Mety se stejně jako celý region střídavě ocitaly pod vládou Německa nebo Francie. Jejich komplikovaná minulost se dnes odráží v rozmanité architektuře a bohatém kulturním dědictví. Obzvlášť výrazně se ve veřejných stavbách odráží období let 1871– 1918, kdy byly Lotrinsko i Alsasko součástí Německého císařství. Hlavní město Lotrinska vyrostlo na několika ostrovech mezi rameny řek Mosela a Seille, které nabízejí množství romantických zákoutí.
Centrem starého města, které se rozkládá na obou březích Mosely, je náměstí dʼArmes obklopené reprezentativními klasicistními budovami vyjadřujícími sílu někdejšího posádkového města z 18. stol. Na jeho východní straně stojí radnice, dílo architekta Jacquesa-Françoise Blondela. Stavbu parlamentu zastavila Francouzská revoluce a v jeho místech nakonec vznikly domy s obchody. Podobný osud potkal i biskupský palác v sousedství, který byl dostavěn jako krytá tržnice. Na severní straně náměstí je v bývalé strážnici městské gardy se štítem zdobeným vojenskými trofejemi umístěno turistické informační centrum.
Největší chloubou Met je katedrála Saint-Étienne (sv. Štěpána), majestátní stavba s nesčetnými věžičkami a s proslulými vitrážemi, která zabírá celou západní stranu náměstí. Její dvě věže jako by sahaly až k nebi, obrovská hlavní loď vysoká 42 m dává chrámu kolosální a vznešený vzhled.
Katedrála se stavěla od roku 1220 celých 300 let. Její bohatě zdobené portály, částečně upravené v 19. stol., zaujmou sochami. Na stavbu byl použit, stejně jako u většiny francouzských staveb ve městě, žlutý vápenec z Jaumontu. V paprscích zapadajícího slunce zahaluje katedrálu do charakteristického pozlaceného lesku. Pýchou chrámu, Met i celého Lotrinska jsou jedinečné vitráže o celkové ploše téměř 6500 m2. Sluneční paprsky, které jimi pronikají, vytvářejí v interiéru meditativní hru světla a barev, která dala katedrále přezdívku Boží lucerna. Vitráže vznikaly od 13. do 20. století. Nejstarší vitráže z 13. stol. jsou v jižní příčné lodi, v roce 1384 vytvořil Hermann de Münster okna v západním průčelí, z 1. pol. 16. stol. jsou vitráže v severní příčné lodi, jejichž autorem je Théobald de Lixheim, a v horní části chóru od Valentina Bousche, považovaného za největšího malíře skla lotrinské renesance. V 19. stol. přispěl k výzdobě také metský sklářský mistr Laurent Charles Maréchal, žák malíře Eugèna Delacroixe. Za 2. sv. války bylo mnoho vitráží zničeno a později nahrazeno díly soudobých malířů, kteří vnesli do chrámu moderní nádech. Šlo především o Marca Chagalla, jehož vitráže s epizodami ze Starého zákona z let 1959–1968 byly prvním velkým souborem oken, který vyt…
Další články z vydání o Alsasku a Lotrinsku zde