Island

Island je druhým největším evropským ostrovem. Omýván bouřlivými vodami severního Atlantiku leží kousek pod severním polárním kruhem. Na první pohled nehostinný kus země. Na jedné straně pohádkové duhy nad vodopády, divoké řeky a horské ledovce, na straně druhé rozsáhlé sopečné pustiny, lávové příkrovy, soustavy sopek a především všudypřítomný vítr, který nedává krajině vydechnout. Ocitáme se ve zcela jiném prostředí, ve světě lávy, ledu, sněhu a lišejníků.

Člověk musí o tom, co vidí kolem sebe, přemýšlet. Islandskou krajinu nelze jednoduše zařadit do „líbí“ nebo „nelíbí“. Každému turistovi většinou trvá alespoň několik dní, než si utřídí své dojmy. Tak moc se její charakter liší od toho, co známe z Evropy. Jako bychom se ocitli v úplně novém světě, na jiné planetě. Pokaždé, když přijedete na Island, vás zdejší krajina nějakým způsobem zhypnotizuje. Určitá její monotónnost a uhrančivost nutí člověka pohlížet na život trochu jinak.

Nedílnou součástí islandské krajiny jsou její nezaměnitelné tvary spojené s vulkanickou aktivitou. Island je jednou z nejaktivnějších vulkanických oblastí na světě se 150 až 200 zaznamenanými erupcemi během 1100 let osídlení. Ze dvou stovek zdejších sopek je asi 30 stále aktivních. Tady skutečně můžete mít občas horkou půdu pod nohama. Nejznámější sopka Hekla způsobila v historii mnoho škod. Její výbuchy decimovaly zdejší obyvatele po celá staletí. Jedna katastrofální erupce střídala druhou. Setkáváme se tady s dosud nepřekonanými rekordy, např. roku 1783 došlo na Islandu k největšímu výlevu lávy, jaký lidská historie zaznamenala. Při výbuchu sopky Laki na jihovýchodě ostrova vyteklo z 25 kilometrů dlouhé pukliny 12,3 km³ lávy, která pokryla 565 km². Jedovatý popílek zasáhl téměř celý ostrov. Tragédie gradovala tvrdou zimou v roce 1784, vymíráním dobytka a hladomorem. Během následujících dvou děsivých let vyhynulo okolo 50 % skotu, 80 % ovcí a 70 % koní. Na následky hladu a chorob zemřelo 9500 lidí, což tehdy znamenalo 20 % veškerého obyvatelstva. Celá třetina lávy vychrlená z útrob zeměkoule na celém světě za posledních 500 let leží právě na Islandu.

Na trvalé osídlení ostrova měly rozhodující vliv vnitropolitické problémy v téměř 1000 km vzdáleném Norsku. Podle starých islandských ság se ale už v roce 872 objevil u břehů Islandu Ingólfur Arnason. O poloze ostrova se mezi Vikingy vědělo a Ingólfur se svým bratrem Leifem si sem připluli prohlédnout své potenciální nové bydliště, neboť doma se jim příčilo podrobit se novému králi Haraldu Krásnovlasému. První seznámení dopadlo dobře, a tak bratři připluli na Island znovu v roce 874. Leifa zakrátko zabili jeho irští otroci a Ingólfur se svými lidmi osaměl. Zabral půdu a začal hospodařit. Podle páry z horkých pramenů nazval místo Kouřová zátoka – Reykjavík. Po roce 890 začaly na ostrov proudit davy osídlenců. Odhady se pohybují od 10 do 45 tisíc přistěhovalců. Část z nich patřila mezi svobodomyslné poražené šlechtice z boje o nadvládu nad Norskem, ale většinou to byli sedláci, pro které v Norsku už nezbyla zemědělská půda, nebo ti, které děsily nově zaváděné daně. Na všechny čekala neobydlená zem s dostatkem půdy, bez boje o místo na slunci, ale také nejistota a strach při pohledu do budoucna.

K základním letopočtům v dějinách Islandu patří rok 930, kdy vzniklo na planině Thingvellir jedno z nejstarších zákonodárných shromáždění na světě – Alting. Místo bylo relativně dobře přístupné ze všech stran, i když cesta z východu sem prý mohla na koni trvat i 17 dnů. Alting  zasedal každý rok po dobu dvou týdnů v období kolem letního slunovratu. Toto místo se stávalo každoročně také centrem kulturního a společenského života ostrova. Tady se ústně šířily novinky, zde se domlouvaly obchody, setkávala mládež, pracovali řemeslníci, účinkovali umělci. Zasedání Altingu byla velká pouť a katalyzátor všech dějů dohromady.

Ve 13. století se začaly životní podmínky na ostrově a situace Islanďanů radikálně měnit. Od roku 1262 byl Island podřízen norskému králi. Došlo k ochlazení klimatu – začala se projevovat tzv. malá doba ledová. Kvůli tomu se zhoršily podmínky pro pastevectví a skot začal hynout. Byly vykáceny porosty bříz, zakrslých vrb a jeřabin, takže najednou vznikl citelný nedostatek dřeva, které chybělo na stavbu domů. Nové stromy se přitom kvůli neustálým větrům a spásání porostů ovcemi neměly šanci uchytit. Na ostrov zavítal dobytčí mor ruku v ruce s hladomorem. Neúrody ještě víc dramatizovaly výbuchy sopek, jejichž popel likvidoval pastviny. Obyvatelstvo chudlo, půda nestačila všechny uživit. Tehdy se Islanďané poprvé víc zaměřili na rybolov, který byl až do té doby na okraji zájmu. Koncem 14. století už sušené ryby tvořily hlavní část islandského exportu.

Díky takzvané Kalmarské unii se Island roku 1397 dostal společně s Norskem pod nadvládu Dánska. Alting ztratil postupně veškerý svůj vliv a nejlepší půda byla zkonfiskována pro dánskou šlechtu. Zahraniční obchod se dostal zcela do rukou dánských kupců, kteří postupně zvyšovali ceny dováženého obilí a mouky a tlačili dolů výkupní ceny místní produkce – ryb a rybího oleje. K tomu se přidaly epidemie neštovic a spalniček, které zdecimovaly část obyvatelstva. Za necelých tři sta let se z Islandu stala suverénně nejzaostalejší země Evropy. Posun z bezvýchodné situace nastal až v době revoluční vlny, která prošla Evropou v polovině 19. století. V roce 1854 byl uvolněn dánský obchodní monopol. Alting obnovil svoji činnost roku 1843 a v roce 1874 získal zákonodárnou moc. Zlepšená ekonomická situace se nakonec projevila v rozvoji chovu dobytka a vývozu ryb. Po mnohaletém politickém úsilí Islanďanů uznalo Dánsko v roce 1918 Island jako nezávislý stát. Společenský život začal postupně smazávat náskok Evropy.

Po 2. světové válce nastalo pro Island období prakticky neustálého rozmachu. Díky jeho poloze se z něj najednou stal důležitý kus země. Island vstoupil do NATO, ale netíží ho výdaje na ozbrojené síly, protože žádné nemá. Cena ryb neustále stoupá, díky geotermální energii vyrábí Island velice levně elektřinu. Z původně odlehlého a chudého ostrova se po staletí norské a dánské nadvlády stala v současnosti v přepočtu na obyvatele jedna z nejbohatších zemí světa. Do třetího tisíciletí vstoupil Island jako jeden z nejrozvinutějších států Evropy, na první pohled bez zásadních problémů. Jenom ti, co jsou víc obeznámeni s problematikou, varovně zvedají prst nad jednostranným zaměřením ekonomiky na rybí průmysl, nad podivnou politikou v bankovním sektoru a nad nevyužíváním všech možností, které přináší přebytek vodní a geotermální energie. Přesto vypadá islandský příběh jako pohádka o Popelce, která svoje štěstí našla.

Není lehké proniknout do mentality obyvatel Islandu a pochopit ji. Je tu mnoho kontrastů, které utvářejí zcela nezvyklou atmosféru. V Islanďanech se mísí vědomí hlubokých kořenů s přijetím moderního životního stylu. V kontextu drsné a téměř pusté, ale zároveň i okouzlující krajiny jde o zemi, která sice leží jakoby odstrčená uprostřed oceánu, ale není přitom uzavřená do sebe. Je to země, která žije v sounáležitosti se světem, a přitom si dokáže zachovávat vlastní identitu. Island je ojedinělou symbiózou protikladů, která se jinde ve světě hledá obtížně.