(Carassius a. auratus), fakticky se s jejich záměrným chovem začalo zřejmě už o dvě století dříve. Za důkaz úplné domestikace zlatých rybek se považuje rok 1163, kdy odstoupil z trůnu císař Čao Kou (známý též jako Kao-cung) ve prospěch svého adoptivního syna. Muž, unavený 35 lety složité vlády v neklidném období, se rozhodl strávit zbytek svého života v ústraní, v zadním traktu císařského paláce v tehdejším hlavním městě Chang-čou, a ve svých zahradách nechal založit rybník pro zlaté rybky. Odtud záhy zamířily i do interiérů – a první akvária byla na světě. Nádržky neměly s dnešními skleněnými akvárii nic společného. Boháči používali různě tvarované porcelánové nádoby, chudí lidé dřevěné kádě. Nebylo do nich vidět z boku, nýbrž jen shora, a proto se také zlaté rybky šlechtily zprvu především tak, aby právě shora skýtaly mimořádný estetický zážitek. Z nenápadných stříbřitě šedých ryb vyšlechtili čínští chovatelé v průběhu staletí mnoho různých forem. Pro jejich vesměs prodloužené ploutve se jim začalo obecně říkat závojnatky. Toto označení se používá i dnes zcela běžně, a to i pro formy, které třeba vůbec prodloužené ploutve nemají. Většina základních, dodnes chovaných typů závojnatek byla vyšlechtěna především na konci období vlády dynastie Ming v 16. a 17. století.
Z Číny pochází výroba porcelánu. Tradičně se udává, že první porcelán vznikl v 7. století za Tchangů, což platí pro vrcholná díla. Tzv. protoporcelán je však daleko starší, vyráběl se již na konci vlády dynastie Západní Čou na přelomu 9. a 8. stol. př. n. l. V 10. století n.l., v době Pěti dynastií, se poprvé objevil čching-cch´, doslova „zelenavý porcelán“, s olivově zelenou glazurou, které se dosáhlo příměsí oxidu železitého. Do Evropy, konkrétně do Paříže, se dostal až v 17. století. V té době byl ve Francii mimořádně slavný pastorální román L´Astrée od Honoré d´Urfého, líčící lásku Céladona k dívce Astrée. Hrdina v něm byl popisován jako mladík v zeleném oděvu, který se záhy stal velkou módou. Srovnáním barvy ohromující porcelánové novinky s módním ošacením vzniklo evropské, dodnes používané označení tohoto porcelánu – seladon.
Jednou z uměleckých technik, které nejsou v Číně původní, ale již dávno tam zdomácněly, je buňkový či přihrádkový email, označovaný běžně francouzským termínem „cloisonné“, čínsky pak „ťing-tchaj-lan“. Čínské pojmenování je velmi zvláštní – Ťing-tchaj byl 7. císař dynastie Ming z 15. stol., za jehož vlády prý tato technika dosáhla v Číně svého vrcholu. „Lan“ znamená modrý – většina tehdy zdobených věcí byla modrá. Postup práce vypadá takto: na měděném korpusu je vytvořen z měděných drátků nalepených rostlinným lepidlem vzor, jeho jednotlivé buňky se vyplní barvami, předmět je pak vypálen a na závěr vyleštěn. Do Číny se tato technika dostala zřejmě z Persie v pol. 14. stol. Za Mingů se předměty cloisonné používaly zejména v císařském paláci – různá vykuřovadla, džbány, svícny, vázy apod., velmi často šlo o repliky starého porcelánu nebo bronzů. Dnes patří tyto výrobky k nejpopulárnějším suvenýrům, které si z Číny odvážejí turisté. Kromě váz rozmanitých tvarů a velikostí, misek, sošek draků apod. se zhotovují i drobné šperky. K největším novodobým objektům vyrobeným technikou cloisonné patří dva koně o výšce 2,1 m, délce 2,4 m a hmotnosti kolem 700 kg. Jejich tvorba trvala osm měsíců a na vypálení bylo třeba asi 60 tun uhlí.
Jednou z uměleckých technik, které nejsou v Číně původní, ale již dávno tam zdomácněly, je buňkový či přihrádkový email, označovaný běžně francouzským termínem „cloisonné“, čínsky pak „ťing-tchaj-lan“. Čínské pojmenování je velmi zvláštní – Ťing-tchaj byl 7. císař dynastie Ming z 15. stol., za jehož vlády prý tato technika dosáhla v Číně svého vrcholu. „Lan“ znamená modrý – většina tehdy zdobených věcí byla modrá. Postup práce vypadá takto: na měděném korpusu je vytvořen z měděných drátků nalepených rostlinným lepidlem vzor, jeho jednotlivé buňky se vyplní barvami, předmět je pak vypálen a na závěr vyleštěn. Do Číny se tato technika dostala zřejmě z Persie v pol. 14. stol. Za Mingů se předměty cloisonné používaly zejména v císařském paláci – různá vykuřovadla, džbány, svícny, vázy apod., velmi často šlo o repliky starého porcelánu nebo bronzů. Dnes patří tyto výrobky k nejpopulárnějším suvenýrům, které si z Číny odvážejí turisté. Kromě váz rozmanitých tvarů a velikostí, misek, sošek draků apod. se zhotovují i drobné šperky. K největším novodobým objektům vyrobeným technikou cloisonné patří dva koně o výšce 2,1 m, délce 2,4 m a hmotnosti kolem 700 kg. Jejich tvorba trvala osm měsíců a na vypálení bylo třeba asi 60 tun uhlí.
Francouzský jezuita Armand David, misionář a přírodozpytec, neobjevil pro západní svět pouze pandu velkou, ale také zvláštní druh jelena. Záhy poté, co David přijel roku 1861 do Pekingu vést misijní školu, našel na různých čínských vyobrazeních kromě známých druhů jelenů také jednoho, který vypadal značně podivně, a nikdo ze zoologů ho neznal. Jak se ukázalo, tito záhadní jeleni žili pouze v císařské oboře jižně od hlavního města, kam bylo obyčejným smrtelníkům zakázáno nejen vstupovat, ale i nahlížet přes zeď. Davidovi se podařilo v roce 1866 záhadným způsobem získat dvě kůže, o několik měsíců později darovala Čína francouzskému velvyslanci tři živé jedince. Během přepravy do Evropy sice uhynuli, ale na základě ostatků již bylo možné vědecky popsat nový druh – jelena milu neboli jelena pátera Davida (Elaphurus davidianus). Jméno „milu“ dostal omylem – ve skutečnosti takto Číňané neoznačovali tento druh, nýbrž severočínské populace jiného druhu, jelena siky. V důsledku záplav roku 1895 a následného vyplenění císařské obory evropskými vojsky, která potlačovala tzv. povstání boxerů, byl jelen milu v Číně na počátku 20. století zcela vyhuben. Naštěstí v té době již existovalo stádo jelenů milu ve Velké Británii na panství hraběte z Bedfordu, jenž se tak stal jejich celosvětovým zachráncem.
Nejslavnější z pěti svatých čínských hor je Tchaj-šan ve východočínské provincii Šan-tung. K hoře se pojí mýtus o vzniku světa. Zpočátku byl všude chaos, Země a Nebe byly zamotané do klubka. Tehdy se narodil Pchan Ku, který se hned ujal oddělování Země od Nebe. Jak Pchan Ku rostl, Země se zahušťovala a Nebe se vzdalovalo. Po 18 000 letech, když byla práce hotova, zemřel obr Pchan Ku vyčerpáním. Jeho tělo se rozložilo, z očí vznikly slunce a měsíc, z krve řeky, z potu déšť, z hlavy, paží a nohou pět svatých hor. Tchaj-šan vznikl z hlavy, a proto je nejdůležitější z nich. Svatost hory je umocněna její polohou na východě – ten v čínské kultuře symbolizuje samé pozitivní kvality, jakými jsou zrození a jaro. Odnepaměti byl Tchaj-šan poutním místem. Mířili sem císařové, kteří věřili, že dosažením jejího vrcholu Nebesa stvrzují jejich vladařskou legitimitu. Na horu vystoupil šan-tungský rodák Konfucius a pravil: „Svět je velký,“ ale i Mao Ce-tung, jenž pronesl: „Východ je rudý.“ Dnes po 6600 schodech vyjde na Tchaj-šan ročně několik desítek tisíc poutníků.
Jedním z nejtypičtějších symbolů Číny je panda velká (Ailuropoda melanoleuca), podivuhodná medvědovitá šelma, která se však živí z velké části bambusem, jen v malé míře doplňovaným živočišnou potravou. Panda velká je zároveň symbolem ohrožených druhů zvířat a Světového fondu pro ochranu přírody (WWF). V současnosti se vyskytuje ve volné přírodě pouze na území Číny, a to v šesti malých oblastech v provinciích S´-čchuan, Kan-su a Šen-si. Odhaduje se, že ve volné přírodě žije dnes asi 1200 pand velkých, rozdrobených do 29 oddělených populací. Zhruba dvě třetiny jedinců žijí v rezervacích, zbytek na nechráněných územích. Pro západní svět objevil pandu velkou v roce 1869 Armand David. První živé zvíře se dostalo mimo Čínu v roce 1936 do USA. Od roku 1953 nebyla v zoologických zahradách chována jediná panda, a to ani v Číně. Situace se změnila až po expedici pekingské zoo, která dovezla v r. 1957 ze s´-čchuanských hor devět pand. V následujících desetiletích se zvířata dostala do mnoha čínských zoo i do zahrad mimo Čínu a začaly se tam v omezené míře i množit. V posledních letech se využívají i moderní techniky umělého oplození a přenosu embryí. Pandy byly odchovány již zhruba ve 20 zoo mimo Čínu a asi ve stovce zahrad čínských. Západní zoologické zahrady spolupracují mezi sebou navzájem i s rezervacemi a odchovnými centry v Číně. Přestože s potížemi a pomaleji, než by si ochranáři mimo Čínu přáli, situace se přece jen mění k lepšímu. Například Wo-lung, největší z čínských rezervací, v nichž žijí pandy, a zároveň chovná stanice, spolupracuje se zoo v San Diegu, a ta dále se zahradami v Mexiku a Japonsku. V roce 1987 bylo založeno výzkumné a rozmnožovací centrum pand na severním okraji s´-čchuanského hlavního města Čcheng-tu. Před třemi lety podepsalo dohodu o spolupráci se zoo v Chesteru, která předpokládá mj. genetický výzkum všech pand v Číně. Je potěšující, že čínské názory na záchranu pand velkých se posouvají od prostého držení a rozmnožování v zoologických zahradách k ochraně jejich přírodního prostředí a zpětnému vypouštění do přírody.
Největší socha Buddhy na světě se nalézá v Le-šanu (provincie S´čchuan). Sedící Buddha Majtréja byl vytesán v příkrém skalním bloku u soutoku řek Ta-tu a Min-ťiang, aby pozoroval nebezpečné proudy a ochraňoval projíždějící čluny. Na 71 m vysoké soše, která má např. 7 m dlouhé uši a 3,3 m široké oči, pracovali buddhističtí mniši 90 let (r. 713 – 803).
Mezinárodní symbol všech ohrožených zvířat, černobílý medvěd bambusový, jak se někdy panda velká (Ailuropoda melanoleuca) nazývá, se v přírodě volně vyskytuje pouze v několika čínských provinciích. Jedním z míst doporučovaných turistickými průvodci je rezervace Wu-lung v západočínské provincii S´-čchuan. I tam by však člověk musel mít pořádné štěstí, aby velmi plaché pandy opravdu spatřil. Proto je lepší navštívit Chovnou a výzkumnou stanici velkých pand nedaleko hlavního města této provincie Čcheng-tu, kde kromě laboratoří a zoo je i muzeum poskytující informace o evoluci, životním prostředí a způsobech chovu. Důvodem vzniku této vědecké základny byl alarmující pokles volně žijících pand ze 100 000 před 50 lety na necelých 1200. Hlavním cílem stanice je hlavně úspěšný odchov těchto zvířat v zajetí (dosud se příliš nedařil), který by umožnil zvýšit současnou nízkou populaci jejich zpětným vypouštěním do přírody. Na rozdíl od jiných kriticky ohrožených zvířat je však situace u pandy velké mnohem složitější. Kromě ničení jejich životního prostředí lidmi je to vysoká potravní specializace, časté genetické defekty a pomalý reprodukční cyklus.
Nejrychlejší vlak na světě se před koncem roku 2002 doslova „rozletěl“ na trase mezi šanghajskou finanční čtvrtí Pchu-tchung a 31 km vzdáleným mezinárodním letištěm téhož jména. Maglev, který se vznáší (levituje) v magnetickém poli (proto Maglev) 10 mm nad speciální „vodicí kolejí“, nabral během dvou minut závratnou rychlost 430 km za hodinu (tak rychle se pohybuje Formule 1 v cílové rovince) a do svého cíle dorazil za necelých osm minut. Na palubě se tehdy vezli čínský premiér Ču Žung-ťi a německý předseda vlády Gerhard Schroeder, jehož země se na výstavbě drahého vlaku (zhruba 9,6 miliard čínských jüanů, tj. 35 miliard Kč) podílela. Pro veřejnost se vlak poprvé rozjel v lednu a jednosměrná jízdenka na sedmiminutové trase stojí 75 jüanů (283 Kč). Maglev by měl do roku 2008, kdy se budou v Číně konat olympijské hry, jezdit také na 1300 km dlouhé trati mezi Šanghají a Pekingem.
Důležitou přílohou jídel jsou vedle rýže i nudle. Pozorovat „nudlaře“ jak z neforemné hroudy těsta vyrábějí pravidelné a zcela shodné provazce nudlí je mnohem úchvatnějším estetickým zážitkem, než sledovat zrození pizzy. Ovšem nejzajímavější nudlové obrázky vás čekají v odlehlých uličkách měst a městeček, kde se v malých manufakturách vyrábějí nudle sušené. Velmi hlučné a archaicky vypadající stroje chrlí bez ustání tenké těstové špagátky, které ženy opatrně odebírají a vynášejí z temnot výrobních místností. Venku je, stejně jako vyprané prádlo, rozvěsí na připravené tyče a fáze sušení je svěřena větru a slunci. Ještě než nudle zcela ztvrdnou, jsou odnášeny na velké stoly, kde se nakrájejí na třiceticentimetrovou délku a zabalí do úhledných balíčků.
Obrovský vodní rezervoár Tři soutěsky vzniká na 600 km dlouhém úseku nejdelší čínské řeky Jang-c´ (Dlouhé řeky) ve středočínských provinciích S´-čchuan a Chu-pej. V červnu 2003 vystoupila hladina přehradních vod do výše 135 metrů a v roce 2008 dosáhne 175 metrů. Hráz na jejím dolním konci je 2 km dlouhá a 185 metrů vysoká. Pod ní se buduje největší hydroelektrárna na světě, jejíchž 26 turbín by mělo v budoucnu vyrábět 84,7 terawatthodin elektrické energie ročně. Významní vůdci čínského národa – Sunjatsen i Mao Ce-tung snili o velké přehradě, která by zkrotila Dlouhou řeku, a předseda vlády, hydroinženýr Li Pcheng, začal jejich sen v roce 1992 realizovat. Přehrada má zabránit každoročním ničivým povodním a zlepšit lodní navigaci. Obrovský stavební projekt je trnem v oku ochráncům přírody, bojovníkům za lidská práva, turistickým agentům i archeologům. Přehrazení toku Jang-c´ radikálně změní životní prostředí mnoha vzácných rostlinných i živočišných druhů (např. čínského jesetera a jeřába sibiřského), přes 1,2 milionu obyvatel zaplavených obcí musí opustit své domovy, kritici se rovněž obávají potenciální hrozby prolomení hráze. Bude také zaplavena nádherná scenérie Tří soutěsek a mnoho starověkých archeologických památek, které každoročně lákaly statisíce turistů k plavbě úzkým údolím mezi dramaticky se tyčícími štíty.
O unikátních kruhových hliněných budovách tchu-lou v okolí horského městečka Jung-ting na jihu jihovýchodní provincie Fu-Ťien ví jen málokdo. Tří až šestipatrové stavby z pískově žluté pálené hlíny, s pavlačemi na vnitřní straně a malým kruhovým dvorem uprostřed, zde od 9. století stavěli lidé zvaní Hakka (hosté) poté, co sem uprchli z válkami zmítaného severu Číny. Jejich zvláštní kruhový tvar a pevné hliněné zdi, stmelené lepivou směsí rýže a hroznového cukru a vyztužené bambusovou konstrukcí, měl komunitu ochránit proti nájezdům císařské armády a banditů. V jedné budově (s jediným vchodem a bez oken na vnější straně stavby) většinou žilo několik stovek lidí, v největší Čcheng-čchi-lou dokonce více než tisíc. Uvnitř tchu-lou to vypadalo asi takto: na dvorku uprostřed sloužila všem komunální studna a další menší kruhové domy. V přízemí byla společná kuchyň, chrámek, chlívky pro domácí zvířata, dílny s pracovním nářadím; v prvním patře skladiště, v druhém škola a místnost, kde se obyvatelé scházeli ke společným poradám. Prostory v dalších patrech byly obytné. Některé tchu-lou jsou dodnes obydleny, ale pouze starými a chudými lidmi, neboť život v nich je dnes považován za nepohodlný a všichni se s radostí stěhují do činžovních domů v nedalekém Jung-tingu.
Další informace o Čině naleznet zde: http://www.sopka.cz