Za „nejkrásnější salón Evropy, nad nímž být stropem si zaslouží jen nebe“, označil Napoleon Bonaparte Piazza San Marco, prostranství před chrámem sv. Marka. Sice nepravidelné a co do okolních staveb velmi různorodé, ale přece… málokde lze spatřit tolik krásy a uměleckých výtvorů najednou.
Počátky jeho dějin jsou spjaty s počátky samotných Benátek, kdy právě sem roku 810 přesídlil z Malamoca dóže a na malém pozemku, tehdy ostrůvku obklopeném vodou, si dal postavit palác či spíše malou pevnost s nárožními věžemi, přístupnou po padacím mostu. Na malých ostrůvcích v okolí existovaly jen drobné stavby jako kostelík sv. Theodora nebo kostel San Gemignano, obklopené zahradami a vzájemně oddělené úzkými kanály.
Když Benátčané získali ostatky sv. Marka, uložili je nejdříve v narychlo zřízené kapli v paláci, ale už roku 832 byly přeneseny do nového chrámu v jeho sousedství. Ten sloužil až do poloviny 11. století, než byl spolu s kostelem sv. Theodora stržen a nahrazen velkolepou novostavbou, zahájenou v roce 1063. Mělo jít o mohutnou cihlovou stavbu na půdorysu řeckého kříže (s přibližně stejně dlouhými rameny), v podstatě dnešní chrám, ovšem během staletí natolik pozměněný neustálými přístavbami a dodatky, že jeho původní podobu odhalíme jen při pozornějším pohledu. Slohově jej lze řadit k románskému období, ale pod silným, všudypřítomným vlivem Východu se na první pohled jeví spíš jako byzantský chrám s mohutnou kupolí nad středním prostorem, doprovázenou čtyřmi menšími kupolemi. Jejich umístění nad rameny kříže, nikoliv v „koutech“ kompozice, jak je to dodnes obvyklé takřka u všech pravoslavných chrámů, je svým způsobem raritou, s níž se setkáváme jen u nejstarších památek na samém počátku středověku.
Novostavba byla vysvěcena roku 1094 a již v roce 1177 byla dějištěm nevídaného triumfu benátské diplomacie, když zde došlo k usmíření papeže Alexandra III. s císařem Fridrichem I. Barbarossou. Veliký obdélník složený ze tří desek červeného mramoru v předsíni chrámu připomíná místo, kde císař tehdy poklekl před papežem. A tradovaná historka dokresluje událost jeho údajným výrokem: „Non tibi, sed Petro“, tedy „Ne (kvůli) tobě, ale Petrovi,“ ulevil si prý trucovitě poukazem na skutečného Božího zástupce na zemi. Ale papež s replikou neotálel: „Et mihi et Petro“ (i mně i Petrovi).
Mír však byl uzavřen. Vděčný Alexander III. prý rok nato řekl dóžeti Sebastianu Zianimu: „Moře vám náleží právem vítězství. Ožeňte se s ním, musí být podřízeno vaší republice jako žena muži.“ Zřejmě odtud pocházela tradice každoročních slavností v den Nanebevstoupení Páně, kdy úřadující dóže řečený svazek vždy znovu a znovu potvrzoval. Velkolepé procesí za účasti dóžete, nejvyšších úředníků, kléru a cizích vyslanců vždy z chrámu pomalu kráčelo k nábřeží, kde za zvuku zvonů (a od 15. století i dělostřeleckých salv) všichni nastoupili na přepychově vyzdobenou loď Bucintoro a doprovázeni celou flotilou dalších plavidel odpluli směrem k Lidu. Tam dóže házel do moře prsten a se slovy „ti sposiamo, o mare“ se s mořem zasnuboval. Svědkem obřadu byl v roce 1493 i Jan Haištejnský z Lobkovic a tradice se udržovala až do pádu republiky roku 1797, kdy Bucintoro spálili Napoleonovi vojáci.
Podoba chrámu se mezitím měnila, zejména v důsledku „darů svatému Markovi“, jež měli kapitáni benátských lodí přímo za povinnost přivážet z delších plaveb. Umělecky utvářené architektonické články ze starších (hlavně antických) staveb, reliéfní desky (s výjevy na hony vzdálenými křesťanské tématice) a podobně; mimo jiné i sloupy, jichž bylo tolik, že dnes pokrývají průčelí chrámu bez jakékoliv logiky. Byly hezké… a to stačilo. A významné místo zaujaly mozaiky, po byzantském způsobu zdobící nejen vstupní portály, ale především interiér, topící se v odlescích barevných a pozlacených kostiček křišťálu na ploše 8000 m2.
Největší příliv cenností přineslo věrolomné dobytí Konstantinopole roku 1204. Benátčané, jak už bylo řečeno, se netěšili pověsti válečníků (s výjimkou péče o mocnou flotilu na obranu vlastních obchodních zájmů), ale o to vnímavější byli k mlčícím „múzám mezi zbraněmi“. Nikdo už nedokáže odhadnout rozsah kořisti, kterou si tenkrát přivezli; mezi dovezenými cennostmi byl například slavný zlatý a emaily zdobený oltář Pala d´Oro, dnes v chóru chrámu, anebo pozlacení bronzoví koně v životní velikosti nad západními portály. U nich není jisté, zda se nejedná o dílo 4. stol. př. n. l., dokonce z okruhu Lysippovy dílny, ale už v antice se čtveřice koní zmocnili Římané a vztyčili je na Neronově triumfálním oblouku. Ve 4. stol. n. l. je císař Konstantin převezl do „svého“ nového města, nyní tedy se jich ujali Benátčané… a sousoší neuniklo ani pozornosti Napoleona – z Paříže se plastiky vrátily až po Vídeňském kongresu roku 1815. Originály jsou dnes umístěny na západní tribuně uvnitř chrámu a na jejich původním místě jsou kopie.
Po požáru roku 1419 byla nejvyšší část kostela opatřena pozdně gotickými štíty, za nimiž dnes spíš jen odhadujeme původní skladbu kupolí, ale to byl asi poslední velký zásah do podoby chrámu, nepočítáme-li neustávající příliv dalších a dalších cenností, oltářů, obrazů a soch… až na práh moderní doby.
Ke každému italskému kostelu samozřejmě patří zvonice, často stojící samostatně. Ta benátská sotva unikne pozornosti svými 99 m výšky i původem: byla založena už v roce 912. Její dnešní podoba s renesančním vrcholem pochází však až z 16. století, nepočítáme-li ovšem kompletní obnovu věže po jejím samovolném zřícení v roce 1902 (kupodivu bez zranění osob a s jediným úmrtím, které postihlo zvoníkovu kočku). Při obnově musela být znovu postavena s použitím původních částí i půvabná mramorová loggetta při úpatí věže, s krásnými sochami Minervy, Merkura Apollóna a Niké a reliéfy od Jacopa Sansovina z let 1537-1540, ale to už jsme před chrámem, na náměstí sv. Marka.
Úzká budova s průchodem naproti Kampanile, proti opačnému nároží chrámu, je tzv. Hodinová věž (Torre dell´Orologio), opatřená – v duchu radničních budov – obvyklým orlojem a bronzovými sochami Maurů, kteří odbíjejí každou celou hodinu údery kladiv do velkého bronzového zvonu na jejím vrcholu. Pozdně gotická stavba s renesanční fasádou je dílem Maura Coducciho z roku 1499, stejně jako navazující dlouhá budova tzv. Starých prokurácií (Procuratie Vecchie), kdysi sídla prokurátorů, pečujících o majetek sv. Marka.
Jejich role se podobala roli dnešních ministrů financí a není divu, že byli, po dóžatech, nejvyššími státními úředníky. Tomu odpovídaly i paláce po obou stranách náměstí před chrámem: nejprve tedy zmíněné Staré prokurácie vedle Orloje, které po Coduccim a dalších dokončil v renesanční podobě Bartolomeo Bon ml. roku 1517, a pak elegantní Nové prokurácie (Procuratie Nuove) podle Sansovinova návrhu, dokončené Baldassarem Longhenou v roce 1640. Napoleon si je zvolil za své sídlo a se stejnou energií, s jakou řešil vše, co mu přišlo pod ruku, uzavřel náměstí tzv. Novým křídlem (Ala nuova).
A pak je tu slavný Palazzo Ducale (Dóžecí palác), někdejší sídlo mocných vládců republiky. Stojí na místě, kde si Agnello Participazio nechal postavit své sídlo, tedy mezi pozdějším chrámem sv. Marka a nábřežím. Po staletích přestaveb a úprav je to rozlehlý objekt na půdorysu obdélníka, který dnes tvoří východní stranu Piazzetty, tedy náměstíčka, a jižním průčelím se obrací přímo k laguně.
Palác mnohokrát vyhořel a mnohokrát byl opravován, takže dnes je hlavně dílem 14. a 15. století, udivujícím zvláštní až orientální modifikací gotiky s jemným filigránem článků z bílého a růžového mramoru a svou cennou sochařskou výzdobou. Řadu architektů začíná jistý Filippo Calendario, ale hlavní roli zde sehrála rodina Bonů, následovaných pak Antoniem Rizzem a dalšími, kteří podobu paláce dotvářeli ještě na počátku 17. století.
Vlastně až tehdy byla postavena také budova obávaných vězení (carceri) při kanálu na východní straně Dóžecího paláce, s palácem spojená proslulým Mostem vzdechů. Po něm byli převáděni ti, jež obávaná Rada deseti ušetřila na životě; bylo však otázkou, zda utopení v laguně anebo uškrcení v žaláři (popravovalo se v noci hned po rozsudku a neodkladně) nebylo milosrdnější než umírání v podzemních kobkách s prosakující vodou, tzv. pozzi, neboli studně, nebo v podkroví, přímo pod sluncem rozpálenými olověnými pláty střechy, tzv. piombi. Slavný svůdce a karbaník Giacomo Casanova, na stará kolena knihovník hraběte Valdštejna v Duchově, si možná dost vymýšlel, ale byl tam a byl jediným, komu se z vězení podařilo uprchnout.
Interiéry samotného paláce byly samozřejmě daleko přívětivější, naopak byly místem, kde celé generace umělců soupeřily v úsilí o komfort a úroveň výzdoby. Palác sestávající ze tří křídel obklopujících obdélné nádvoří s arkádami (na severu je uzavírá boční průčelí kostela sv. Marka). se zachoval v podobě z posledních úprav po požáru roku 1577. Jeho stěny zdobí díla Tizianova, Veronesova a dalších mistrů vrcholné renesance; Tintorettův obraz Ráje z roku 1590 o rozměrech 10,58 x 24,39 m v sále Velké rady je údajně největší malbou na plátně na světě.
Protější stranu Piazzetty uzavírá malebná budova Národní knihovny svatého Marka (Biblioteca Nazionale Marciana), jedno z vrcholných Sansovinových děl. A pak jsou tu na jižní straně dva vysoké žulové sloupy sv. Marka a sv. Theodora, které v minulosti, kdy bylo město přístupné pouze z moře, označovaly stup do Benátek. Jejich původ je ale poněkud zvláštní ukázkou importu a kombinace kuriozit: postava sv. Theodora sestává z torza mramorové sochy jakéhosi antického hrdiny s přidanou hlavou a s krokodýlem u nohou, a bronzový lev, symbol svatého Marka, je ve skutečnosti jakási bájná rozšklebená příšera dovezená z Orientu, nebo dokonce Číny…