Tedy čitelný a srozumitelný! Prozíravý ženijní důstojník, poručík Pierre François Xavier Bouchard dal desku přepravit do Káhiry, kde jeden z Napoleonových velitelů – vášnivý helénista generál Menou – přeložil řecký text. Nápis z roku 196 př. n. l. obsahoval poděkování kněží králi Ptolemaiovi V. Epifanovi za prokázaná dobrodiní a končil slovy, že má být vytesáno „do tvrdého kamene hieroglyfickým, démotickým a řeckým písmem“. Zprávu o významu nálezu jako možného klíče k rozluštění egyptských hieroglyfů zveřejnil již v září 1799 časopis Courrier d´Egypte. Napoleonovo egyptské tažení skončilo neúspěchem. Jeho loďstvo rozdrtil v srpnu 1799 u Abukíru britský admirál Nelson. Rosettská deska se poté spolu s další francouzskou kořistí dostala do Británie. V únoru 1802 byla zařazena do sbírek Britského muzea v Londýně. Znalost čtení hieroglyfů upadla v zapomenutí koncem 4. století. Na scestí poslal několik dalších generací luštitelů alexandrijský Řek Hórapollón, který ve svém díle Hieroglyphica charakterizoval egyptské písmo jako obrázkové, a to přesto, že za jeho života se ještě hieroglyfy používaly.Teprve v roce 1822 geniální francouzský filolog Jean-Francois Champollion objevil systém egyptského písma, které sice není alfabetické, je směsí logogramů a fonogramů, ale rozhodně jej nelze označit jako obrázkové. Rozluštil rozhodující většinu hieroglyfů, rozpoznal jejich vztah k hieratickému a démotickému písmu, odhalil zákonitosti staré egyptštiny a sestavil její gramatiku. Bez rozpaků proto můžeme říci, že vzkřísil mrtvou řeč faraonů k novému životu! Podstatným způsobem mu v jeho bádání pomohla právě Rosettská deska.
Nejstarším a také největším křesťanským klášterem v Egyptě je klášter sv. Antonína v horách nad Rudým mořem. Byl postaven roku 365 na místě světcova posledního odpočinku. Sv. Antonín je spolu se sv. Pachomiem považován za zakladatele křesťanského monasticismu vůbec a podle církevní tradice se počítá mezi pět otců východního mnišství. Podle legendy se ve věku 18 let, kdy osiřel, uchýlil do hor aby sloužil bohu. Během jeho dlouhého života (dožil se prý 105 let) se okolo jeskyně, ve které přebýval, usadilo mnoho dalších poustevníků, inspirovaných jeho životem. Sv. Antonín se stal jejich duchovním učitelem a ustanovil základní pravidla fungování komunity, která ovlivňují klášterní život dodnes. Klášterní komplex jenž tvoří několik kostelů, kaplí a obytných budov, si dodnes zachoval mnoho ze svého původního vzhledu. Největšího rozkvětu dosáhl ve 12. až 15. století., ale v roce 1454 byl vypleněn při krvavém povstání beduínských služebníků. Při něm byla zničena také velká část unikátní knihovny, která ještě dnes čítá asi 1700 rukopisů. Dva kilometry severně od kláštera se ve výšce 680 m nad mořem nachází jeskyně, ve které měl sv. Antonín trávit poslední roky svého života. Je odtud nádherný výhled na Rudé moře i okolní hory a můžete zde sledovat i velké množství nejrůznějších ptáků.
Tutanchamonova maska z ryzího zlata zdobená barevnými skleněnými perlami a polodrahokamy patří bezesporu k nejznámějším exponátům Egyptského muzea v Káhiře. Faraon je na ní vyobrazen s obřadním vousem a velkým límcem z dvanácti soustředných pruhů, které jsou poskládány z úlomku lazuritu, tyrkysu, karneolu a amazonitu. Pokrývku hlavy tvoří zlaté pásy z ryzího zlata proložené tmavě modrými pruhy z barevných perel. Na čele masky jsou umístěny symboly dvou ochranných božstev Dolního a Horního Egypta: Nedžet a Vechbet. Maska byla položena přímo na faraonovu mumii, aby ho ochraňovala.
Dromedáří – velbloudi jednohrbí – obývají širokou oblast od severní Indie, přes střední východ až po suché oblasti Afriky. Jejich původní oblastí byla nejspíše jižní Asie a arabský poloostrov. Dnes je ale spojujeme především se saharskou Afrikou. Dodnes je nenahraditelným pomocníkem při přepravě zboží, ale poskytuje také mléko, maso a vlnu. Velbloudi jsou pro život v poušti v podstatě dokonale připraveni. Jejich hrby nejsou zásobárnou vody, jak se mnozí domnívají, ale tuku, který jim umožňuje přečkat až týden bez potravy a slouží také jako důmyslné chladící zařízení. Mají také speciální průsvitné třetí víčko, které jim umožňuje vidět i ve zvířeném písku a ze stejného důvodu mají i nozdry, které se mezi jednotlivými nádechy zavírají. A proč se jim říká koráby pouště? Není to jen pro jejich vytrvalost, se kterou se derou kupředu, ale především pro jejich chůzi – jdou vždy oběma končetinami na jedné a pak na druhé straně. Při tomto pohybu vzniká typické kolébání – jako na moři.
Všudypřítomné kavárny (ahvy) jsou důležitou součástí každodenního života Egypťanů. Jsou v podstatě ryze mužskou záležitostí, i když cizinky jsou v nich obvykle vítány. Nejčastěji podávanými nápoji jsou zde káva (ahva) a čaj (šáj), ale také čerstvá citrónová šťáva zvaná lamún, karkade, což je ledový nápoj karmínové barvy připravovaný ze spařených ibiškových listů, také jogurtový nápoj zabádi a nebo sahlab, jehož obdobu můžeme ochutnat v českých čajovnách pod názvem salep, jde o teplý nápoj připravovaný z mléka, krupice a sekaných oříšků. Kavárny jsou především místem zábavy a setkání s přáteli. Návštěvníci si zde můžou přečíst denní tisk, sledovat televizní pořad – často fotbalový zápas, obvykle ale také domino, vrchcáby, karty, nebo jiné hry, které místní hrají s velkou vášní a zaujetím. Ke kavárnám také neodmyslitelně patří vodní dýmky (šíši), plněné tabákem máčeným v melase nebo jablečné šťávě, která se kouří jako doplněk k nápojům. Mnoho kaváren tvoří jen shluk starých židlí a stolků rozmístěných před domem na ulici, odkud „štamgasti“ s příslovečným klidem sledují okolní mumraj.
V souvislosti s velkými vodními díly na Nilu se nejčastěji hovoří o přehradách v Asuánu. Zapomíná se ale na „bariéry“, které se již na počátku 19. století začaly budovat v nilské deltě k regulaci hladiny životodárné řeky, a tedy hlavně pro zvýšení produkce bavlny. Přestože přehrada v městečku Quanater leží pouhých 16 kilometrů cesty lodí po Nilu od Káhiry, nebývá častým cílem turistů. Pro Káhiřany, zejména pro mládež, je však oblíbeným výletním místem. Cesta lodí, vyplouvající nedaleko od Egyptského muzea v Káhiře, tak může být docela zajímavou sondou do života mladých obyvatel nejlidnatějšího islámského města.
V zhledem k tomu, že je v podstatě nemožné projít za jediný den celý chrámový komplex v Karnaku, můžete večer navštívit zvukovou a světelnou show, která objasňuje složitý 1500 let trvající vývoj celého areálu. Každý večer se pořádají tři představení, každý den v jiném jazyce. Můžete si tak vybrat mimo jiné z angličtiny, francouzštiny, španělštiny a italštiny. Ceny představení pro rok 2004 byly 55 egyptských liber. Podrobné informace o časech a cenách vstupenek získáte v turistické informační kanceláři v Luxoru. Podobné představení můžete shlédnou také u pyramid v Gíze.
Kromě velkých pyramid v Gíze se Egypt pyšní, resp. pyšnil i dalším ze sedmi divů světa. Byl jím maják na ostrově Faros v alexandrijském přístavu. Byl postaven podle návrhu řecko – asijeského architekta Sostrata z Rhodu ve 3. století. Dosahoval úctyhodné výšky 150 metrů a byl tvořen třemi odlišnými podlažími. Dolní hranolová část, sloužící jako ubytovna pro dělníky a skladiště paliva. Prostřední podlaží bylo osmibokého půdorysu, nejvyšší pak bylo kruhové a byla na něm umístěna svítilna. Celou stavbu pak završovala bronzová socha boha moře Poseidona. Maják byl v provozu bezmála tisíc let, doku nebyl ponechán osudu za arabské okupace. V roce 700 se zřítila svítilna a pak maják poničila řada zemětřesení.
Egyptem a egyptskou archeologií jsou dnes neodmyslitelně spjati i čeští egyptologové a experti, kteří svou odborností a zkušenostmi přikládají jednotlivé kamínky do mozaiky a napomáhají vyplňovat hluchá místa v dějinách starověkého Egypta. Těžištěm jejich práce je lokalita nazývaná Abúsír, nacházející se přibližně 30 km od centra Káhiry, mezi známější Sakkárou a Gízou. Odborníci zde od 60. let 20. století postupně odkrývají doposud neznámé dějiny nejen úředníků, kněží či prostých dělníků, ale i velkých králů. Pod jejich rukama se vynořují hroby vysokých státních úředníků ve tvaru velkých lavic, tzv. mastaby. Ti sloužili v dobách faraonů tzv. Staré říše (27.–22. stol. př. n. l..). Dále pyramidy mocných vládců Horního a Dolního Egypta ze stejného období a šachtové hroby z konce dějin starověké říše (8.-4. stol. př. n. l.). Mezi nejvýznamnější nálezy patří sošky faraona Neferefrea, papyrový archiv kněží starajících se o zádušní kult stejného panovníka. Čeští egyptologové odkryli doposud největší nekrálovskou hrobku královského holiče a vezíra Ptahšepse, zdokumentovali a zrestaurovali celou č´řadu hrobů princů, princezen i královských úředníků. Unikátním objevem světového měřítka však byl šachtový hrob správce královských paláců Iufaa (5. stol. př. n. l.). Jeho mumifikované tělo, podobně jako Tutanchamonovo v roce 1923, bylo nalezeno neporušené, obklopené pohřební výbavou.