Česká Kanada
Kdo jednou prošel cesty tohoto kraje, říká si spolu s básníky a malíři, kteří jej obdivovali, že se tam musí ještě vrátit. Na úzké tereziánské silničky se starými alejemi, které nad nimi spínají sukovité větve do zelené valené klenby, na polní pěšiny doprovázené kapličkami, božími mukami na sloupku a litinovými krucifixy ze zaniklé albeřské továrničky. Do úvozových cest obestavěných tarasy ze snosů z okolních kamenitých polí. Na stinné lesní stezky lemované kapradinami a růžově či fialově kvetoucími plicníky. Na hráze rybníků se starými duby a mladými olšinami. Na všechny pěšiny, cesty a stezky tohoto starobylého kraje. Na všechny jeho rybníky s břehy zarostlými rákosinami, s hladinami slunnými i zastíněnými, se splývavými bílými kvítky lakušníku sdruženými v ostrůvky sněhových vloček. K utajeným rybníčkům s lekníny, které se podobají baletkám z Labutího jezera. Do jeho hlubokých lesů, do tajemných smrčin, které jsou při zemi zamřížované suchými pichlavými větvemi, půda je v nich zasypaná rzí starého jehličí, vládne tam mrtvý klid jako v kobce a člověk odtud prchá s rozedranou halenou. Vrací se na teplé stráně osázené obrovskými žulovými balvany a sloupy jalovců, na vlhké louky, ke čvachtavým bažinám a rašeliništím s rezavými tůňkami, kde to tak zvláštně voní zemí a vodou.
Každá krajina má svou jedinečnou tvář, své charakteristické přírodní scenérie. Mateřským znamením Jindřichohradecka je žula. Můžeme ji tušit pod tenkou vrstvou půdy každého kopce, na dně každé sníženiny. Leží v korytech potoků, na březích rybníků, na polích i na pastvinách. Odpadává v obrovských kvádrech od vrcholových skalek, které jsou pod zemí pevně spojeny s obrovitým žulovým tělesem, s božstvem podsvětí Plutonem, který se zrodil v útrobách matky Země z její roztavené hmoty. Nyní se dere na světlo denní stovkami svých protažených paží a hrby svých vyklenutých zad. Je základem kraje a základním stavebním kamenem zdejších vesnic a měst, hradů a opevnění. Žula je výzvou pro generace místních kameníků a sochařů, kteří ji už po staletí přetvářejí v ostění oken, portály, kašny, kuželky zámeckých balustrád, kostelní pilíře, mariánské sloupy a sochy všech svatých.
Starobylosti kraje odpovídá i starobylost mnoha zdejších měst a vesnic, z nichž mnohé si uchovaly svou středověkou podobu. V posledních stoletích zůstal tento kraj chudý, zatímco jinam přineslo 19. století průmysl a obchod. C.k. rakouská státní železnice odstavila Jindřichohradecko na vedlejší kolej, když hlavní tratě nasměrovala jinam, a tak tuto oblast odsoudila k venkovskému provincialismu. Ale kolo dějin se otočilo a to, co bylo považováno za projev chudoby, se stává bohatstvím.
Málo porušená a místy téměř původní krajina je dnes bohatstvím největším. Chátrající města, opravená a zbavená krycích fasád, rozkvetla středověkou krásou. Některá z nich jako Slavonice, Dačice a především samotný Jindřichův Hradec se stala českým kulturním pokladem. Hradecko však nechce ustrnout v minulosti. Naopak. Využívá nejnovější trend novodobé evropské společnosti, která potřebuje v hektické době a zrychleném životním stylu svá tichá místa zaslíbená, kde se lidé navracejí k přírodě jako věčnému zdroji zdraví a energie.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.