Může umírat něco, co je mrtvé? V případě Mrtvého moře by se mohlo zdát, že k tomu opravdu dochází, tedy alespoň podle zpráv, které o něm v posledních letech slýcháme stále častěji. Jenže jak už bývá v médiích skoro pravidlem, i tady má nadnesená metafora přednost před střízlivým popisem skutečnosti. Vysychání prostě není umírání, byť některé jeho důsledky mohou být v budoucnu pro tento největší div izraelské přírody fatální. Případné umírání by se v Mrtvém moři mohlo týkat jen několika druhů mikroorganismů, protože jinak pro jeho silně slanou vodu platí ono klasické „kde nic není, ani smrt nebere“.
Mrtvé moře nazvali tímto jménem poprvé Arabové, nejvíce různých jmen dostalo v hebrejštině: Východní moře, Moře smrti, Lotovo moře a také Moře soli, které – chápáno obrazně – bylo možná vůbec nejtrefnější.
Vody tohoto bezodtokého jezera obsahují rozpuštěných solí opravdu hodně, v každém litru v průměru téměř 300 gramů, asi 10x více, než bývá v mořské vodě. To je všeobecně dobře známo, většina z nás si to pamatuje již z dob školní docházky, společně s tím, že nikde jinde na zeměkouli nelze suchou nohou stanout níže než právě na břehu Mrtvého moře. O vzniku a vývoji těchto místně spojených anomálií se už ale obvykle neučí, přestože se jedná o dost zajímavý proces – už jen tím, jak koresponduje s mnoha biblickými legendami.
Vody Mrtvého moře vyplňují nejnižší část riftové zóny, jež probíhá v délce asi šesti tisíc kilometrů z Libanonu do údolí Jordánu a dále pokračuje Rudým mořem a východoafrickou Velkou příkopovou propadlinou až do Mozambiku. Podél této poruchy zemské kůry, která začala vznikat někdy před 50 miliony let, se od sebe vzdalují pevninské bloky a mezi nimi vzniká nové oceánské dno, což se zatím nejviditelněji děje v Rudém moři. V oblasti toku řeky Jordánu a Mrtvého moře má porucha charakter soustavy zlomů, které se na povrchu projevují jako úzké hluboké údolí, jehož protilehlé svahy se vůči sobě posouvají – prozatím tu převládá protichůdný horizontální pohyb v poledníkovém směru, podmíněný stáčením Arabského pevninského bloku k severovýchodu. Rychlost tohoto pohybu kolísá kolem sedmi milimetrů za rok, časem však zřejmě i zde dojde k odsouvání, a pak by mělo být území Izraele odtrženo od Jordánska, ale i od Golanských výšin. Tehdy Mrtvé moře skutečně zemře, těžko však říci, zda to v tak vzdáleném budoucnu bude ještě někoho zajímat.
Proláklina Mrtvého moře se začala utvářet někdy koncem starších třetihor, zhruba před 27 miliony let, přičemž současně s jejím prohlubováním v ní probíhala intenzivní sedimentace. Z rozboru vrstev těchto uloženin se podařilo zjistit, že od pliocénu, za posledních asi pět milionů roků, zde průběžně vzniklo a zaniklo několik jezer. Bezprostředním předchůdcem Mrtvého moře bylo jezero nazvané Lisan, jež se v období před 60 až 18 tisíci lety rozlévalo v proláklině do délky až 225 km. Přestože dosahovalo i značných hloubek, nástup suchého klimatu na konci poslední ledové doby se postaral o jeho postupné zanikání. K úplnému zániku nakonec nedošlo, voda se udržela ve dvou nejnižších místech propadliny, kterým dnes říkáme Galilejské jezero a Mrtvé moře. Mezi nimi je nápadná nesrovnalost – první má sladkou vodu, zatímco druhé hypersalinní, ačkoliv obě napájí stejná řeka Jordán. Nic záhadného za tím ale není, tento rozdíl způsobuje odlišné horninové složení jezerních pánví. V bezprostředním okolí Mrtvého moře i na jeho dně se hojně vyskytují solné pně a dómy, což jsou útvary solných hmot jaksi nerespektující stratigrafii. Chovají se tak ale z přinucení – soli se tu kdysi usadily ve víceméně spořádaných vodorovných vrstvách, ale v důsledku své plasticity nakonec podlehly tlaku přibývajících sedimentů a po oslabených zónách těmito pevnějšími a mladšími vrstvami pr…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Izrael