Proměny Lakandonské džungle

Tichý život starých měst Lakandonskou džunglí protéká řeka Usumacinta, která tvoří přirozenou hranici mezi Guatemalou a mexickým státem Chiapas. Její povodí je místem archeologických nalezišť prvotního významu. Patří sem například lokality Yaxchilan, Bonampak, Piedras Negras, Pomoná atd. Tato nádherná mayská města jsou svým způsobem stále ještě „ztracená“ uprostřed džungle. Je tomu jednak kvůli relativní nedostupnosti, a jednak z toho důvodu, že není v lidských – a zcela jistě ne v mexických – silách rekonstruovat a udržovat obrovské množství sídlišť, která po sobě Mayové v těchto končinách zanechali.
John L. Stephens, jeden z průkopníků objevování mayských měst, zaznamenal své první dojmy takto: „Rozvaliny města ležely před námi jako bárka, která ztroskotala uprostřed moře, její stěžně se ztratily, jméno zmizelo, posádka zahynula a nikdo neví, odkud připlula, komu patřila, jak dlouho byla na cestě, co bylo příčinou její zkázy. Kdo byli zmizelí lidé, lze už jen hádat podle domnělé příbuznosti ve stavbě vraku s jinými plavidly, a nebude to snad nikdy bezpečně zjištěno.“ Tak neskutečně a cize na něj zapůsobily neobvyklé stavby ozdobené ještě podivnějšími ornamenty, že mu připadalo nemožné, aby se moderní člověk k jejich tajemství kdy přiblížil. Stephens však své následovníky podcenil.
Výzkumy prováděné ve zmíněných lokalitách na počátku 60. let přispěly rozhodující měrou k porozumění mayských hieroglyfů. Nádherné a skvěle zachované basreliéfy v Yaxchilanu totiž ukázaly, že mnohé glyfy vypovídají o zcela konkrétních událostech v životě měst a obsahují přesné údaje o jejich vládcích. Nejen tedy, jak se do té doby lidé domnívali, pouze abstraktní časové údaje. Proto víme, že tato města zaznamenala svůj rozkvět mezi 5.- 8. stoletím našeho letopočtu (na rozdíl od severní části Yucatánu, kde k rozkvětu došlo o několik století později) a že jedním z hlavních příčin náhlého úpadku byly válečné konflikty mezi jednotlivými městy. Z jednoho reliéfu v Yaxchilanu byl vyčten například tento údaj: „Uuc Imix Chanlahum Caseu chucah U…, u bac Yaxun-Balam, Chúl Sian-Chan Ahua“: „Dne pátého května roku 755 byl zajat Ošperkovaná Lebka, kterého poté věznil Yaxun-Balam, svatý vládce Yaxchilanu.“
Obyvatelé Bonampaku jsou z velké části závislí na příjmech z turistického ruchuVšechny poslední zprávy „troskotajících bárek“ pak vypovídají o nějakém ozbrojeném střetu či násilnickém zásahu. V Yaxchilanu končí záznamy rokem 808, kdy město dobyl takzvaný Mahk´ina, aneb Lebka III. Posledním datem zaznamenaným v Bonampaku je rok 792, a v lokalitě Piedras Negras, už na guatemalském území, je to rok 799. V dalších letech byla tato města postupně zcela opuštěna, jejich chrámy a budovy však často dál sloužily jako duchovní a posvátná místa těm, kdo žili v jejich okolí.

Lakandové
Lakandové, kteří tomuto kraji dali jméno, jsou potomci národů, původně obývajících jih dnešního státu Campeche. Ti, co přežili boje se Španěly a nepodlehli evropským nemocím, se do těchto těžko dostupných míst uchýlili v 17. století, a osídlili tak znovu oblast starých mayských měst, jež byla od 9. století prakticky opuštěna. Na rozdíl od svých předků, žijících v hierarchicky uspořádané společnosti, žili tito noví Lakandové v malých skupinách o dvou třech rodinách, které se stěhovaly z místa na místo za novou půdou a ve snaze udržet si svou nezávislost a dosavadní způsob života.

Kolonizace
Koncem 19. a počátkem 20. století začaly v povodí Usumacinty vznikat dřevařské tábory a pronikat sem i velké dřevařské společnosti. Stovky hektarů byly barbarským způsobem vykáceny – se zákonem, který těžbu reguloval a omezil, přišla vláda až roku 1949. Zároveň bylo toto území otevřeno pro kolonizaci.
Skupiny mayských indiánů Čol a Tzeltal opustily svá políčka v pohořích Chiapas a vydaly se za půdou do Qu´ixin Qu´inal, „Teplé země“. Noví kolonisté s sebou přinášeli revoluční myšlenky katolických kněží z diecéze San Cristobal, kteří při svých kázáních kladli stejný důraz na sociální otázky jako na evangelizaci. Mexická vláda byla znepokojena „revolučním programem“, s nímž početné vlny těchto indiánů přicházely, a roku 1972 rozhodla o vytvoření etnobiologické rezervace (o více než 600 000 ha) pro zhruba 500 „neškodných“ Lakandonů. Tzeltalům a Čolům, kteří zde žili, nařídila vystěhování a dále jim různými způsoby znemožňovala vlastnictví půdy. Lakandové se tímto krokem dostali pod přímou ochranu vlády a jejich život se v mnoha směrech změnil. Podílejí se na správě rezervace, jejich děti chodí do školy, kde se učí španělsky a zdrojem obživy navíc se jim stal turismus. Po postavení nové cesty totiž vzrostl počet lidí navštěvujících archeologické naleziště Bonampak. To proslulo především díky nástěnným malbám, které zde byly nalezeny v 50. letech. Původní výtvory se sice podařilo zničit při opravách, ale návštěvník si o nich může udělat dobrou představu z jejich dnešní rekonstrukce.
Stéla 35 (stavba 21) s postavou jednoho z vládců Yaxchilanu Na rozdíl od indiánských přistěhovalců vláda podporovala mestizos, míšence z různých koutů republiky, kteří začali horečně kolonizovat oblast Marques de Comillas ležící jižně od lakandonské rezervace. Za posledních 20 let tu vyrostly kolonie jako Benemérito de Américas, Flor de Cacao, Quetzalcoatl a další, jež si donedávna v mnohém nezadaly s pověstnými městečky Divokého Západu, kde všechny spory lidé řešili osobně. Žádná justice, žádná policie. (Situace se změnila až po zapatistickém povstání, kdy sem vláda poslala vojsko, které tu fungovalo jako jediná oficiální autorita.)
Za chaotické kolonizace vzrostl počet obyvatel v Lakandonské džungli 300krát. Ještě v roce 1950 tu bylo jen 500 Lakandonů, dnes zde žije na 150 000 obyvatel ve více než 1000 sídlištích. Demografickou otázku dále zkomplikovaly skupiny Mayů, kteří tu počátkem 80. let hledali útočiště před represemi v sousední Guatemale. Tisíce a tisíce jich přešlo řeky Chixoy a Usumacintu. Podle oficiálních údajů bylo v roce 1983 ve státě Chiapas přes 50 000 osob v 17 uprchlických táborech. Dnes tu mnozí zůstávají ilegálně kvůli výnosnější práci.

Zapatistické hnutí
Neutěšená ekonomická situace a diskriminace indiánského obyvatelstva v Chiapas vedly roku 1993 k proslulému ozbrojenému povstání zapatistů. Po přednesení svých požadavků vládě se zapatisté stáhli do Lakandonské džungle, kde bylo hnutí nejsilnější a kde dál vedli guerrillu. Rezervace Lakandonů byla jediným místem, jemuž se konflikt zcela vyhnul.
Zapatistické hnutí Zapatistické hnutí, jakýkoliv je jeho dopad, už natrvalo změnilo tvář Chiapas. Vláda byla donucena obrátit svou pozornost k té části obyvatelstva, kterou do té doby ignorovala a Chiapas dnes patří k nejdotovanějším mexickým státům. Do mnoha vesnic je zaváděna voda, bylo vystavěno několik škol a vládní projekty přinášejí nové pracovní příležitosti. Ironií je, že jeden z požadavků zapatistů – zlepšení komunikací – byl splněn díky tomu, že se stal strategickým, protipovstaleckým manévrem, jenž měl vojsku usnadnit kontrolu jinak těžko dostupných území. Jistá opatření jsou naneštěstí příliš laciná a krátkozraká. Podobají se bumerangu, který se za pár let zase vrátí a způsobí nové, mnohem větší škody. Indiánští kolonisté navíc sami nevědí, jak se svým novým prostředím zacházet – přicházejí z míst s naprosto rozdílnými podmínkami a chybí jim mnohaleté zkušenosti Lakandonů.
Lakandonská džungle každým dnem ustupuje novým polím a pastvinám a za posledních 30 let byly zničeny dvě třetiny její původní vegetace. Prognostikové tvrdí, že za pár let z ní zůstane jen pár „ekologických muzeí“. Je to logické, vždyť sebemenší počin má v těchto krajích nedozírné následky. Zde totiž, jak věří Lakandové, „kořeny hvězd, které Hachakyum vysázel, jsou kořeny stromů a s každým padlým stromem zahyne na nebi jedna hvězda.“

Další informace o Mexiku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Text a foto RENATA HAFFA

Shopping Cart