Mozaika

Tento zelený kámen s krásnou kresbou je velmi žádán na asijských trzích, kde z něj místní umělci vyrábějí šperky, řezané figurky a další umělecké předměty. V zemích, jako je Tchaj-wan, Srí Lanka nebo Čína, jsou totiž zásoby jadeitu tak omezené, že v některých z nich platí zákaz vývozu nezpracované suroviny. Naproti tomu lze v Britské Kolumbii přímo u silnice číslo 37 koupit nařezané kusy jadeitu za poměrně přijatelné ceny.
MozaikaRogersův průsmyk, kterým prochází transkanadská železnice a dálnice přes Selkirkovo pohoří, je známý svým lavinovým nebezpečím. Selkirkovo pohoří je součástí Columbijského masivu a vyznačuje se vysokými sněhovými srážkami v období zimy. Vláha přicházející od Pacifiku způsobuje, že je zde průměrný roční spad sněhu 940 cm, ale jsou známy i zimy, kdy napadlo až 21 metrů sněhu. Po železničním neštěstí v roce 1910, kdy si lavina vyžádala 62 obětí, byl o šest let později proražen pod průsmykem tunel Connaught. K němu přibyl další v roce 1988, který je svou délkou 14 km nejdelším tunelem v Severní Americe. V průsmyku také funguje největší protilavinový mobilní program na světě. Jedná se o spolupráci soukromé firmy, která nepřetržitě monitoruje situaci na lavinových svazích, se státními orgány a armádou. Pokud se ve sněhovém masivu vytvoří kluzná vrstva přemrzlých sněhových krystalů, je vyhlášen lavinový poplach. Silnice je v nižších polohách dočasně uzavřena a do předem určených palebních postavení vyjíždí operační jednotka armády s horskou houfnicí. Ta pak podle přesně udaných souřadnic z monitorovacího centra ostřeluje vybrané lavinové svahy a uvádí tak navršené sněhové masy do pohybu. Někdy je potřeba vypálit až 50–70 výstřelů za jediný den, než jsou všechny laviny uvolněny. Poté nastupují sněhové pluhy a úklidové jednotky a po několika hodinách je provoz na důležité komunikaci opět obnoven.
MozaikaPo útoku na Pearl Harbor a poté, co Japonci začali ohrožovat dva z Aleutských ostrovů, si Američané i Kanaďané uvědomili zranitelnost Aljašky. Díky tomu vznikl společný projekt vojenské silnice z provincie Alberta přes Britskou Kolumbii a teritorium Yukon až na Aljašku. Projektu ALCAN (Alaska Canada Military Highway) se zúčastnilo sedm ženijních pluků americké armády, tedy asi 11 500 vojáků a 7500 civilistů, kteří postavili ve velmi těžkém terénu tajgy a tundry primitivní štěrkovou silnici. Překonat močály a bažinatá rašeliniště stálo armádu lidské životy i řadu těžkých strojů. Stavební čety, které postupovaly z obou stran, se setkaly 20. listopadu 1942 v západní části teritoria Yukon na místě zvaném Slodier‘s Summit. Stavba byla téměř dva a půl tisíce kilometrů dlouhá a byla včetně 140 mostů postavena za neuvěřitelných osm a půl měsíce. Hned od dokončení začaly vylepšovací práce, které mnohdy trvají dodnes. Během let byla silnice v řadě míst napřímena, takže se celkově zkrátila asi o 150 km a získala na většině své délky asfaltový povrch. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1948, dnes je známa pod názvem Alaska Highway a tvoří hlavní přístupovou cestu do oblasti teritoria Yukon a Aljašky. Začíná v prérijním městě Dawson Creek v provincii Alberta, končí v americké osadě Delta Junction na Aljašce a ročně po ní přejede kolem 80 000 cestujících. Kdo projede celou její délku, může získat v okrajových návštěvnických střediscích certifikát o jejím zdolání. Jednou z jejích kuriozit je tzv. Les cedulí u osady Watson Lake na hranicích teritoria Yukon a Britské Kolumbie, kde stál jeden z vojenských táborů. Jeden z amerických vojáků – Carl Lindley z města Danville v Illinois – tak trpěl steskem po domově, že na sloup u silnice umístil ukazatel s názvem svého vzdáleného města. Další kolegové jeho nápad napodobovali a posléze zde vznikl les sloupů s nejrůznějšími cedulemi z celého světa. Řada těch, kteří dnes projíždí po Alaska Highway zde umísťují nejrůznější cedule se jmény měst, okresů, jmen atd. Lze tu najít i jména českých měst. Ročně přibývá asi 2000 cedulí a v roce 2003 jejich počet přesáhl 50 000.
MozaikaV roce 1959 byla postavena na horním toku Yukonu přehradní hráz, která pohřbila obávané peřeje Bílého koně, kterými museli proplouvat zlatokopové při svých cestách do oblasti Klondiku. Jediná přehrada na Yukonu se stala zdrojem energie pro nedaleké město Whitehorse, ale také nepřekonatelnou překážkou pro táhnoucí lososy. Největší z pěti pacifických lososů chinook, nazývaný také královský a správně česky losos čavyča, proplouvá každé léto celou délku Yukonu až do jezerního systému, odkud řeka vytéká a odtud pokračuje do malých potoku na svá trdliště. Celková délka plavby je asi 3000 km a jedná se o jednu z nejdelších známých migračních tras lososa. Aby překonal hráz, byly zde postaveny tzv. rybí schůdky, kterými losos překonává patnáctimetrový rozdíl hladin mezi tokem řeky a přehradním jezerem Schwatka. Rybí schůdky napodobují peřejnatý tok řeky a inspirují připlouvající lososy k jeho překonání. Svojí délkou 366 metrů jsou nejdelší na světě. Součástí schůdků je i registrační stanice, kde lze proplouvající lososy pozorovat skleněnými okny. Zde je taktéž část lososí populace odchycena a předána do umělé odchovny, ve které je šance přežití plůdku mnohem vyšší než ve volné přírodě, a elektrárna tak reguluje úbytek vzniklý lovem lososů.
Když byla dostavěna transkanadská železnice, stala se jejím nejnebezpečnějším místem západní strana průsmyku Kopajícího koně. Stoupání 4,5 % způsobilo, že už první vlak, který se pokusil sjet dolů, vykolejil, spadl do řeky a tři lidé zahynuli. Od té doby byla stanovena bezpečnostní pravidla a vytvořen systém tří odboček s výhybkami, kde musel vlak při sjíždění odbočit a zastavit. Maximální povolená rychlost byla 9,6 km/hod. Naopak při cestě nahoru do průsmyku bylo na 15 osobních vozů nutno použít čtyři lokomotivy. Rozpojování souprav a neustálá kontrola brzd znamenala pro dopravu velké zdržení a cestovat přes Big Hill – Velký kopec – se stalo noční můrou strojvůdců, a tak se hledaly možnosti vylepšení situace. Roku 1909 inženýr Switzer zahájil stavbu dvou spirálových tunelů, pro jejichž unikátní technické řešení se nechal – patrně věren svému jménu – inspirovat ve Švýcarsku. Vtip spočíval v tom, že byly ve skalách vytesány dva kilometrové tunely, kde vlak opsal smyčku o 360  a vyjel v podstatě ve stejném místě, pouze o několik metrů níž. O kousek dál pak podobnou smyčku zopakoval. Tím se prodloužila délka tratě a stoupání se snížilo na snesitelných 2,2 %. Při troše štěstí tu lze z transkanadské dálnice zahlédnout vlak, jehož zadní část mizí ve skále, zatímco předek s lokomotivami již vyjel o něco níž z tunelu a podjíždí svůj vlastní konec.

Shopping Cart