Procida
Pestrobarevné domky, vůně středomořské flóry, temně modré a průzračné moře s okouzlujícími zátokami, k tomu historické skvosty, vřelí lidé, klid a pohoda, to je ostrov Procida v Neapolském zálivu.
Původně jsme chtěli na Ischii. Naše paní domácí nám to však vymluvila: „Jeďte na Procidu, uvidíte něco výjimečně hezkého a bez turistického shonu.“
Ostrov sopečného původu s rozlohou pouhé 4,1 km2 a přibližně 10 000 obyvateli leží mezi mysem Capo Miseno a Ischií. Na jihozápadním cípu je Procida spojena mostem s malinkým satelitním ostrůvkem Vivara o rozloze necelých 36 ha. Tento pozůstatek dávného sopečného kráteru je dnes národní přírodní rezervací. Nedávné archeologické nálezy naznačují, že Procida byla osídlena už někdy v 16.–15. stol. př. n. l., pravděpodobně mykénskými kolonisty. Jisté je, že od 8. stol. př. n. l. byla kolonizován řeckými osadníky. Za Římanů se Procida stala resortem římských patricijů. Ve středověku trpěla neustálými útoky pirátů, kteří odvlekli mnoho ostrovanů do otroctví a v roce 1534 ostrov zpustošili. Od roku 1644 byl ostrov součástí Neapolského království.
Jakmile naše traghetto přirazí k molu, vyrážíme z přístavu vzhůru po via Vittorio Emanuele II. Naším cílem je historické centrum v nejvyšší části ostrova. Na piazza dei Martiri připomíná pamětní stéla, že zde bylo v roce 1799 popraveno 12 rebelů, přívrženců Neapolské republiky. Povstání bylo krvavě potlačeno Bourbony a anglickými vojáky admirála Nelsona. Pár desítek metrů od náměstí, na úpatí Terra Murata, se rozkládá Casale Vascello, velmi dobře zachovalý opevněný obytný komplex ze 17. stol., který má pouze dva vchody. Když se ocitnete na centrálním nádvoří, ze všech stran obklopeni vzájemně se podpírajícími barevnými, ale notně omšelými domy s typickými balkonky vèfio, máte pocit, že se zastavil čas, ba co víc, že vás přenesl o dobré století nazpět.
Terra Murata, opevněné středověké sídlo na strmém skalním útesu 90 m nad mořem, je dominantou i historickým a kulturním centrem Procidy. Tradičnímu útočišti ostrovanů před piráty vévodí palazzo dʼAvalos, renesanční sídlo rodu, který vládl ostrovu až do roku 1729. Palác nechal postavit v roce 1563 kardinál Innico dʼAvalos dʼAragona, opat sousedního kláštera San Michele Arcangelo. Od roku 1744 sloužil palác jako královský, když na Procidu zavítal král lovit srnce a bažanty. Bourboni zde také založili námořní základnu a až do konce jejich vlády v Neapolském království tu fungovaly významné loděnice. Tuto část ostrovní historie dnes připomíná Muzeum moře umístěné v historické budově námořního institutu nedaleko od přístavu. Od roku 1830 až do roku 1988 sloužil královský zámek jako věznice.
Již zmíněné bývalé benediktinské opatství San Michele Arcangelo existovalo zřejmě již v 11. stol., bylo ale opakovaně ničeno při pirátských útocích a znovu přestavováno, jeho současná podoba pochází z 16. stol. Hrdě se tyčí na nejvyšším místě ostrova na samé hraně skály. Kostel stojí v úrovni okolních domů, třípodlažní klášterní komplex je pod ním. Kostel se může pochlubit četnými uměleckými díly z 16.–19. stol. Obdivuhodný je vzácný kazetový strop z pozlaceného dřeva ze 17. stol., uprostřed s obrazem Sv. Michael poráží vzbouřené anděly od římského malíře Luigiho Garziho z roku 1699. Archandělovi
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Neapolský záliv/Amalfské pobřeží