Pablo Picasso miloval světlo jihu a neustále objevoval krásy Provence a Azurového pobřeží. K jeho významným zastávkám patřily Juan-les-Pins, Antibes, Vallauris, Cannes a nakonec Mougins. Byly pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Angažovaný, neúnavný a vizionářský umělec převrátil umění a myšlení své doby naruby. Na Azurovém pobřeží svědčí o síle jeho díla dvě muzea: Musée Picasso v Antibes a Musée National Pablo Picasso ve Vallauris.

Picasso patřil od začátku 20. let minulého století k pravidelným návštěvníkům Azurového pobřeží. První inspirační tipy dostal od Clauda Moneta. Později pobýval s americkou a pařížskou bohémou na Cap dʼAntibes. Zásadní pro něj byla cesta s jeho tehdejší mladou partnerkou, malířkou Françoise Gilotovou, do Nice v srpnu 1946, při které se zastavil v Antibes. Zdejší atmosféra Picassovi natolik učarovala, že přijal nabídku kurátora Dora de la Souchère využít část muzejních prostor v Château Grimaldi jako ateliér. Nadšený Picasso se okamžitě pustil do práce, nicméně pod jednou podmínkou: „Nebudu tu malovat jen pro sebe. Vyzdobím vám celé muzeum!“ Černobílé fotografie v muzeu, pořízené Picassovým přítelem, sochařem a fotografem Michelem Simou, dokumentují jednoduché a strohé prostředí, ve kterém Picasso tvořil. Konec 2. sv. války v něm však rozpoutal neuvěřitelné tvůrčí šílenství. Během pouhých dvou měsíců Picasso vytvořil 23 obrazů a 44 kreseb. Vznikla mistrovská díla jako Nu couche au lit bleu (Nahá ležící na modré posteli), La Joie de vivre (Radost ze života) a Satyre, faune et centaure au trident (Satyr, faun a kentaur s trojzubcem). Mnoho děl z tohoto období odráží umělcovu veselou náladu po těžkých válečných letech. Picasso následně městu zanechal několik desítek děl, ale tím to neskončilo: V roce 1948 rozšířil sbírku o 78 keramických děl vytvořených v ateliéru Madoura ve Vallauris. V průběhu let se sbírka rozrostla na více než 200 prací – obrazů, kreseb, litografií, keramiky i fotografií – a z improvizovaného ateliéru se v roce 1966 zrodi…