Madeira není na koupání, ale na koukání! Tahle hláška, která u nás zlidověla, je hodně výstižná, i když opomíjí pláž v Calhetě s dovezeným saharským pískem, bazény s mořskou vodou v Porto Moniz a několik dalších malých pláží. Nedá se ale říci, že by Madeira svým návštěvníkům nedokázala pořádnou mořskou koupel dopřát. Od toho je tu její souputník Porto Santo se svou devět kilometrů dlouhou pláží zlatavě žlutého písku zvolna se nořícího do průzračného tyrkysu moře. Každé ráno vyjíždí z Funchalu trajekt zkrášlený obří stylizovanou malůvkou tuleně středomořského na bocích, který o dvě a půl hodiny později zakotví v Porto de Abrigo, v přístavu u největší obce Vila Baleira. Tady vypustí dav pasažérů lačných pláže a potom čeká do večera, aby je uspokojené vrátil zpátky na Madeiru.
Krátce po sedmé, kdy ve Funchalu teprve začíná svítat, jsme odložili auto kdesi v hlubině trajektu, ještě před vyplutím stačili v lodní restauraci vypít kávu a teď už se z otevřené paluby díváme na kvapem ubíhající jižní pobřeží Madeiry. Když míjíme unikátní estakádu letiště, zrovna přistává modrobílý boeing společnosti TUI fly. Hezky se to sešlo, sledujeme celý pověstný přistávací manévr, letadlo chvíli letí přímo proti hustě zastavěnému svahu a pak po div ne bojové zatáčce rychle klesá k ranveji. Parádní podívaná, říkáme si, ovšem s vědomím, že obyvatelé z domů na svazích budou mít na tohle každodenní divadlo za okny nejspíš trochu jiný názor.
Další mimořádný zážitek nám po chvíli připraví i defilé potemnělých útesů poloostrova São Lourenço, ostře vřezaných do šedi náhle se zjevivší oblačnosti. Jen co pak proplujeme kolem majáku na ostrůvku Ilhéu do Farol a Madeira nám mizí za zády, na horizontu už rozeznáváme siluetu Porto Santa, tedy Svatého přístavu. Takto, z vděčnosti za záchranu, měli ostrov pojmenovat portugalští mořeplavci vedení Joãem Gonçalvesem Zarcem, když sem v roce 1418 byla jejich loď zahnána bouří. Stejně jako v případě Madeiry, i v Porto Santu viděli Portugalci výhodný opěrný bod pro své další objevné cesty, na rozdíl od sousedního ostrova však tady jejich kolonizace neustále narážela na další a další problémy. Princ Jindřich Mořeplavec dal ostrov do držby svému služebníkovi Bartolomeu Perestrelovi, jenž se musel potýkat s nájezdy pirátů, ale v první řadě s chronickým nedostatkem vody a neúrodnou půdou. Přitom způsobil ekologickou katastrofu – když se mu rozutekli králíci, přemnožili se a spásli veškerou ostrovní vegetaci, kolonie musela přežít dlouhé období hladomoru.
Sotva se výklopná vrata trajektu dotknou s bouchnutím přístavního mola, v podpalubí už místní řidiči túrují motory, a když zřízenci dají pokyn, začíná něco, co se dá v nadsázce přirovnat k boji o pozice před první zatáčkou po startu nějakého okruhového závodu. Nemá to logiku, úspora času nehraje roli, zřejmě jde o nějaký sport, protože to samé zažijeme při návratu. Většinu pasažérů trajektu ale tvoří turisté, kteří přijeli bez auta a teď čekají v zástupech na autobusy, jež je odvezou k pláži. My jsme dorazili na ostrov za koukáním, a tak nejdřív zajíždíme do blízkého správního centra Vila Baleira, které se rozkládá na místě původní Perestrelovy osady a kde nás čeká prohlídka Kolumbova domu neboli Muzea Porto Santo.
Janovský rodák pobýval střídavě na Porto Santu a na Madeiře v rozmezí let 1478–1485 jako obchodní zástupce nakupující třtinový cukr pro jeden janovský obchodní dům. Traduje se, že právě během svého pobytu na Porto Santu začal přemýšlet o plavbě přes oceán. Také se tady oženil s Filipou de Moniz Perestrelo, dcerou již zesnulého guvernéra, a nějaký čas s ní bydlel v domku, z něhož dodnes zůstaly zachovány jen části základů. Na ty je možné se podívat v přízemí muzea proskleným otvorem v podlaze. V patře muzejní budovy je pak expozice dokumentující jednak portugalskou expanzi v Atlantiku a její dopad na Madeirské souostroví, dále osobnost Kolumba v kontextu jeho zdejšího pobytu i v kontextu španělských zámořských výbojů, a jsou zde také vystaveny některé předměty z nákladu holandské galeony, která v roce 1724 cestou z asijských kolonií ztroskotala u zdejšího pobřeží. V zadním traktu muzea je vystaveno několik modelů plachetnic, mezi nimiž samozřejmě nechybí Kolumbova Santa Maria. Závěrem prohlídky pak potěší pohled na dračince dračí, rostoucí na pečlivě upraveném nádvoří…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madeira