Vaření znamená v Thajsku lásku. Stolování je opětováním tohoto citu. Příbuzní a známí se setkávají, obchodníci uzavírají smlouvy, cizinci se stávají přáteli nad pečlivě naaranžovanými chody světoznámé thajské kuchyně. Jídlo se sdílí, a tímto aktem dochází i k potvrzování dobrých vztahů a příslušného statusu. Věhlasná thajská pohostinnost se projevuje i ve výborném servisu s úsměvem i v tom nejzapadlejším místě Bangkoku. Servírka často v lepších restauracích přijímá objednávku na znamení úcty k hostu vkleče a se skloněnou hlavou. Zákazník se tu cítí opravdu jako pán. Stolování není jen příležitostí ke konzumaci jídla, jde především o společenskou událost a příležitost k užívání poklidného života. Toho, na co my Evropané ve shonu občas zapomínáme.
Skupina upocených Evropanů vysedá z autobusu před restaurací Silom Village a průvodce je doprovází do klimatizovaného interiéru. V domě postaveném v tradičním thajském stylu uprostřed bujné zeleně na ně dýchne duch starého Bangkoku. Zde se zchladí po celodenní honbě za památkami města a ochutnají i něco z typické thajské kuchyně. Servírky jim hbitě nabízejí šťávu z mladého kokosového ořechu, osvěžující a také blahodárně působící na ledviny. Sezení kolem dlouhého stolu je upraveno pro evropské nohy – stolky jsou zapuštěny do země a jedlíci u nich sedí „jakoby na zemi“, ale ve skutečnosti s nohama pohodlně spuštěnýma pod sebe. Zato vedlejší místnost je stoprocentně thajská – posezení na kobercích na zemi a konzumace pokrmů přímo rukou, žádný příbor. Té dáváme přednost my. Chceme totiž okusit to pravé místní. A sousta „připravená“ naší rukou chutnají nějak jinak než ta podávaná studeným příborem – jako by se do nich vtělila i naše energie.
Thajci sice odpradávna jedli takto zcela neformálně, dnes se ale většinou používají vidlička se lžící, oproti těm evropským poněkud menších rozměrů. Lžíce se drží v pravé ruce a pokrmy se na ni umně naaranžují. Nůž je poněkud agresivní, zatímco celá zdejší kultura a mentalita jsou velmi poklidné, mírumilovné a uctivé. V čínských restauracích se setkáme i s hůlkami, ale ty samozřejmě přišly z okolních zemí. Ostatně bližší i vzdálenější sousedé ovlivňovali thajské kulinářské umění a zvyky po dlouhá staletí, a tak je současná zdejší kuchyně geniální směsicí, v níž najdeme stopy nejen asijské, ale i evropské a americké.
Západní vliv se do Thajska dostal v 16. stol., kdy královský dvůr v Ayutthayi navštívila první diplomatická mise z Portugalska. Ta přivezla např. recept na sangkhayu, dezert či sladkou přílohu jasně žluté barvy. Připravuje se z vajec, cukru a kokosového mléka. V Evropě se při její přípravě někdy používá mléko kravské. Thajci mívají často na pravé mléko alergie, jejich metabolismus je přece jen odlišný od toho našeho. Proto také v bangkockých samoobsluhách nenajdeme mnoho sýrů či jogurtů. To vše jsou potraviny oblíbené mezi farangy – cizinci, jejich výběr je omezený a ceny patřičně vysoké. Se západním vlivem přišel za krále Mongkuta (Ramy IV.) i stůl a židle, Chulalongkorn (Rama V.) zavedl roku 1897 po návratu z Evropy ony lžíce a vidličky.
Z Ameriky zase přicestovala rajčata, papája, ananas, kešu oříšky a pepř. Thajské jídlo si dnes nedokážeme představit bez papriček chilli. Proslulo svou ostrou chutí, která je pro mnohé cizince nesnesitelná, a tak při výběru menu obsluha hned s úsměvem avizuje „not hot“. V horkém vlhkém tropickém klimatu, kde se daří různým baktériím, je to dobrý způsob preventivní dezinfekce.
Thajci rádi chutě míchají, což je ostatně typické pro většinu národů jihovýchodní Asie. Někdy dokážou smíchat kyselý salát se sladkým dortem a na udivený pohled jen utrousí: „V žaludku se to stejně smíchá.“ Typické je silné aroma, důraz se klade na barvu, ladné uspořádání chodů na stole a sebemenší detail. Hodování je proto příjemné nejen pro žaludek, ale i pro oči. Meloun vyřezaný do tvaru pichlavého ježka potěší zrak, voňavé polévky podráždí chuťové pohárky. Na stole samozřejmě nesmí chybět květiny. Asiaté rádi jedí pohromadě a jídlo je jakýmsi pojítkem mezi stolovníky. Porce bývají velké a vlastně se ani nepředpokládá, že by se vše spořádalo.
Posezení v thajské restauraci v Praze a Bangkoku je velmi odlišné. V Bangkoku se třeba horká kyselá polévka tom yam (někdy též tom yum) podává v obrovském kotlíku, pod nímž plápolá ohýnek. Ten ji udržuje stále teplou a chutnou. Stolovníci si na talíř nandávají rýži, nezbytnou součást všech pokrmů, a zalévají ji touto polévkou. Je to výborné a levné. Žádný malý koflíček pro jednu osobu jako v Praze. A použité ingredience jsou samozřejmě stoprocentně asijské, takže i chuť je originální, nikoliv přizpůsobená českému jazýčku. K jídlu se vždy podává zdarma voda, což je ostatně zvykem i v okolních zemích.
Časem se v každém regionu vyvinuly různé speciality. Severothajská kuchyně je ovlivněna sousedy z Barmy, Laosu a Číny. Patří k ní závitky se zeleninou, smažené kuře s listy pandanu, míchaná zelenina, kuře se zeleným kari. Jih oplývá mořskými plody čerstvě vytaženými z moře. Naším favoritem je ryba ve sladké a slané omáčce či garnáti v pálivé polévce. Ale pozor! Ryby, krevety, mušle – to vše je…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bangkok