„Nemůžete Lucia očarovat, aby dostal opět odvahu, Done Juane?“
„Odvahu nemůžeš přičarovat. Odvaha je osobní vlastnost. Čarování může lidi zničit, přivolat na ně nemoc nebo je omámit. Ale nemůže vyčarovat bojovníka.“
(Carlos Castaneda: Oddělená skutečnost)
Lophophora williamsii, česky někdy zvaná ježunka Williamsova, je kaktus rostoucí v suchých oblastech severního Mexika a jižního Texasu. Jeho kulovité, modrozelené tělíčko až s deseti nevýraznými žebry postrádá pro kaktusy to nejcharakterističtější – trny, ostny či pícháky. Místo nich má jen ojedinělé skupinky jemných, bělavých chloupků, které vypadají jako kousky vaty. V podzemí má tento nadmíru odolný kaktus mohutný kůlovitý kořen a na vrcholku nese drobný nenápadný květ růžovobílé barvy.
Halucinogenní účinky rostliny znali již Aztékové, kteří je využívali při svých magických obřadech i při léčení nemocných. K přípravě drogy se nadzemní část kaktusů příčně krájí na plátky, které se pak na slunci suší až se svrasknou a zhnědnou. Tyto placičky se nazývají meskalové koláčky nebo meskalové knoflíky, hikuli, nejčastěji jsou však známé jako peyotl neboli peyote.
Rostlina obsahuje četné alkaloidy, především meskalin, lophophorin a pellotin s výrazně narkotickými účinky. Indiáni lofoforu používali jako všelék pomáhající při hojení ran, jako protijed na hadí uštknutí, proti bolestem zubů i na léčení tuberkulózy. Droga obsažená v meskalových koláčcích působí po požití asi šest hodin a vyvolává silné halucinogenní prožitky. Pravý peyotl se někdy falšuje jinými kaktusy, které však mají odlišné účinky nebo jsou zcela bez účinku. I u nás se můžete s touto rostlinou celkem snadno potkat. Pěstuje se v domácnostech a lze ji snadno koupit na kaktusářských burzách na výstavách i ve specializovaných prodejnách. Účinnou látku v ní však budete hledat marně.
Tyto kusé, encyklopedické informace však zdaleka nevystihují skutečný vztah indiánů k tomuto zvláštnímu kaktusu, ani jeho postavení mezi ostatními rostlinami užívanými původním obyvatelstvem Mexika. Peyotl je především posvátnou rostlinou, pojídanou při rituálních obřadech kouzelníky, kterým umožňuje styk s bohy. Středoameričtí indiáni odpradávna používali několik typických drog jako například rostlinu durman (Datura inoxia) nebo houbu zvanou teonacatl – lysohlávku rodu Psilocybe. Královskou či spíše kouzelnickou drogou byl však peyotl. Není jednoduché vysvětlit, proč jsou drogy indiány užívány a jaký pro ně měly a stále ještě mají význam. Pro nás se drogy staly průvodním znakem zkrachovalců, symbolem snahy o únik od reality nebo prostředkem tišícím bolest ať již fyzickou nebo psychickou. Jsou používány příliš často, bez náležité znalosti a rozvahy a navíc mnohé z nich jsou návykové.
Peyotl směl být používán jen někdy a někde, a ne každý měl právo jej ochutnat. Nebyl žádnou pomocnou berličkou pro zoufalé lidské trosky. Než se někdo mohl s Meskalitem, božstvem peyotlu, setkat, musel se mnohému naučit a hlavně musel pochopit podstatu božského opojení. Obyčejný uživatel může vidět ve svých halucinacích krásné vize šťastného světa, ale jen skutečný kouzelník se dokáže setkat se samotným Meskalitem. Ten je i učitelem, který nabádá, jak správně žít. Se svými žáky, skutečnými indiánskými šamany a kouzelníky, se setkává i osamoceně, ale mnohem častěji na společných shromážděních zvaných mitote. Meskalito je ale velmi silné a tedy i nebezpečné božstvo a nedá se s ním žertovat. Člověk nedostatečně vyzrálý, slabý a nepoučený nedokáže většinou setkání s ním využít k vlastnímu obohacení. Navíc se mu takováto zkušenost může stát nebezpečnou a dokonce se z podobného setkání již nemusí vrátit zpět. Na užití peyotlu, na setkání s jeho božským duchem, se musí člověk připravit, musí vědět co chce, musí mít čas na pochopení a musí se dokázat poučit z minulých setkání, než půjde dál. Není to jako užívání jiných drog – rychlá cigareta na uklidněn, když se nepohodneme se šéfem nebo bohapustá pijatika, kdy se snažíme za pomoci alkoholu zapomenout. Peyotl se užívá pro poučení a kdo jej využívá jinak, je hlupák.
Drogy využívaly všechny staré civilizace a dokázaly s nimi zacházet. Tyto psychotropní látky nikdy nebyly součástí běžného dne. Jejich užití se praktikovalo jen při výjimečných událostech a při náboženských obřadech. Byly vždy úzce svázány s mystikou. Využití drog v indiánské praxi vyžaduje vyzrálost, rozvahu, chuť se učit a čas. Spoustu času. A ten je pro západní kulturu trvale nedostatkovým zbožím. Proto jsou zde drogy tak snadno zneužívány, aniž by byl pochopen jejich skutečný význam. A nedostatek času bude pravděpodobně i příčinou toho, že při našich turistických návštěvách Mexika nepotkáme na svých cestách ani Meskalita, ani jeho žáky, skutečné indiánské kouzelníky.