Moulin Rouge je nepřehlédnutelný už při výstupu z metra na stanici Blanche. Křičí svou červenou barvou i okolními poutači a po celé Paříži se předvádí na desítkách pohlednic a plakátů. Podnik, který zdobí, je symbolem sladké a divoké doby kabaretů a nekonečných flámů chudých umělců. Když si získal přízeň pařížské smetánky, stal se proslulým místem zábavy nejen v Paříži, ale v celém světě. Mlýn v jeho názvu však nikdy skutečným mlýnem nebyl. Jen osobitou, poutavou atrapou.
Moulin de la Galette, druhý z mlýnů, jenž odolal zubu času, je oproti tomu opravdový. Když se jej vydáte hledat na Rue Lepic, ať vás nepřekvapí, naleznete-li pod stejným jménem hned dva mlýny. Starší, Blute-fin, a mladší, Le Radet. Na rozdíl od Moulin Rouge ale nestojí na rušné třídě a kolemjdoucím se ani trochu nevnucují. Mnozí si jich dokonce nevšimnou a musí se k nim vracet, zvláště stoupají-li po kroutící se Rue Lepic. Oba patřily mlynářské rodině Debray, která svou živnost provozovala už od roku 1621. S tím níže stojícím na ulici, Blute-fin, jsou spojeny dramatické okamžiky z obléhání Paříže kozáky roku 1814. Tehdy prý jeden z mlynářů, zoufale bránící stavbu, skončil přibitý k jeho lopatám…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/20003

Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz