Dnes již asi těžko zjistíme, kde a kdy vznikly předsudky o nepoživatelnosti anglické kuchyně i četné vtipy na účet ostrovních hospodyněk. Možná za to mohou sami angličtí puritáni, kteří dávali přednost otázkám ducha před záležitostmi těla, ale často pomlouvali anglickou kuchyni i ti, kdo její pokrmy nikdy neochutnali a jen papouškovali zavedený stereotyp.
Přiznejme si, že anglická kuchyně je pro většinu Čechů téměř neznámá, i když často užíváme třeba termín ‘anglická snídaně’. K té originální patří grilovaná klobáska, vajíčka, smažené žampiony, rajčata, často fazole a především bacon. Anglicko-český slovník sice tvrdí, že je to slanina, ale s tou naší má společného asi tolik, co uherák s imitací. Bacon je prostě bacon, nesnažme se toto slovo překládat.
Londýn také obohatil evropskou kuchyni a kulinářskou terminologii o sendvič. Stalo se to v 18. století, kdy nařídil John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche, svému sluhovi, aby vložil plátek masa mezi dva chleby, protože chtěl při jídle pokračovat v karetní hře. Dnes jsou sendviče běžnou součástí studené kuchyně v celé Evropě a většina jejich konzumentů vůbec netuší, že muž, který toto praktické a rychlé občerstvení „vynalezl“, byl za americké osvobozenecké války prvním lordem admirality.
Za národní anglické jídlo můžeme považovat fish and chips, tedy obalovanou smaženou rybu s hranolky. Je k dostání za přijatelnou cenu téměř všude a je rozhodně chutnější než všelijaké hamburgery a podobná syntetická strava. Nejlepší fish and chips mají v Londýně nedaleko nádraží Waterloo. Jeho kvalita se pozná podle toho, že tu jedí taxikáři a ti mají o londýnských levných restauracích nejlepší přehled. Ostrovní kuchyně je vůbec bohatá na různě upravené mořské ryby, zejména lososy a treseky. Jiné tradiční anglické jídlo je steak and kidney pie, tedy hovězí se zapékanými ledvinkami v těstíčku. Nemůže chybět na jídelním lístku snad žádné skutečně britské hospody.
Návštěvník Londýna, který by přece jen nepodlehl svodům anglické kuchyně, se nemusí o svůj žaludek obávat. V metropoli nad Temží najde restaurace snad ze všech koutů naší planety a ochutnat může na sedmdesát různých národních kuchyní. Mezi nimi samozřejmě nechybí francouzská, italská, řecká, arabská, čínská, japonská, thajská a zejména indická. Ta se v posledních letech stala nejpopulárnější. Například kuře tikka masala je nyní adoptovaným britským národním jídlem.
Recept na udržení kvality servírovaných pokrmů je jednoduchý, ale zároveň náročný. „Za celých pětadvacet let od vzniku svého podniku jsem k vaření kromě sebe a své ženy nikoho nepustil,“ vysvětluje Moen Uddin, majitel indické restaurace Jalaliah, která slouží nedaleko Alexandřina paláce v severním Londýně. Dodejme, že i když v exotických restauracích vaří vesměs ‘domorodci’, i oni přizpůsobují svá národní jídla evropské chuti. K populárním patří i čínské restaurace, které jsou rozesety téměř po celé metropoli, podobně jako indické či thajské a mnohé další.
Nejstarší londýnskou restaurací je Rules of Covent Garden, která začala podávat ústřice ve stejné době, kdy Napoleon vytáhl do Egypta, tedy v roce 1798. Dnes se v této restauraci vaří tradiční anglická kuchyně. O rozmanité nabídce londýnských restaurací nelze pochybovat, když i jeden americký gastronomický časopis nedávno napsal, že britská metropole nyní nabízí lepší kulinářské požitky než Paříž!
Je pravda, že stravovací návyky Britů se v posledních desetiletích 20. století značně změnily – zmezinárodněly. Nad otázkou „Máte, prosím, kmín?“ by ještě před necelými třiceti lety londýnský prodavač jen nechápavě kroutil hlavou. Před vstupem Spojeného království do tehdejšího Evropského společenství v roce 1973 bylo sice v této ostrovní zemi možné koupit veškeré exotické pochutiny z bývalých kolonií a z Číny, ale potravinářské produkty běžné v kontinentální Evropě byly zde téměř neznámé. Nejen kmín, ale třeba i čerstvá zelená paprika či zrnková káva měly pro Brity příchuť exotiky. Do té doby také Britové příliš neholdovali ani vínu, samozřejmě s výjimkou portského a sherry. Dnes najdeme v obchodech vynikající vína z celého světa, od Chile až třeba po Nový Zéland. A můžeme-li soudit podle toho, že k nejprodávanějším knihám patří kuchařky, a že četné pořady o vaření vysílané v televizi patří k nejsledovanějším, pak jsou dnešní Britové vařením zcela posedlí.
„Prosila bych libru těch krásných rajčátek.“ „Jistě, madam, ale vy jste také krásná. Přejete si ještě něco dalšího?“ Dialogy v podobném duchu se odehrávají každý den na mnoha londýnských tržištích. Čerstvé suroviny a ingredience se nejlépe a nejpříjemněji nakupují právě zde. Trhy nejsou jen v okrajových čtvrtích, najdeme je i samém centru metropole, například v Soho na Berwick Street Market.
O víkendech se také v Londýně objevují farmáři, kteří na několika místech prodávají své ekologické potraviny. Co jsou to ekologické potraviny? Na tuto otázku svého venezuelského žáka odpověděla po chvíli zaváhání Australanka Joe, která v Londýně učí angličtinu, odzbrojujícím způsobem: „To znamená, že ta zvířátka i rostliny, než se dostanou na jídelní stůl, jsou na farmách šťastná.“
Jídlo je však třeba zapít, nejlépe v některé ze stovek londýnských hospůdek neboli pubů. Kromě základního poslání, tedy napojení či nakrmení hostů, nemá britský pub s českou hospodou téměř nic společného. Staré rytiny či fotografie na stěnách, podlaha většinou pokrytá kobercem a další detaily vytvářejí příjemnou, leckdy až domácí atmosféru. Zvláště když ji doplňuje příjemná obsluha. Ale jiná, než příjemná, nebývá (až na velice vzácné výjimky) v Londýně zvykem.
Již také dávno neplatí slova Karla Čapka z jeho Anglických listů, že místo hospod, kde se sedí, pije a povídá, vynašli Britové bary, kde se stojí, pije a mlčí. Pravda, často se v pubech i stojí, ale rozhodně nemlčí. A mnohdy se musí mluvit dost nahlas, protože je nutno překřičet zvuk puštěné televize, neblahý to zlozvyk posledních let.
Návštěvníky z kontinentu může překvapit striktní zavírací doba. Výčepní hodiny jsou podle zákona stanoveny od 11. do 23. hodiny v pondělí až v sobotu, v neděli od 12. do 22:30. Sympatické ale je, že přibližně čtvrthodinu před uzavřením zazní zvonec, upozorňující na možnost poslední objednávky. A hostinský vás nechá v klidu dojíst a dopít. Tyto zavírací hodiny byly zavedeny za první světové války, aby se – zejména dělníkům muničních továren – zabránilo v přílišném opilství. V posledních letech se hodně mluví o změně zákona, takže se možná i Britové dočkají pozdějších zavíracích hodin.
Překvapením pro našince může být i to, že v britských pubech se objednávají nápoje i jídla u výčepu a platí se předem. Za to má ale host jistotu přesné míry a nabídku několika značek piv.
Hostince zřejmě zavedli na území dnešního Spojeného království již na počátku prvního tisíciletí vojáci římských legií. A anglické zvykové právo již od pradávna ochraňovalo poutníky a nařizovalo hostinským ‘konati pro ně dobro’. Hostince dostaly statut veřejných domů (Public house, z čehož vznikl název pub), které musejí přijmout všechny slušné pocestné, ochotné zaplatit za jídlo, pití a ubytování.
Z počátku nesly hostince jednoduché názvy, jako U lva, U delfína či U labutě. Mnohé však vznikly i lidovým zkomolením historických rčení nebo titulů. Například Elephant and Castle (slon a zámek) je zkomoleninou titulu Infantky Kastilské. Název Goat and Compass (koza a kompas) je neuvěřitelnou zpotvořeninou Great God Encompassing (Všeobjímající Bůh). Obdobné názvy najdeme i na štítech současných pubů.
Za nejstarší londýnský pub je považován George Inn v Borough High Street. Jeho existence je písemně doložena již z roku 1542, pravděpodobně je však ještě daleko starší. Současná budova George Inn byla ale postavena až v roce 1676. Svým stářím mu tak konkuruje hostinec Spaniards v Hampsteadu, jehož budova pochází z roku 1630. Přestože je kvůli tomuto prastarému pubu výrazně zúžena velmi frekventovaná silnice vedoucí kolem, nikoho ani nenapadlo, že by snad měla být kvůli dopravě budova zbourána.
Některé puby v britské metropoli nenabízejí jen potravu tělesnou, ale i duševní, a to v podobě divadelních představení. Jimi prosluly například King‘s Head v Islingtonu a Orange Tree v Richmondu.
Puby jsou prostě něčím více než hospodou. Již dávno se staly britskou národní institucí.