Přestože morfologie zdejší krajiny nabízí díky pískovcovým skalám a hluboce zaříznutým říčním údolím řadu dobrých přírodních vyhlídkových míst, bylo tady postaveno i nejvíc rozhleden u nás. Vzhledem k tomu, že toto území bylo do roku 1945 převážně obýváno Němci, byly to právě oni, kteří zde položili základy turistiky již začátkem 19. století. O skutečný rozmach výstavby rozhleden se však zasloužily až turistické spolky, ať už německé (nejstarší z nich – Horský spolek pro České Švýcarsko) nebo od roku 1888 Klub českých turistů. Nejprve budovaly poměrně jednoduché dřevěné rozhledny, ale během první republiky, kdy se turistika stala záležitostí i širokých lidových vrstev, začaly vyrůstat již kamenné a zděné rozhledny, často i jako součást víceúčelových zařízení, např. restaurací nebo turistických chat. K nejvyhledávanějším patří: Pastýřská stěna, Děčínský Sněžník, Zámecký vrch v České Kamenici, Vlčí hora, Dymník a Tanečnice.
Viktorii královskou objevil zdejší rodák Tadeáš Haenke z Chřibské a v tomto kraji Viktorie královská také poprvé v českých zemích vykvetla. V roce 1852 se její květy rozvily v děčínském zámeckém skleníku, a možnost obdivovat je tak mezi prvními dostal při své tehdejší návštěvě Děčína i král August Saský.
Pěkný panoramatický pohled se otevírá z Rudolfova kamene (484 m n. m.). Jeho dřívější názvy – Vysoký kámen i Ostroh – napovídají, že jde o jeden z nejvyšších a poměrně osamocených vyhlídkových bodů v Jetřichovických stěnách. Dnes nese jméno knížete Rudolfa Kinského, který na jeho vrchol poprvé vystoupil v roce 1824. Výhledem byl prý natolik fascinován, že zde záhy nechal vybudovat dřevěný útulek a přístupovou cestu včetně 170 schodů. Za pěkného počasí je odtud vidět nejen celá oblast Labských pískovců, ale i Lužické hory a České středohoří. Počátkem minulého století byla kolem skaliska zřízena obora, do které bylo vysazeno devět kamzíků ze Švýcarska a Rakouska. Jejich chov se záhy začal rozvíjet velmi úspěšně, a tak po čtyřech letech mohli být první kusy vypuštěny do volné přírody. V poslední době se velká část kamzíků přesunula do oblasti kolem Studeného vrchu v jihozápadní části Lužických hor.
Děčínská zoologická zahrada byla založená roku 1949 v překrásném lesním prostředí Pastýřské stěny, a to v místech, kde za první republiky podmokelská Pilzova divadelní společnost provozovala lesní divadlo. Rozlohou 6 ha patří sice mezi menší, ale svou polohou určitě mezi nejkrásnější zahrady u nás. V současné době chová 330 zvířat 115 druhů, třetinu z nich však tvoří druhy v přírodě ohrožené vyhubením. Ve spolupráci s ostatními evropskými zahradami se podílí na 14 evropských záchovných programech. V poslední době byla vybudována poměrně rozsáhlá expozice fauny Českosaského Švýcarska, přírodní výběh pro medvědy grizzly a pavilon Ptačí dům.
Labským kaňonem vede odvěká vodní cesta ze Střední Evropy k Severnímu moři. A naopak, po labských březích byla už před tisíciletími vyšlapána solná stezka od Severního moře do Střední Evropy. Ve 4. století před naším letopočtem založili keltští Bójové na labském břehu své říční město Nomisterion, které snad bylo předchůdcem Děčína, jemuž zase dal jméno slovanský kmen Děčanů, osidlující zdejší krajinu od 6. století. Plavba po Labi je historicky zaznamenána v 11. století, kdy se starověká solná stezka přestěhovala na řeku. Lodě táhly proti proudu buď lidé a později koňská spřežení. Takto pluly lodě po Labi téměř 800 let, až do objevu páry a parníků. Ale i potom nejobtížnější úseky se skalnatým dnem mezi Hřenskem a Děčínem podporovalo tažné zařízení – řetězy, natažené po říčním dnu, po nichž se parník za obrovského rachotu pomalu „šplhal“ proti proudu do přístavu v Děčíně.
První písemná zmínka o mlýnu, tehdy majetku panství Ostré, pochází z roku 1515. Po rozdělení panství roku 1584 připadl mlýn benešovskému dolnímu zámku a roku 1654 přešel pod správu nově vzniklého panství Bynovec. O jeho stavební podobě z této doby nemáme konkrétní zprávy, jisté je pouze to, že mlýn měl tři kola, z nichž dvě poháněla mlecí zařízení a jedno pilu. Koncem 17. století jej koupil Johann Christoph Pohl, v jehož rodu pak mlýn zůstal až do 2. světové války. V roce 1727 byl mlýn zcela přestavěn. Mlýnice o čtvercovém půdorysu výškově přesahovala do patra, kde probíhala vlastní obsluha zařízení. K mlýnici přiléhala šalanda, kde čekávali zákazníci na semletí obilí. Mlýn měl tři mlecí zařízení. Od počátku své existence míval mlynář rozepře ohledně využívání vody. Plynulému provozu mlýna bránilo plavení dříví. Režim hospodaření regulovala plavební dohoda, která zdržení plavby umožňovala pouze v případě, že byl mlet slad pro panský pivovar. Sladovní mlýn v Bynovci trpěl nedostatkem vody a v takovém případě se za odměnu 6 pint piva vozil slad z Bynovce na Dolský mlýn. K mlýnu patřila i smolárna a pekárna. Roku 1814 přibyla i budova palírny. Výčepní právo získal mlynář až r. 1888. Od r. 1845 zde osm let sídlilo oddělení finanční stráže. Po nástupu nových mlecích technologií mlýn těžko odolával konkurenci. Na počátku 20. století byl stavebně upraven a mlecí zařízení bylo pohánělo už jen jedním vodním kolem. Dnes z jeho slávy zbyly pouze romantické ruiny a kratičké memento ve filmové pohádce Pyšná princezna.
Velkou událostí pro Děčín byl 14. červen roku 1838, kdy do města připlul první parník Königin Maria drážďanské Královské saské privátní paroplavební společnosti. Byl postaven ze železa podle plánů J. A. Schuberta, profesora místního technického učiliště a ředitele strojírny v Übigau. Loď byla vybavena parním strojem o výkonu 50 HP od berlínské firmy Eggels. Po třech letech byl parní stroj vyměněn za nový s výkonem 30HP od anglické firmy J. Pen and Son. Od května roku 1939 zajišťovaly pravidelnou dopravu na Labi mezi Drážďanami a Děčínem dva parníky – Königin Maria a Prinz Albert. První český parník Bohemia absolvoval zkušební plavbu z Obříství do Drážďan koncem května roku 1841.
Z děčínského šlechtického rodu Thunů dosáhl nejvyššího postavení v monarchii František Thun, který byl dvakrát místodržícím v Čechách (1889–1896, 1911–1915) a v letech 1898–1899 předsedou vlády a ministrem vnitra. Po sarajevském atentátu žily na děčínském zámku děti Františka Ferdinanda d´Este, které si vzala na starost jejich teta Marie Chotková, manželka Jaroslava Thuna. Následkem pozemkové reformy se spravování děčínského sídla stalo finančně velmi náročným a po vyměření dědické daně potomkům Jaroslava Thuna neúnosné. František Thun nabídl zámek československému státu a Thunové odešli nejprve na své další sídlo v Jílovém a posléze do Rakouska, kde žijí dodnes. Jednoho ze současných Thunů, populárního rakouského herce , můžete vidět v seriálu Náhrdelník v roli barona.
Na kraji lesa u silnice mezi Srbskou Kamenicí a Růžovou stojí Riedlův smírčí kříž. Váže se k němu pověst o dvou vranách, které usvědčily vrahy obchodníka Riedla z Markvartic. Kamenný kříž je vyzdoben čtveřicí drobných křížků a letopočtem 1792, který však byl vytesán později. Topograf J. Schiller roku 1787 uvádí, že „asi před čtyřiceti lety zde spáchali dva bratři zločin, za který byli odsouzeni k smrti“.