O Novém Boru se často říká, že je branou do Lužických hor. Snad ještě výstižnější je ale konstatování, že Nový Bor je městem skla.
Původní osada s německým jménem Haida (Heyde), později česky zvaná Bor (jméno Nový Bor se používá teprve od roku 1948), vznikla až na konci 17. stol. Když okolní panství převzali v roce 1710 Kinští, rozvinula se v obec, kterou Marie Terezie povýšila v roce 1757 na tržní poddanské město. Už v té době ovlivňovalo jeho život a osudy významnou měrou sklo.
Sklářství bylo v podhůří Lužických hor hojně rozšířeno již ve středověku. Původně vznikaly sklářské hutě v lesích, protože výroba skla vyžadovala dostatek dřeva, vody a křemičitého písku. Společně s huťaři, kteří sklo vyráběli, žili tehdy i jeho zušlechťovatelé, kteří ho různými způsoby zdobili. V 2. pol. 17. stol. však už začalo být zřejmé, že lesní zdroje tu nejsou neomezené, a muselo se začít regulovat kácení stromů. Tehdy mnohé původní hutě zanikly, protože dřevo se do nich muselo dovážet, což bylo příliš nákladné a nevyplatilo se to. Stále více lidí se začalo věnovat zušlechťování skla a také obchodu se skleněnými výrobky. Platilo to i pro Bor, kam díky výhodám poskytnutým hrabětem Kinským začalo překládat své sídlo stále více obchodníků z okolí. Na konci 18. stol. tak z 233 domů ve městě patřilo 43 vývozcům skla, kteří už tehdy obchodovali například se Španělskem, Portugalskem, ale i s Amerikou. V dalších 16 domech pak žili skláři, brusiči a malíři skla i lidé dalších profesí bezprostředně spjatých s výrobou a úpravami skla.
Na přelomu 18. a 19. stol. prošlo sklářství v Boru první velkou krizí, kterou ale úspěšně překonalo (stejně jako další na počátku 30. let 20. stol. a i tu zatím poslední v roce 2009). Devatenácté století pak zapsalo do historie zdejšího sklářství několik významných momentů. V roce 1870 byla založena sklářská škola – původně jako škola pro kreslení a modelování, přejmenovaná už v roce 1882 na Odbornou školu pro sklářský průmysl. Škola existuje dodnes, v současnosti jako Vyšší odborná škola sklářská a Střední škola Nový Bor. O konjunktuře sklářství na přelomu 19. a 20. stol. svědčí to, že kvůli zjednodušení exportu byl ve městě v roce 1892 dokonce otevřen konzulát USA. V následujícím roce pak bylo přímo v budově borské radnice otevřeno Sklářské muzeum, o jehož vznik se významně zasloužil tehdejší Odborný svaz sklářského dělnictva. Šlo o jedno z prvních sklářských muzeí na světě vůbec.
Rovněž Sklářské muzeum existuje dodnes a pro každého, kdo se zajímá o sklo, nebo kdo se chce potěšit křehkou krásou skleněných výrobků, představuje v Novém Boru neopomenutelnou zastávku. Na radnici už ho nehledejte. I když tam dostávalo další a další prostory, pořád to nestačilo, a tak se v roce 1952 přestěhovalo do domu čp. 105 na náměstí Míru. Sídlo je to stylové. Honosný patrový dům s mansardovou střechou a se zdobným pískovcovým portálem, v jehož štítu vidíme kotvu coby symbol zámořského obchodu a letopočet 1804, nechal v onom roce postavit Johann Christopher Socher, obchodník vyvážející sklo do Mexika. Později pak dům prodal rodině Rautenstrauchových, kteří vlastnili jednu z nejvýznamnějších exportních firem v Boru.
Základ sbírky Sklářského muzea, z níž je ve stálé expozici vystavena sotva jedna desetina, vznikl z nezištných darů místních sklářů a obchodníků. Sbírka se průběžně doplňuje o další a další díla, což umožnilo vytvořit expozici tak, že představuje stylový a technologický vývoj českého skla od 18. stol. až do současnosti. Jejím jedinečným rysem je to, že je rozdělena podle jednotlivých zdobících technik do čtyř oddílů věnovaných rytému, hutnímu, broušenému a malovanému sklu. Kromě vlastních výrobků tu návštěvník uvidí ukázky rytecké i brusičské dílničky a také více než 100 let starý model dvanáctipánvové sklářské pece vytvořený huťmistrem Rücklem z Kamenického Šenova. Přímo nad ním visí lustr ze 70. let minulého století, který navrhl René Roubíček, světově uznávaný umělecký sklář a sklářský výtvarník, tvořící střídavě v Praze a v Kamenickém Šenově.
Prostřednictvím jejich děl připomíná muzeum celou řadu konkrétních sklářských osobností především z 20. stol., ale zvláštní zmínku si určitě zasluhuje také Friedrich Egermann, sklářský technolog, malíř, obchodník a od roku 1820 měšťan v Boru. Z jeho ateliéru vycházela v 1. pol. 19. stol. vynikající díla plně srovnatelná se zahraniční konkurencí. Ale nejen to – Egermann se zasloužil rovněž o řadu technologických objevů, především v oblasti malování skla. K nejznámějším patří červená lazura a také lithyalinová skla napodobující svým vzhledem polodrahokamy, např. achát. Oprávněně se říká, že bez Egermanna by nebyla proslulost novoborského skla zdaleka taková, jaká dnes je.
Jedním z nejatraktivnějších exponátů jsou skleněné šaty inspirované květem orchideje, jež byly vyrobeny podle návrhu známé oděvní výtvarnice a módní návrhářky Blanky Matragi, která se v roce 2012 zúčastnila zdejšího sklářského sympozia, jež si podrobněji představíme v následujícím článku. Šaty jsou dvoudílné a každá jejich část je zhotovena jinou technikou. Živůtek vznikl klasickým způsobem – vyfoukla se baňka větších rozměrů, jež se dále tvarovala. Suknice je zhotovena technikou tzv. lehání – musela se vytvořit sádrová forma, do které se položily nařezané skleněné pláty a následně se v lehací peci vytvarovaly. Každá část vznikla jinde – živůtek ve sklárně v Lindavě, sukně v novoborské firmě Kolektiv Ateliers.
Víte, jak vzniká optické sklo? Jak vypadá kaménkový výbrus? Kdy se u nás poprvé objevilo ryté sklo? Jaké jsou dva základní druhy reliéfní rytiny? Čemu se říká špinování? Ve Sklářském muzeu se tohle všechno a ještě mnohem víc dozvíte a zároveň také pokocháte nádhernými díly mnoha generací novoborských sklářů.
Nový Bor