V roce 1965 francouzská armáda přestala podzemní pevnosti udržovat. Přešly do vlastnictví obcí, různých asociací i soukromých osob, které je zpřístupnily návštěvníkům. Zvláště rozsáhlé objekty Fermont, Hackenberg a Simserhof vybavené kanony, železnicí, překladišti munice, se zachovanými ubikacemi posádek a velitelskými stanovišti nabízejí velice zajímavou prohlídku unikátní vojenské techniky.
Kousek Burgundska patří úředně Paříži. Jedná se o prameny Seiny, na které vyrostla francouzská metropole. Na romantickém místě ve stinném lesním údolí se zastavují turisté, projíždějící od Dijonu směrem na Troyes – z hlavní silnice zabočí pár kilometrů za městem St-Seine-L´Abbaye. Hlavní pramen vytéká z umělé jeskyně se sochou. Kdysi zde stála svatyně. Galové totiž považovali prameny a studánky za posvátná místa a uctívali je. Okolí je hezky upraveno, lavičky podél cest zvou k příjemnému posezení. Malý stánek zde v sezoně nabízí pohlednice a prospekty o zajímavých místech v okolí a samozřejmě i Paříže.
Díky svým německým kořenům je Alsasko také zemí hořkého pěnivého moku. Dodává Francii plnou polovinu veškerého piva a podílí se 75 % na jeho vývozu. Pivo se prý sice vařilo už v Mezopotámii, ale Galové proces kvašení zdokonalili a nový nápoj pojmenovali cervisia. Název se dodnes ujal ve španělštině, kdežto francouzština své pivo (biěre) převzala z německého slova Bier, podobně jako italština (birra). Chmel do piva začali přidávat mniši teprve v 9. století. První alsaský pivovar založil roku 1260 Arnoldus Cervisarius ve Štrasburku, na začátku 19. století jich už tam bylo 250! Dodnes zůstalo pivovarů jen šest: Fischer, Heineken, Karlsbrau, Kronenbourg, Meteor a Schutzenberger.
Nadaleko města Saverne v Alsasku stojí zrekonstruovaná stanice prvního optického telegrafu, který od konce 18. století fungoval ve Francii. Byl dílem vynálezce Claude Chappeho, původně kněze. Různá poloha ramen semaforu signalizovala číslice. Kombinací čísla stránky a řádku na určité stránce kódovací knihy bylo možné sestavit zprávu, a tu pak vyslat. Savernská stanice byla jednou z 52 na lince Paříž – Štrasburk, dlouhé přes 400 km. Obsluha původně sestávala ze tří mužů. Jeden z nich dalekohledem sledoval předchozí stanici a znaky hlásil muži, který klikami s táhly ovládal semafor na střeše věže. Třetí osoba měla zaostřeno na následující stanici, zda vzkaz v nezkomolené podobě přijala a předává dál. Předávané zprávě přitom vůbec nerozuměli. Pouze tzv. ředitelé na několika význačných bodech trasy měli k dispozici kódovací knihy, v nichž si mohli kombinace čísel převést na příkazy a informace. V době, kdy jedinou možností rychlého spojení byl posel na koni, znamenal optický telegraf značný pokrok. Mezi Paříží a Štrasburkem se čas předání zprávy zkrátil z přibližně tří dnů asi na tři hodiny.
Pestrobarevné ornamenty složené z typických glazovaných burgundských tašek zdobí střechu perfektně dochovaného hospice v Beaune, který je příkladem středověké charity. V roce 1443 ho založili kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin se svou manželkou Guigonou, aby pomohli lidem, jež po skončení stoleté války sužovala chudoba, nemoci a hlad. Špitál nejprve získával finanční prostředky z příspěvků Rolinových, z jejich vinic a solivarů, později z dalších vinic, které mu odkázali jejich majitelé v okolí. V hlavním Sále chudých stojí 28 postelí s nebesy, z nichž na každé leželo několik pacientů najednou. Součástí komplexu je nádherně zdobená kaple a kuchyně s krbem s dvojitým ohništěm. Navíc jsou zde umístěna mistrovská díla sakrálního umění, především ze dřeva vyřezaná socha Christ-de-Pitié a polyptych Poslední soud od Rogiera van der Weydena.
Nejznámějším potravinovým produktem Lotrinska je quiche lorraine. Vyslovuje se "kiš loren" a dostanete ji v každém bistru kdekoliv ve Francii. Plně totiž odpovídá potřebě rychlého občerstvení v městském shonu, ale i zálibě Francouzů jíst v přírodě. V Lotrinsku je piknik obzvlášť oblíben, a tak zapečená nádivka se slaninou přijde vždycky vhod. A protože Lotrinsko je i zemí piva, nechybí obvykle v košíku ani tento mok. Pivo tu začal vařit mnich Arnould už v roce 641 – nejspíš proto byl později prohlášen za svatého a je samozřejmě patronem všech pivovarníků. V pivovaru Tourtel v Tantonville působil slavný Louis Pasteur, objevitel séra proti vzteklině. A nebyl by to on, aby i zde něco nevymyslel: je s ním spjata moderní pivovarnická metoda. Kdo se o pivu chce dovědět víc, má na malém území Lotrinska k dispozici hned tři muzea: v Saint-Nicolas-de-Port, ve Stenay a ve Ville-sur-Illon.
Malé Lotrinsko dalo Francii několik velkých osobností. Jeanne d’Arc (1412-1431) se vzdor jménu nenarodila v žádném Arku, nýbrž v městečku Domrémy v jihozápadním Lotrinsku. Do dějin se sice zapsala jako Panna Orleánská a patronka Francie, neboť svou vlast zachránila před Angličany, její král ji však nechal na holičkách a napospas plamenům. Krajané ji něžně nazývají "naše dobrá Lotriňanka" a její pomníky zdobí nejedno zdejší město. Jiná Lotriňanka, Madame du Barry, milenka Ludvíka XV. a následnice slavné Madame de Pompadour, skončila pro změnu pod gilotinou. Do třetice něco pozitivního: první žena, která ve Francii dosáhla maturity, pocházela z Lotrinska. Stalo se roku 1861 a dívka se jmenovala symbolicky Julie-Victoire Daubié. Její odvaha jí přinesla vítězství nad společenskými předsudky, podporu císařovny Evženie i přátelství spisovatelky Georges Sandové. Z lotrinských mužů jmenujme také tři. Osvícenec Sébastien Bottin sestavil první statistické ročenky jednotlivých departementů, lékárník Emile Coué se proslavil léčbou pomocí vědomé autosugesce a jeho metoda se dosud nazývá couéismus. Třetí a nejslavnější je Robert Schuman (1886-1963). Narodil se sice v Lucemburku, ale lotrinským rodičům, po studiích v Německu se usadil jako advokát v Metách. Za Lotrinsko zasedal v parlamentu, během války utekl nacistům a zapojil se do odbojového hnutí. Jako křesťanský sociál pak znovu zasedl v Národním shromáždění, byl postupně ministrem financí, předsedou vlády, ministrem zahraničí a spravedlnosti. Už v 50. letech se zasazoval o sjednocenou Evropu a o smíření Francouzů s Němci, před rokem 1960 byl prvním předsedou Evropského parlamentu. Od roku 1966 se jeho jménem a z jeho pozůstalosti uděluje cena státníkům zaslouživším se o společnou Evropu.
Jeho jméno nenajdete v žádné encyklopedii, a přece ho v Alsasku všichni znají a milují. Jean-Jacques Waltz (1873-1951) se narodil v Colmaru, ale jeho muzeum najdete v Riquewihru. Zanechal po sobě nesčíslně lidových obrázků, akvarelů, pohlednic, etiket, plakátů, programů a ozdobných jídelních lístků, maloval i na nádobí, dělal kovotisky a lepty. Jeho ztvárnění lidových obyčejů a láska k dětem, které mu vymyslely přezdívku Hansi, poněkud připomíná našeho Josefa Ladu.
Monumentální socha galského náčelníka Vercingetorixe z roku 1865 shlíží z pahorku Auxois na vesnici Alise-Ste-Reine. Připomíná bitvu z roku 52 př. n. l., v níž se stal vítězem Gaius Julius Caesar, a mohl tak do svého římského impéria začlenit celou Říši galskou. Rozhodujícímu střetnutí předcházelo dlouhé obléhání Caesarovými legiemi, které obklopily tábor Galů dlouhou linií opevnění a dalším vnějším pásmem, jež naopak chránilo římské vojáky před nepřáteli, pokoušejícími se Alesii zachránit. Při archeologických pracích v druhé polovině 19. století zde byly odhaleny pozůstatky galsko-římského města s divadlem, fórem a základy domů.
Významný francouzko-švýcarsky architekt a teoretik Le Corbusiére, který byl silně ovliněn kubicmem a jenž se podílel na formulaci purismu a funkcionalismu, zanechal své stopy i v kraji Franche-Comté. Ve svých projektech kladl velký důraz na přiznaný materiál, kterým často byl pohledový beton. Po 2. světové válce jeho vývoj směřoval ke skulpturálnímu projevu, a právě oba tyto pohledy jsou patrné v unikátní Chapelle Notre-Dame-du-Haut v bývalém hornickém městě Ronchampu. Kostel, připomínající nadouvající se betonovou stavbu, či spíše sochařské veledílo, byl dokončen v polovině minulého století.
