Vlastenské museum, České museum, Museum království Českého a pak konečně, po vzniku samostatného Československa, Národní muzeum, i když v úvahách a návrzích některých jeho stoupenců se označení „národní“ objevovalo od samého počátku. Příběh naší největší muzejní instituce se píše již déle než 200 let…
Doznívající osvícenství se svou touhou po vědě a osvětě, nastupující romantismus a vlastenecká touha po shromáždění národních památek, to byly sudičky stojící nad kolébkou dnešního Národního muzea. Zatímco v jiných zemích vznikala první muzea často na základě již existujících sbírek panovnických, u nás stála u jeho zrodu skupina význačných osobností, z velké části z řad vlastenecké šlechty, sdružených ve Společnosti vlastenského muzea v Čechách. Den, kdy bylo vydáno její provolání „Vlastenským přátelům věd“, 15. duben 1818, se považuje za datum založení Národního muzea, i když stanovy Společnosti potvrdil císař František I. až o čtyři roky později. Nejvýznamnější postavou počátků Národního muzea byl hrabě Kašpar Maria Šternberk, významný přírodovědec, první prezident Společnosti, muž, který vykonával většinu potřebných prací a také daroval muzeu svůj herbář s 20 000 položkami a svou sbírku paleontologickou. Spolu s ním je třeba zmínit i jeho bratrance, hraběte Františka Josefa ze Šternberka a Manderscheidu, hraběte Františka Josefa z Klebelsbergu a hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolowrat.
Už v počátcích jeho existence narazíme v souvislosti s Národním muzeem i na jména některých osobností, která tradičně spojujeme s jinými obory než právě s muzejnictvím. Václav Hanka je znám především v souvislosti s aférou kolem Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Už méně se ví, že tento jazykovědec byl prvním zaměstnancem Vlastenského muzea coby knihovník a kustod etnograficko-archeologické a numismatické sbírky. Františka Palackého, „Otce národa“, máme v povědomí zapsaného především jako historika a autora monumentálních Dějin národu českého v Čechách a na Moravě. Ale byl to právě on, kdo v roce 1827 prosadil coby devětadvacetiletý mladík, aby muzeum vydávalo vlastní vědecký časopis, který vychází dodnes. Svým způsobem stál o čtyři roky později také u zrodu Matice české, v letech 1839–1840 vypracoval (nerealizovaný) návrh na stavbu Franciscea na dnešním Smetanově nábřeží, zamýšleného nového muzejního sídla, a v následujícím roce se stal dokonce jednatelem správního výboru muzea. Karla Jaromíra Erbena zná snad každý jako autora Kytice, básníka a sběratele lidové slovesnosti – ale on byl také (od roku 1846) prvním správcem archivu Vlastenského muzea. S muzeem byl spojen třeba i lékař a přírodovědec Jan Evangelista Purkyně, spoluzakladatel vědního oboru cytologie, který byl od roku 1852 prvním starostou Sboru přírodnického při Společnosti Českého muzea, kde v následujícím roce navrhl vydávání přírodovědného časopisu Živa, který také existuje dodnes.
Národní muzeum neměnilo v průběhu své historie pouze jméno, ale také sídlo. Bezprostředně po svém vzniku nemělo žádnou budovu a sbírky, které tehdy začalo v rychlém sledu dostávat, byly umístěny na několika místech nebo dokonce zůstávaly kvůli nedostatku prostor nadále u dárců. Dlouhodobě neudržitelná situace vedla k pronájmu části Šternberského paláce na Hradčanech (dnes jedno ze sídel Národní galerie), který už tehdy ale Šternberkům nepatřil. V roce 1824 tam bylo muzeum poprvé oficiálně otevřeno pro veřejnost. S přibývajícími léty tato budova vyhovovala stále méně, až v roce 1850 bylo muzeum otevřeno v nových prostorách v centru města, v Nostickém paláci na rohu ulic Na Příkopě a Nekázanka. Muzeum tam setrvalo až do doby, kdy se mohlo přestěhovat do svého vlastního nového paláce na horním konci Václavského náměstí, jemuž dnes říkáme Historická budova Národního muzea. Onen Nostický palác, kde muzeum sídlilo skoro půl století, byl po jeho odstěhování zbořen a nahrazen novorenesančním palácem Živnobanky. Zůstal jen barokní portál se sochami z dílny Matyáše Bernarda Brauna, který byl vsazen do bočního průčelí novostavby směřujícího do Nekázanky.
Konečně ve vlastním
Záměr vystavět novou budovu pro Muzeum Království českého na horním konci Václavského náměstí, kde byly nedlouho předtím zbourány novoměstské hradby, byl schválen v roce 1883. Následovala veřejná anonymní architektonická soutěž, do které bylo přihlášeno 27 návrhů. Zvítězil projekt nazvaný Pro patria (Pro vlast), jehož autorem byl architekt Josef Schulz. Profesor na České technice, který např. vedl rekonstrukci a dostavbu Národního divadla po jeho požáru a spolu s Josefem Zítkem byl také autorem pražského Rudolfina, pojal muzeum jako chrám vědy a umění v novorenesančním slohu, jehož součástí byl i centrálně umístěný národní panteon. Stavět se začalo v roce 1885 a budova byla zpřístupněna v květnu 1891 v souvislosti se zahájením Všeobecné zemské výstavy. Vzhledem k tomu, že se práce oproti původním plánům protáhly, sbírky se v té době teprve stěhovaly a první z nich byly instalovány až v dalším roce. Kompletní dokončení veškeré výzdoby se protáhlo dokonce až do prvního roku nového století.
Schulz zde vytvořil skutečný Gesamtkunstwerk, komplexní umělecké dílo. Navrhl nejen vlastní stavbu, ale také veškerou výzdobu fasád i interiérů, stejně jako výstavní mobiliář a uměleckořemeslné doplňky, a to do takov…
Úplné znění článku naleznete zde