K atmosféře Skotska patří rozhodně hrady. Ty nejstarší, ranně feudální, pocházející z 11. a 12. století, byly pouze dřevěnými tvrzemi a mnoho se z nich nezachovalo. Pozdější už byly masivní, kamenné a sloužily nejen k obývání, ale hlavně k obraně. Romantika hradu na malém ostrůvku uprostřed tichého jezera měla velice pragmatický základ. Mezi 14. a 17. století byla populárním sídlem obytná věž s půdorysem ve tvaru písmene L nebo Z. Tento typ stavby se vyvinul z opevněné věže a postupným zdokonalováním dostal dnešní strohý styl. Nejstarším obytnou věží, která byla bez přerušení obývána po 900 let je unikátní Traquair House. Historie tohoto domu je spojena s katolickými Stuartovci. Byla tu ubytována skotská královna Marie Stuartovna a také mladý princ Bonnie Prince Charlie. Když odsud odjížděl, zavřela se za ním Medvědí brána Bear gate, která nesmí být otevřena dříve, než další Stuartovec dosedne na skotský trůn. Brána je dodnes zamčená. Traquair House vždy představoval baštu tzv. staré, katolické víry a tajná chodba se schodištěm vedla do místnosti, kde se ukrývali pronásledovaní katolíci.Ve Skotsku převládající protestanti totiž pronásledovali katolíky vždy a všude, a to bez milosti. Ale ani protestanti nebyli mezi sebou jednotní – šarvátky mezi episkopáty a presbyteriány trvaly až do konce 17. stole.

Hlavní turistickou atrakcí jezera Loch Ness, které je 37 km dlouhé a skoro 300 metrů hluboké, je známá lochneská příšera, lokálně nazývaná Nessie. Podle historiků ji prý poprvé spatřil Sv. Columba v 6. století, ale slávu jí přineslo až století dvacáté, kdy se někdy ve 30. letech objevila v novinách slavná fotografie dlouhokrkého tvora, podobného prehistorickým zvířatům. Přestože se později ukázalo, že fotografie byla kanadským žertíkem, zájem veřejnosti byl probuzen a hluboké vody lochu jsou zdrojem lochneského mystéria dodnes. Různí mystifikátoři sice navrhovali různá vysvětlení, například že v jezeře žije pravěký plesiosaurus či gigantický úhoř, ale seriózní výzkumy prováděné za pomoci sonaru ukazují, že se žádný takový tvor v lochu vyskytovat nemůže, už s ohledem na množství potravy, potřebné pro udržení života údajného monstra. Svět však chce být klamán, a tak středisko ‘Official Loch Ness Exhibition’ v Drumnadrochit, které shromažďuje různé důkazy o Nessie, a také nabízí různá vysvětlení její záhadné existenci, je jedním z nejčastěji navštěvovaných středisek ve Skotsku. Příšeru si zde můžete zakoupit v nejrůznějším provedení, často s kostkovanou čepičkou. Na břehu jezera táboří skalní příznivci s dalekohledy, kteří věří, že se právě jim podaří mystickou Nessie zahlédnout. Místním z tohoto plynou dobré zisky, a proto se ani příliš nesnaží legendu popírat. Cynikové uvádějí, že spatření Nessie zaručí vypití většího množství whisky. Ale nejspolehlivějším místem ke shlédnutí lochnesky jsou asi všechny pouťové atrakce. I u nás se lze na lochnesce za 20Kč pět minut povozit.

Námořní branou do Skotské vysočiny je město Aberdeen ležící na pobřeží Severního moře. Kdysi velký rybářský přístav získal na významu v 70. letech minulého století, když byla na šelfu Severního moře objevena ložiska nafty. Nyní je při pobřeží kolem 50 těžebních věží a dobře placení naftaři přinášejí městu slušný zisk. Aberdeenu se říká žulové město a je pravda, že za podmračeného dne může působit nevlídně. Strohé, šedé kontury budov jsou však změkčeny parky, zahradami a květinovou výzdobou – častý déšť, jako ostatně všude ve Skotsku, se postará o jejich vydatné zalévání. Město se také pyšní největší zimní zahradou v Evropě známou jako Duthie Park Winter Garden. K významným historickým budovám ve městě patří univerzita založená roku 1495 s elegantní věží, a královské koleje. K pokladům Katedrály Sv. Machara, která vévodí starému městu, patří zdobený dubový strop. Sídlo dřívějšího primátora, kterému se ve Skotsku říká provost a také se jmenuje Provost Skene´s House, je ze 16. století. Vybavení jeho sálů a místností dokumentuje vývoj interiérového zařízení po dobu téměř 200 let. Nejstarším kostelem ve městě je Sv. Nicholas. I když byl kostel mnohokrát přestavěn, obsahuje zbytky zdiva z 12. století a zlověstné železné kruhy, určené jako pouta pro čarodějnice, byly používány ještě v 17. století. Za návštěvu také stojí umělecká galerie a zajímavé je i námořní muzeum. Z Aberdeenu se lze vypravit do půvabného údolí řeky Dee, které má, kromě přírodních krás, přímo královskou atrakci – zámek Balmoral. V tomto luxusním horském sídle tráví většina členů britské královské rodiny část dovolené a různé svátky. Z Aberdeenu se však hlavně jezdí na severozápad, do hor. Grampianská horská střediska (např. Pitlochry, Avimore) jsou populární hlavně v létě, ale příznivci lyžování si tam přijdou na své i v zimě. Zvlášť když je mrazivá zima a sníh se udrží i ve výškách pod 1000 m n. m.

Na západním pobřeží Skotska se lze setkat s další skotskou zvláštností, kterou sami Skotové považují za svůj národní poklad. Jsou to zahrady v Inverewe. Vliv teplého Golfského proudu se projevuje ještě zde, v zeměpisné šířce 58 stupňů natolik, že se na pobřeží udrží i teplomilná subtropická vegetace. Před rokem 1862 tu byl jen kousek nehostinné země, kterou zdědil podnikavý Osgood Mackenzie. Začal pozvolna s vysazováním stromů a keřů australského, asijského a afrického původu, až vytvořil tento ostrůvek neočekávané exotiky. Od roku 1952 jsou zahrady ve vlastnictví skotské společnosti National Trust a jejich návštěva patří mezi oblíbené zastávky turistických autobusů.

„Každá dvě hmotná tělesa se vzájemně přitahují gravitační silou.“ Tak nějak jsme se to jako děti učili v hodinách fyziky a při zkoušení to naučeně opakovali. Jenže ve skutečnosti jsme si o tom mysleli své. Vždyť přece dvě skleněnky na stůl položené se k sobě nepřitáhnou! Ba ani dvě velké kovové kuličky. Ten pan Newton se přece jen musel mýlit. Vždyť to nefunguje! Proč? „Protože gravitační síla je velmi slabá“, odpovídala paní učitelka, „a viditelně se projeví jen u obrovských, těžkých těles, jakými jsou celé planety.“

Když si v 18. století vědci chtěli změřit, jak je vlastně ta gravitační síla velká, potřebovali k tomu opravdu pořádně těžká tělesa.Obrovská jako hory. A jedna taková hora k jejich experimentu také posloužila. Byla to nádherná hora Schiehallion, která se pyšně vypíná do výše 1083 m nad skotským jezerem Loch Rannoch. Má téměř ideální kuželovitý tvar, který fyzikům umožnil spočítat její hmotnost a provést konkrétní měření přitažlivosti těles. Byli to pánové Maskelyne a Hutton, kteří v roce 1774 chodili po úbočích Schiehallionu s jakousi olovnicí a přesnou nivelací zjišťovali její odchylku od svislice vůči hvězdám. Horský masiv ji byl natolik těžký, že jejich závaží skutečně neviselo kolmo dolů, ale bylo k hoře nepatrně přitahováno. A to zmíněným vědcům na prvotní určení velikosti gravitační síly stačilo. Hora Schiehallion se tak natrvalo zapsala do dějin světové fyziky.

Krátká a kuriózní je historie kasáren Ruthven nedaleko Kingussie, ve Skotské vysočině. Byly postaveny v roce 1719 na nevelké vyvýšenině uprostřed širokého údolí řeky Spey. Vrch, ze kterého je skvělý rozhled, byl již dříve strategickým místem a ke stavbě kasáren se výtečně hodil. Posádku nových kasáren tenkrát tvořilo 120 mužů, kteří měli na cimrách k dispozici jen 60 postelí. Vojáci totiž pravidelně vyjížděli na hlídkové cesty po okolí a nikdy se v kasárnách nesešli v plném počtu. Toho využil oddíl asi dvou set útočníků z královské armády, kteří kasárna přepadli ve chvíli, kdy v nich bylo pouhých 12 vojáků. Ti se však i tak velké přesile statečně ubránili, a to se ztrátou jediného muže, který byl střelen do hlavy, „protože ji hloupě vystrkoval moc vysoko nad ochrannou zídku ochozu.“ Alespoň tak to praví dobové hlášení veliteli kasáren. Bohužel, ještě týž rok zastihla chrabrou posádku zpráva, že Stuartovec Bonnie Prince Charlie, jemuž sloužili, byl poražen v bitvě u Cullodenu, odkud dokonce utekl. To vojáky natolik ranilo, e kasárna sami vypálili a odešli do hor. A od té doby ji stavbu nikdo neobnovil.

Na jedné z mála přístupových cest do Skotské vysočiny, v údolí řeky Tay, leží malé historické městečko Dunkeld. Jeho dějiny začínají již v sedmém století a ve století devátém byl Dunkeld dokonce hlavním městem společné keltské říše Skotů a Piktů. Bylo to významné a bohaté město. V roce 1325 zde dokonce zahájili stavbu velké katedrály. Chrámu však nebyly souzeny příliš klidné dějiny. Necelých dvě stě let po dokončení byl silně poškozen při nepokojích během reformace. V roce 1600 pak sice stavbu znovu zastřešili a opravili, ale opět ne na dlouho.V srpnu roku 1689 se v Dunkeldu strhla silná bitva mezi protestanty a regimentem presbyteriánů. Třítisícová protestantská armáda, zkušená a rozpálená po vítězné bitvě u Killiecrankie, zaútočila na město z okolních kopců. Dunkeld neměl žádné hradby, a tak dvanáct set obránců pod velením Colonela Williama Clelanda se stáhlo do vévodova domu a do katedrály, v jejíž věži se opevnili. V urputném boji o město protestantští útočníci obsadili všechny domy ve městě a z nich stříleli mušketami po obráncích. Ti však odpověděli hořícími šípy a podpalovali doškové střechy přímo nad hlavami střelců. Město bylo uhájeno, i když skoro celé lehlo popelem, včetně hlavní chrámové lodě. Protestanti uprchli a obhájci pak pyšně opakovali, co údajně říkali na svou obhajobu – že prý jsou schopni bojovat proti vojákům, ale ne proti ďáblům. Trosky vyhořelé katedrály dodnes stojí na břehu řeky Tay jako vzpomínka na bouřlivé dějiny tohoto kraje. V překrásném parku mezi vzrostlými stromy se již dávno usadil božský klid. Do ticha zeleně je slyšet jen ptačí zpěv a hukot říčních peřejí. Nad vším vládne mír, který jakoby se rozléval ze starých zdí katedrály do