Sotva lze odhadnout, kolik muzeí po celém světě se honosí sbírkami starověkého umění, ale Národní archeologické muzeum v Neapoli má zcela zvláštní postavení mezi všemi: celé je totiž věnováno výhradně antické tvorbě, a to převážně nálezům z nedalekého Herculanea a Pompejí.
Díky bohatství obou měst, zničených osudného roku 79, a díky popularitě, jíž se už v dobách římské antiky těšila také řecká kultura, poskytují dnes sbírky neapolského muzea vynikající přehled římského i řeckého umění, takřka na způsob učebnice. S tím, že namísto reprodukcí se zde návštěvník setkává s autentickými díly.
S vykopávkami v obou lokalitách se začalo už v 1. pol. 18. stol. – v Herculaneu roku 1738, v Pompejích o 10 let později. To, co se tehdy nazývalo vykopávkami, mělo ale k současnému pojetí archeologie hodně daleko. Namísto dnešních opatrných postupů, provázených pečlivou dokumentací, šlo v podstatě jen o hledání umělecky cenných nebo jinak zajímavých předmětů a jejich shromažďování ve sbírkách tehdejších vzdělanců. Ostatně ještě archeologům moderního 19. stol. se právem vyčítá bezohledné „rabování pokladů“ bez ohledu na bližší okolnosti nálezů (například na složení vzájemně odlišných vrstev půdy ve vztahu k nalezeným předmětům), a tudíž i bez jakékoliv možnosti zařadit nalezený předmět do časových i jiných souvislostí.
Zájem na vykopávkách měl sám neapolský král Karel VII. Bylo to ostatně právě při kopání základů pro jeho vilu v novodobé osadě Portici, kdy se přišlo na část zasypaného Herculanea, a tak není divu, že král nálezům z vykopávek vyhradil část novostavby. O půl století později, roku 1787, došlo k významné změně – ke spojení stávající kolekce s bohatými sbírkami rodiny Farnese. Ty byly výsledkem staletých kulturních zájmů mocného rodu, z něhož, mimo jiné, pocházel i papež Pavel III., a obsahovaly jak obvyklá díla řeckého a římského sochařství, tak cenné rukopisy, obrazy a další cennosti. Do Neapole se dostaly díky zmíněnému králi Karlovi – byl synem Alžběty Farnese a španělského krále Filipa V., sám později vládl i ve Španělsku (jako Karel III.) a nebyl jediným ze španělských Bourbonů, kdo v oněch dobách vládl právě v Neapolském království. Víceméně celé jejich sbírky, roztroušené tehdy v různých vilách a palácích, byly pak postupně svezeny do Neapole. Karlův nástupce Ferdinand IV. rozhodl o jejich uspořádání do jedno…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Neapolský záliv/Amalfské pobřeží