Polynésie

Při pohledu do atlasu to vypadá, jako když se na modrý ubrus rozhodí pár zrnek máku. Tečky zvýrazněné ve většině případů varovnou červenou vlnovkou korálových útesů je skoro potřeba hledat na mapě Tichého oceánu lupou. V nedozírných dálavách Pacifiku leží přes tři tisíce ostrovů, ostrůvků a skalisek. Vysněný cíl desítek generací cestovatelů, dobrodruhů i umělců, poslední ráj, bájný svět jižních moří…

V obrovském prostoru mezi Asií a Amerikou se nacházejí celkem tři velké, etnicky a kulturně odlišné skupiny ostrovů. V západní části Tichého oceánu, z velké části na severní polokouli, leží Mikronésie, jižně od ní Melanésie a třetí skupinou je Polynésie, kterou tvoří ostrovy v tzv. polynéském trojúhelníku, v naprosté většině ve východní části Pacifiku, tedy na východ od 180. poledníku. Pomyslný trojúhelník má svůj severní vrchol na Havaji, východní na Velikonočním ostrově a západní na Novém Zélandu. Na následujících stránkách se budeme zabývat právě tímto prostorem, s výjimkou Nového Zélandu, jemuž věnujeme v budoucnu samostatné číslo.

Zatímco až do první poloviny 19. století se termín Polynésie používal v širokém smyslu pro označení všech tichomořských ostrovů, víceméně jako synonymum Oceánie bez Austrálie, dnes se naopak někdy chápe nesprávně v zúžené podobě jako označení pouze nejznámější a nejnavštěvovanější části – Francouzské Polynésie, tvořené souostrovími Společenské ostrovy, Tuamotu, Markézy, Gambierovy ostrovy (Mangareva) a Tubuai. Ve skutečnosti patří do polynéského prostoru také Cookovy ostrovy, Tonga, Samoa, Tokelau, Tuvalu i další teritoria, a pochopitelně též všechny ostrovy ve vrcholech trojúhelníku.

Existují dva hlavní typy polynéských ostrovů – vysoké a nízké, nazývané též atoly. U zrodu všech stála podmořská vulkanická činnost. Vysoké ostrovy, často s nápadnými, bizarně rozeklanými vrcholy se strmými úbočími, jsou vlastně špičky podmořských horských řetězců sopečného původu. Jejich vznik souvisí s tzv. horkými skvrnami, místy, kde z hlubin zemského pláště stoupá k povrchu sloup magmatu. Zatímco horké skvrny jsou nehybné a mají stále stejnou polohu, litosférické desky se nad nimi pohybují sem a tam. I když je rychlost tohoto pohybu zdánlivě nepatrná (několik centimetrů ročně), v součtu milionů let umožnil tento posun vznik řetězců sopek, jimiž postupně magma vyvěralo. Proto se polynéské ostrovy velmi často vyskytují v řetízcích za sebou, jen málokdy narazíme na jednotlivý osamělý ostrov. Na Havaji existují činné sopky dodnes, jinde už vulkány vyhasly. (S vulkanickou činností se setkáváme také na Novém Zélandu, ale ten se od ostatních polynéských ostrovů výrazně liší v tom, že jeho ostrovy jsou kontinentálního původu.) Akt nesmlouvavé přírodní síly, jímž byl ostrov vyzdvižen nad hladinu oceánu, je v jeho historii vrcholným okamžikem. Poté se již vydává na předlouhou, leč neúprosnou cestu zániku, aby se nakonec vrátil do lůna podmořských hlubin, z nichž se zrodil. Jak daleko na této cestě konkrétní ostrov již došel, můžeme usuzovat z kombinace několika faktorů, zejména rozsahu a vyspělosti korálových útesů kolem něj a členitosti pobřeží.

A jak s tím souvisejí ostrovy nízké? Velmi úzce. Už Charles Darwin, jenž se s atoly seznámil při své plavbě kolem světa, kterou absolvoval v letech 1831–1836, si poznamenal, že „atoly jsou zářivě bílé náhrobky na místě mrtvých, zmizelých vulkánů“. V díle O stavbě a rozšíření korálových útesů z roku 1842 pak přišel s jednoduchou, elegantní, dodnes s drobnými úpravami přijímanou a platnou teorií, jak korálové ostrovy neboli atoly vznikají.

Záhy poté, co nový sopečný ostrov vychladne, začnou v moři u jeho pobřeží růst koráli. Tito droboučcí bezobratlí ze skupiny láčkovců si vytvářejí pevné vápenaté schránky, které postupně dávají vzniknout korálovému útesu neboli rifu. Přirůstají sice velmi pomalu, jen asi o 1–2,5 cm za rok, ale vytrvale. Koráli ovšem nerostou všude. Svah sopečného ostrova pod hladinou nesmí být příliš příkrý. Teplota vody nesmí být nižší než 20–23 °C, ale ani vyšší než 36 °C. Voda musí být dostatečně slaná, čistá, prokysličená a prozářená sluncem. Většinu živin totiž koráli nezískávají z potravy, kterou si chytí ve svém okolí, nýbrž od symbiotických zooxantel, obrněnek provozujících fotosyntézu. Růst korálů je například špatný v místech proti ústí řek. Brakická voda vzniklá smícháním říční s mořskou má sníženou salinitu a obsahuje velké množství drobných kalových částic, které s sebou přinesla řeka. Příliš strmé svahy v kombinaci se studenými mořskými proudy jsou zase například důvodem, proč koráli téměř nerostou na Markézách.

Tam, kde se ale korálům daří, začne kolem vysokého ostrova vznikat okrajový či lemový útes. V průběhu milionů let, tak, jak se sopečný ostrov snižuje a zanořuje zpět do moře, zatímco útes stále přirůstá, vzniká útes hradbový neboli bariérový, který je už více vzdálený od břehů ostrova a oddělený od nich mělkou lagunou. Nakonec i nejvyšší partie sopečného ostrova zmizí pod hladinou a na „místě činu“ zůstane pouze atol uzavírající modré oko laguny.

Právě popsaný proces trvá řádově desítky milionů let. Na příkladu různých polynéských ostrovů můžeme pozorovat jeho různé fáze. Třeba Tahiti má zatím „jen“ okrajový útes. O relativním mládí ostrova svědčí do jisté míry i jeho úctyhodná výška. Nejvyšší tahitský vrchol Orohena se tyčí do 2241 m n. m. Naopak k nejvíce zanořeným ostrovům patří legendární Bora Bora. Její nejvyšší vrchol Otemanu měří už jen 727 m, kolem ostrova je nápadný hradbový, doširoka rozložený útes tvořený několika motu, docela velkými ostrůvky s plážemi a palmovými porosty. Motu jsou tu tak velké, že na jednom z nich bylo dokonce vybudováno boraborské letiště. Bezprostředně u pobřeží vlastního ostrova se už tvoří nový okrajový útes. Zánik perly Polynésie, podle mnohých nejkrásnějšího ostrova světa, se nás ale bezprostředně týkat nebude a je otázkou, zda se kvůli tomu má vůbec lidstvo znepokojovat. Doba, kdy Bora Bora zmizí z hladiny Pacifiku a zanechá po sobě pouze atol, je vzdálena přinejmenším několik milionů let.

Nejméně početný je třetí typ ostrovů představovaný ideálně ostrovem Makatea v souostroví Tuamotu, jehož jméno psané s malým počátečním písmenem se dokonce používá jako obecné označení tohoto typu. Jde o korálový ostrov, který byl vyzdvižen tektonickou činností, takže má příkré ostré břehy a někdejší lagunu vyplněnou úrodnými usazeninami.

Navzdory tradiční představě o přepestrém bujném životě tichomořských ostrovů je původní druhové složení jejich fauny a flóry dost chudé, zato se však hemží množstvím endemitů – druhů, které se nevyskytují nikde jinde. Tento stav je logickým důsledkem značné odlehlosti a izolovanosti jednotlivých ostrovů. Druhová variabilita je nejmenší na atolech, trochu větší na vysokých ostrovech. Vzhledem k téměř identickému klimatu v celé Polynésii je základním předpokladem pestřejšího druhového složení výšková zonace a s ní spojené změny teplot. Nejnápadnější je to na největším havajském ostrově Hawai´i, který se jako jediný v celé Polynésii vypíná nad hranici lesa, jež se zde pohybuje kolem 3000 m n. m.

Především flóra polynéských ostrovů však byla v posledních dvou stoletích notně obohacena dovezenými či zavlečenými druhy z tropů celého světa, které v Polynésii zdomácněly. Například na maličkém, jen 4,5 km² velkém ostrůvku Pitcairn ze skupiny Gambierových ostrovů napočítali botanikové 81 původních a 250 introdukovaných druhů rostlin. V pestrobarevné záplavě čínských ibišků, různých zázvorů z  jihovýchodní Asie, brazilských bugenvileí, afrických strelicií a mnoha dalších se však neztratí ani druhy místní, byť jsou křehce nenápadné jako třeba bíle kvetoucí tahitská gardenie, omamně vonící symbol tohoto ostrova, jejíž kvítek dostane každý návštěvník hned na letišti.

Jedna rostlina je ovšem v Polynésii téměř všudypřítomná, a tudíž nepřehlédnutelná, byť neohromuje barevností květů – niu či ha´ari, česky kokosovník ořechoplodý nebo prostě kokosová palma. Oprávněně bývá nazývána „stromem života“, což platí zejména pro nízké ostrovy, a staré přísloví říká, že možností využití kokosové palmy je tolik, jako dnů v roce. Botanicky je přitom kokosová palma tak trochu záhadou. Je známa pouze v kulturní formě a není ani úplně jisté, odkud vlastně pochází. Většinou se předpokládá, že právě z Oceánie, konkrétně z Melanésie, ale možná spíše z jihovýchodní Asie.

Polynésie ovšem dala světu i další významné kulturní rostliny, z nichž asi nejdůležitější je chleboň pravá (chlebovník). Slavný britský mořeplavec James Cook si o těchto stromech, plodících po dobu 60–70 let asi devět měsíců v každém roce, zaznamenal do svého deníku: „Kdo vypěstoval na ostrově Tahiti 10 chlebovníků, vykonal pro svoji rodinu a potomstvo tolik, jako u nás ten, kdo po celý život pilně pracoval na své roli, aby uživil rodinu a ještě jí také něco zahospodařil.“

Ze suchozemských obratlovců jsou v Polynésii nejhojnější ptáci. Počet jejich druhů ale v Oceánii rapidně klesá ve směru od západu na východ, takže třeba na Tahiti jich žije už jen kolem dvaceti a v celé Francouzské Polynésii včetně introdukovaných asi stovka. Dokonce ani hmyz, tradičně nejpočetnější skupina živočichů, zde není nijak hojný, celkem se v Polynésii vyskytuje zhruba 600 druhů. Určitou výhodou je, že se tu ani v nejhustším pralese nemusíme bát. Nežijí zde žádní jedovatí hadi, štíři či jiná nebezpečná zvířata, nepříjemných je jen pár druhů moskytů.

Život polynéských ostrovů má ještě jednu, daleko rozmanitější tvář, která je však poněkud skrytá pod mořskou hladinou. Svět korálových útesů představuje úžasné společenstvo stovek druhů nejrůznějších bezobratlých i ryb, k nimž je třeba připočítat ještě desítky rybích druhů z volného moře. Podobně jako u ptáků klesá i u ryb směrem na východ druhová rozmanitost. Zatímco kolem Samoy žije více než 900 rybích druhů, u ostrovů Francouzské Polynésie je to už „jen“ něco přes 300. Útesy kolem izolovaných vysokých ostrovů jsou rájem endemitů. Výlučné postavení mají v tomto směru Havajské ostrovy, kde je endemický každý čtvrtý druh ryb, velký počet endemitů žije též u Velikonočního ostrova a kolem Markéz.

Pomineme-li Havaj a Nový Zéland, obývá trvale všechny polynéské ostrovy dohromady jen asi 660 tisíc lidí. Při nedozírnosti Tichého oceánu si jen těžko představíme, jak se po jeho vodách plavili jejich dávní předkové, jejichž jedinými navigačními pomůckami byly hvězdy na obloze, objevovali jednotlivé ostrovy, usazovali se na nich a poté znovu vyplouvali dál. Není divu, že osídlování Pacifiku vyvolalo řadu otázek a spekulací. Polynéské ostrovy byly osídleny ze západu, z východní a jihovýchodní Asie, odkud se lidé postupně propracovávali přes Filipíny, Moluky a Mikronésii dále na východ. Někdy kolem roku 1300 př. n. l. byla osídlena Tonga, asi o 300 let později Samoa. Odtud pak asi tři sta let před přelomem letopočtu vyrazili lidé dál k východu a někdy ve 2. stol. př. n. l. dosáhli Markéz. Zřejmě další výprava pak osídlila Společenské ostrovy. Dosti záhy se lidé usadili také na Cookových ostrovech a atolech Tuamotu. Především z Markéz a Společenských ostrovů, mezi nimiž dominovala posvátná Raiatea, pak pravděpodobně vyplouvaly expedice k ostatním ostrovům. Polynésané postupně osídlili Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy, Gambierovy ostrovy a nakonec, zhruba během 9. a 10. století, také Nový Zéland.

Pomineme-li úvahy o tom, že polynéské ostrovy jsou pozůstatkem zmizelé Atlantidy či jiného bájného Jižního kontinentu, je nejznámější další teorií o osídlení Pacifiku ta, která spatřuje předky dnešních Polynésanů v amerických Indiánech. Během 20. století se objevila mnohokrát, jejím nejznámějším propagátorem byl norský badatel Thor Heyerdahl. Příběh jeho plavby na balzovém voru Kon-Tiki, kterou podnikl v roce 1947 a při níž za 101 dnů přeplul téměř 7000 km dlouhou trasu mezi pobřežím Peru a atolem Raroia v souostroví Tuamotu, je dodnes dobře znám. Technická realizovatelnost takové plavby je sice nezbytnou podmínkou toho, aby mohla teorie o americkém původu Polynésanů platit, ale není jejím důkazem. Ačkoli třeba i údaje o výskytu některých rostlin v Polynésii vzbuzují různé otazníky a nasvědčují přinejmenším kontaktům s Amerikou, důkazy získané moderními vědeckými metodami potvrzují teorii o asijském původu obyvatel Polynésie. K původním archeologickým a jazykovým důkazům přibyly na sklonku 20. století i důkazy genetické, založené na studiu mitochondriální DNA, která se dědí pouze po matce. Studium výlučně mužského chromozomu Y pak prokázalo určitou genetickou spojitost dnešních Polynésanů také s Melanésany. Zdá se tedy, že Polynésané vznikli míšením obyvatel jihovýchodní Asie a melanéských ostrovů.

Polynésie je daleko. Vlastně to od nás není nikam dál. Společně s pověstí posledního existujícího pozemského ráje dodává tato vzdálenost každé cestě do Tichomoří nádech absolutní exotiky. Pokud nás šťastný osud na tato místa zavane, zkusme se dívat kolem sebe opravdu pozorně. Nepodlehněme jen barvám, vůním a tvarům, ale vžijme se i trochu do zdejší mentality. V době satelitů a podmořských kabelů se hranice stírají a vzdálenosti krátí, ale přece – jaké to je, žít trvale na několika kilometrech, v nejlepším případě několika stovkách kilometrů čtverečních? Vědět, že dostat se jinam a dál je docela obtížné, přitom však mít v žilách krev objevitelů, jimž sotva stačil Pacifik? Být vystaven možnému zásahu přírodních živlů, tajfunů či tsunami, před nimiž doslova není úniku? Kde končí hranice ráje a co je za nimi?