzeu v Palazzo Vitelleschi) patří k nejslavnějším dílům etruského umění.
Zde je nutné zastavit se na chvíli u obecnějšího poznatku. V době, o níž zatím hovoříme, už klíčily hlavní principy řecké architektury s jejími reprezentativními stavbami, především chrámy se sloupovím, obklopujícím obdélnou cellu. Ty samozřejmě nacházely odezvu i v daleké Itálii. Ostatně i zde byly odezvou běžných příbytků – obdélné megaron s ohništěm uprostřed, zárodek budoucích velkolepých chrámů, bylo opatřeno jen jakousi předsíní, nesenou zpočátku ještě dřevěnými sloupy. Jenže další vývoj staveb se vydal odlišnými cestami: zatímco v klasickém Řecku dospěl až k chrámům obklopeným ze všech čtyř stran velkolepým sloupovím, na němž se profilovaly nejrafinovanější finesy „sloupových řádů“ z učebnic, v zemi ovládané Etrusky si vystačili se sloupovou předsíní jen na vstupní straně a jen z jedné strany vedlo k chrámu schodiště. A to, vzhledem k místní zálibě ve stavbě chrámů na vysoké platformě, hrálo i svoji vyhraněnou estetickou roli. Zvláštností etruských chrámů byla též existence tří protáhlých prostor situovaných vedle sebe, namísto jediné celly řeckých chrámů.
Takový typ chrámu – zřejmě právě od Etrusků – převzali Římané, ale nebyl to jenom chrám na obdélném půdorysu. Svého zhodnocení se dočkaly i prosté pastýřské chýše na etruském venkově. V kamenné podobě se pak staly svatyněmi bohyně Vesty, patronky zemědělců. A pozornost si zaslouží i čistě účelové stavby, především lidská obydlí. Etruskové stavěli domy seskupované do pravidelných bloků mezi dlážděnými ulicemi, znali princip nepravé a pak i skutečné klenby, stavěli mosty i akvadukty.
Ještě ve 4. stol. př. n. l. byly Tarquinie kvetoucím městem, jedním z nejmocnějších ve svazku 12 etruských obcí, s proměnlivými úspěchy válčily s těmi či oněmi sousedy včetně Římanů, ale nakonec se nedokázaly ubránit římskému tlaku a na rozdíl od jiných etruských měst ani nevíme, kdy k jejich podmanění Římem došlo.
V roce 181 př. n. l. byly už zmiňovány jako municipium, relativně samostatné město s římským občanstvím, vůči Římu vázané určitými povinnostmi, ale jejich význam pomalu upadal a do raného středověku vstoupily už jen jako bezvýznamná osada v sousedství prosperujícího Corneta. To, jak už víme, je dnes nositelem hrdého jména Tarquinia, ale malebné, typicky italské město s výstavnou středověkou radnicí, nejméně desítkou chrámů a množstvím dalších zajímavostí tentokrát není předmětem našeho zájmu. Protože řekneme-li dnes Tarquinie, vybaví se nám především „město mrtvých“ – etruská nekropole Monterozzi.
Rozsáhlé pohřebiště na stejnojmenném pahorku při jihovýchodním okraji města čítá na 6000 hrobů nejrůznějšího typu, od prostých jam vyhloubených do země až po napodobeniny honosných obydlí vytesané ve skalnatém podloží nebo postavené na povrchu a proti zlodějům chráněné násypy hlíny. K nejstarším typům, a to hovoříme o etruských zvyklostech obecně, nikoliv jen o Tarquiniích, patřily hroby vyhloubené do země, do nichž byly vkládány urny s popelem zemřelých. Ty byly keramické nebo bronzové, někdy mívaly tvar lidských obydlí (kruhových chýší nebo domečků), ale častěji byly utvářeny na způsob nádob uzavřených víkem v podobě stylizované lidské nebo zvířecí hlavy, helmice nebo klobouku. Náročnějšími místy posledního odpočinku byly samozřejmě kamenné sarkofágy v komorách posmrtných příbytků. Ty bývaly vytesány obvykle z místního sopečného tufu, ale též z mramoru nebo z alabastru, a na bocích je zdobily reliéfy. Etruskou specialitou přitom bývaly trojrozměrné sochy nebožtíků v životní velikosti, v ležérní poloze na boku, jako při hodokvasu. Ostatně i na to dbala výbava k cestě na onen svět, v níž vedle luxusních předmětů (včetně drahých řeckých váz „z dovozu“) a běžných potřeb domácnosti nechyběly ani potraviny.
Mohyly (tumuly) nápadně vystupující nad zemí zloděje spíše lákaly, než odpuzovaly, a to odedávna, takže o původním bohatství jejich výbavy můžeme mít jen neurčité představy. Co však Tarquinie proslavilo nejvíce, to byly nástěnné malby, ty ukrást nešlo. V tamních hrobkách se jich našlo přes dvě stě a bez nadsázky lze říci, že jen málokdy nám malířství poskytlo tak názorné svědectví o době, k níž jinak nemáme téměř žádné dokumenty.
Zmíněné malby totiž, jak se zdá, neměly vypovídat o životě anebo zálibách zesnulých, ale měly jim stále být k dispozici, k plnohodnotné existenci i na onom světě. Proto jsou zde zachyceny výjevy s hostinami a slavnostmi, scény z lovu i oblíbená bájná témata, a to vše „jako živé“. Až v pozdějších obdobích přicházely na scénu i bytosti z podsvětí, doprovázející zesnulé na onen svět, stejně jako scény z pohřebních obřadů, připomínající jejich postavení a společenský význam.
Nejstarší malby v Tarquiniích pocházejí z konce 7. stol. př. n. l., ale velký rozmach etruské nástěnné malby (většinou v technice fresky) lze sledovat zhruba ještě dalších sto let. Významnou roli, jak se zdá, zde hrál i přístup Tarquinií k moři a jejich vlastní přístav (později zaniklý) umožňující kontakty s dalšími místy ve Středomoří, především s řeckými osadami v Malé Asii s jejich vyspělou kulturou. Řekové, obratní mořeplavci a obchodníci, byli všude. Má se však zato, že právě přes Tarquinie do Itálie přicházeli uprchlíci obávající se perské expanze a mezi nimi, samozřejmě, také umělci. Vysoká úroveň maleb právě v přímořských Tarquiniích je sotva náhodná.
K nejslavnějším objektům nekropole (dnes oplocené, ale veřejně přístupné v běžném návštěvnickém režimu) patří Hrobka s lovci a rybáři (kolem roku 550 př. n. l.), Hrobka s býky a Hrobka s augury (obě kolem roku 530 př. n. l.), Hrobka se lvicemi (kolem roku 520 př. n. l.), slavná Hrobka s leopardy (počátek 5. stol. př. n. l.) a řada dalších, mezi nimi i půdorysně složitý komplex hrobek Orso I a II z poloviny 5. stol. a z doby kolem roku 325 př. n. l. Tzv. Mona Lisa starověku na jedné z fresek, vlastním jménem patrně Velia Valcha, pocházela z historicky doložené rodiny Spurinnů.
Stranou pahorku Monterozzi se nacházejí další pohřebiště (Fondo Scataglini, Villa Bruschi Falgari ad.) i porůznu situované samostatné hrobky, velkou kolekci etruské kultury vlastní také Museo nazionale v renesančním Palazzo Vitelleschi v centru dnešní Tarquinie.