Nad Orknejemi se žene vítr prosycený mořskou solí. Jeho poryvy narážejí do obřích kamenných bloků, které, rozestavěny v obrovském kruhu, čnějí k oblačnému nebi. Zapadající slunce prodlužuje jejich stíny a barví oblaka do oranžova. Uprostřed megalitického prstence je cítit zvláštní napětí. Zatímco slunce pomalu odešlo rozdávat své teplo za horizont, na hladině nedalekého jezera se začínají zrcadlit první hvězdy severní oblohy. Kamenný kruh je jen zdánlivě nezúčastněným pozorovatelem. Ve skutečnosti soustřeďuje veškerou magickou sílu okolní přírody i nekonečného vesmíru do svého středu. Kdo překročí jeho magický kruh, stává se alespoň na několik okamžiků součástí věčnosti.

Ring of Brodgar, kamenný kruh ze vztyčených megalitů na skotských Orknejích patří k oněm tajemným výtvorům lidstva, které vznikly v tak dávné prehistorii, že dnes už nikdo ani neví, proč je tenkrát jejich stavitelé vztyčili. Vyskytují se samozřejmě mnohé názory a dohady, více či méně podložené moderními vědeckými argumenty, ale skutečné pravdy o účelu těchto a podobných staveb z doby kamenné se již asi nelze dobrat. I doba vzniku kamenného kruhu Brodgar je známa jen přibližně. Byl postaven někdy před čtyřmi a možná i pěti tisíci lety a byl pravděpodobně součástí většího megalitického komplexu, k němuž patří i další stojící kameny u nedaleké vesničky Stenness.

Mezi mnoha názory na smysl tak obrovských staveb převládá ten, jenž kamennému kruhu přisuzuje roli obřadního místa či dokonce náboženského chrámu. Ještě ve čtyřicátých letech 19. století místní lidé kruhu říkali Chrám slunce. I to může být nepatrná stopa v pátrání po smyslu tohoto kamenného prstence na planině mezi jezery Stenness a Harray na orknejském ostrově Mainland.

Na postavení tak obrovského monumentu bylo potřeba vynaložit nepředstavitelné množství času a lidských sil, a to nejen proto, že v době kamenné nebyla k dispozici žádná těžká stavební technika. V místě s tak omezenými přírodními zdroji, jakým Orknejské ostrovy bezesporu jsou, bylo možné takové dílo realizovat jedině s přispěním prakticky všech zde žijící obyvatel. A pro takové všeobecné vypětí sil nejsnáze najde podporu dílo konané ve jménu uctívaného či obávaného božstva. Podle rozsahu provedených prací se předpokládá, že k vybudování celého kamenného komplexu bylo potřeba až 16 tisíc pracovních dní. Pokud bychom předpokládali, že stavbu tehdy zvládli během jediného léta (4 měsíce), muselo na ní denně od slunka do slunka tvrdě pracovat asi 130 dělníků.

Kamenný kruh má průměr 104 m, ale kolem něj byl ještě vyhlouben vnější kruhový příkop široký šest a hluboký tři metry. Zemina z tohoto příkopu pak byla navršena ještě po vnější straně celého kruhu a vytvořila tak hradbu, přes níž byly stojící kameny sotva viditelné. Uvnitř takto „opevněného“ areálu bylo původně v pravidelných rozestupech vztyčeno šedesát plochých kamenů, z nichž některé jsou až pět metrů vysoké. Dnes z nich zůstala jen asi polovina. Některé z těch chybějících použili kdysi lidé při stavbě svých sídel, jiné postupně ničily přírodní živly, které jako by byly tímto magickým místem neustále přitahovány. Naposledy se tak stalo 5. června 1980, kdy byl za bouře jeden ze stojících megalitů sražen bleskem.

Skara Brae je druhou megalitickou památkou Orknejí. Působí-li brodgarský kamenný kruh na dnešního člověka magickou silou, pak je Skara Brae prostě fascinujícím objevem. Na vlastní oči se můžeme přesvědčit, že před pěti tisíci lety žili lidé prakticky ve stejných příbytcích, v jakých žijí dnes. A dokonce že měli i podobný nábytek. A ještě více fascinuje to, že se tato obydlí z doby kamenné zachovala až do dnešních dnů. Zkrátka návštěva neolitické vesničky Skara Brae, která sedí na písčitém břehu zátoky Skaill, severně od mainlandského přístavu Stromness, je fascinujícím zážitkem.

Osadu postavili nedaleko západního břehu ostrova Mainland neolitičtí obyvatelé někdy kolem roku 3100 před Kristem. Tvořilo ji asi osm domků spojených úzkými uličkami, či spíše nízkými průchody, které byly shora zakryty kamennými deskami. To vesničku vlastně proměnilo v jeden velký, uzavřený a krytý komplex, který poskytoval obyvatelům docela solidní ochranu před nepřízní počasí. Z centrální kryté chodby se vstupovalo přímo do jednotlivých domů, které sdílely víceméně stejné architektonické řešení. Každý dům měl uvnitř jen jednu čtvercovou místnost, v jejímž středu bylo ohniště a při bočních stěnách, vpravo i vlevo od vchodu, stály dvě postele. Ve stěně protilehlé dveřím pak byla zabudována vcelku mohutná skříň s několika policemi. Vše pečlivě zhotoveno z kamene, což zaručilo nábytku téměř nekonečnou trvanlivost. Na bezlesých Orknejích představoval tehdy kámen jediný dostupný přírodní materiál, a tak doba nemohla být více kamenná než ve Skara Brae.

Ke skvělému stavu neolitické vesnice přispěl především pobřežní písek, který kdysi celé sídlo zasypal a na dlouhé věky je jej ukryl před světem. Teprve při jedné mohutné zimní vichřici s vysokým přílivem roku 1850 živly opět odkryly několik kamenných zdí Skara Brae. Archeologické vykopávky pak postupně odkryly zbytek vesnice a podrobný průzkum neolitického sídliště přinesl mnoho informací o životě těchto pradávných lidí. Vesnička byla pravděpodobně souvisle obývána více než sedmi generacemi usedlíků a nikdy neměla více domů, než oněch dochovaných osm stavení, v nichž žilo asi 50 obyvatel. Osadníci používali nástroje z kostí nebo pazourku, které dědili z generace na generaci. Živili se pastevectvím i pěstováním jednoduchých plodin, rybařením a dokonce i lovem jelenů či divočáků, jež tehdy na Orknejích žili. Potraviny dokázali efektivně skladovat přímo ve vesnici a na mořské úlovky měli překvapivě i zvláštní vodní nádrže.

Ve Skara Brae se dochovaly nejen celé domy a ulice, ale i množství předmětů denní potřeby. Život tu byl zřejmě příjemný a poměrně bezstarostný, jak jen v době kamenné mohl být. V zakrytých a propojených domech se dobře drželo teplo, postele se slaměnými či vřesovými matracemi byly pohodlné a přikrývky z ovčí nebo jelení kůže byly teplé. Oheň vyzařoval teplo rodinného krbu… Přesto jednoho dne všichni lidé z vesnice odešli. Proč? Vše nasvědčuje tomu, že museli opustit vesnici narychlo a nepřipraveni. Pravděpodobně zmateně prchali před divokou bouří, jež vesničku následně těžce zpustošila, ne-li zcela pohřbila pod nánosy písku. Muselo jít o podobnou bouří, jaká o tisíce let později jejich obydlí opět vrátila na světlo světa.

Maeshowe je poslední z trojice velkých orknejských památek z doby kamenné, které jsou zařazeny na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Maeshowe je prehistorická komorová hrobka asi z doby 2700 před Kristem, která leží jen 4 km jihovýchodně od brodgarského kamenného kruhu. Z dálky se jeví jako nevelký travnatý kopeček nápadně pravidelných tvarů. Vlastní hrobka se skrývá v jeho nitru a vede k ní dlouhá, úzká chodba. Hlavní komora má v půdorysu čtverec o straně 4,5 m a v jejích třech zbývajících stěnách jsou další, menší boční komory, které lze uzavřít velkými kamennými bloky, a tak je i oddělit od centrálního prostoru. Svou sedmimetrovou výškou a celkovou délkou kolem 35 metrů se podzemní hrobka řadí na přední místo mezi stavebními díly neolitického člověka na území Skotska.

Při prvním archeologickém výzkumu prováděném v 19. století nebyly však uvnitř hrobky nalezeny žádné pozůstatky, vyjma několika nepatrných kosterních zbytků. Předpokládá se, že hrobka musela být vykradena kdysi hodně dávno. Když se do ní ve 12. století stropem vlámali Vikingové, s jistotou víme, že ani oni tu již nic pozoruhodného nenalezli. Zato zde něco velmi pozoruhodného zanechali. Zklamáni nicotným nálezem, alespoň popsali vnitřní stěny hrobky všelijakými vzkazy, nápisy i obrázky podobně, jak to dělají lidé na mnoha místech dodnes. Tak se v Maeshowe dochovala největší světová sbírka runových nápisů. Z vikingských textů se dovídáme o stavu, v jakém hrobku nalezli, i o tom, že jejich vojenský život se zřejmě potýkal s téměř stejnými nedostatky, jako ten dnešní.

Je docela moné, e hrobka Maeshowe neslouila prehistorickým lidem jen jako místo věčného odpočinku. Snad plnila i funkci určitého chrámu či obřadního místa, přinejmenším pro ceremonie spojené s pohřbem. V každém rohu centrální komory stojí obří kámen, jenž podle archeologů nemá žádnou stavebně nosnou úlohu. Tyto čtyři stojící kameny byly pravděpodobně nábožensky či přímo rituálně významným prvkem neolitického života na Orknejích.

Vrcholným překvapením této téměř pět tisíc let staré stavby je orientace její vstupní chodby. Každý rok, v den zimního slunovratu, procházejí paprsky zapadajícího slunce celou délkou kamenné chodby a ozáří svým zlatým světlem zadní stěnu hrobky! Tak jako zimní slunovrat symbolizuje v přírodě návrat světla a života, je možné, že paprsek světla v temných útrobách hrobky symbolizoval pokračování posmrtného ivota.