Že spouštěcím signálem pro první světovou válku bylo zastřelení následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu, to umí odrecitovat každý školák znalý dějepisu. Že po střelbě zůstaly někde stopy arcivévodovy krve, asi každý předpokládá. Málokdo však po nich pátrá. Proč by to také dělal? Sarajevo je daleko a událost se stala před téměř devadesáti lety. O to větší překvapení čeká na neinformovaného návštěvníka na Vysočině, v zámku ve Velkém Meziříčí…

Původně románský kamenný hrad z 1. poloviny 13. století zažil během staletí totéž, co většina architektonických památek: změny majitelů a stavebních slohů, opevňování, požár, přestavby, přístavby. Nyní nás však zajímá pouze vlastník z počátku 20. století, jímž byl hrabě František Harrach. Od něj se odvíjí nit příběhu navazující na událost, která ohromila celou Evropu.

V roce 1909 se ve Velkém Meziříčí a okolí pořádaly slavné císařské manévry a zámek se po tu dobu pochopitelně stal místem ubytování korunovaných a jedné nekorunované hlavy – Františka Josefa I., německého císaře Viléma a následníka rakouského mocnářství Ferdinanda.

Posledně jmenovaný náklonností k druhým zrovna neoplýval. Dlouhé roky čekání na trůn, okupovaný zdravým a nevzdávajícím se strýcem, vytvořily z arcivévody zatrpklého arogantního podivína, který si jen tak někoho k tělu nepřipustil. V Harrachovi však našel během vojenských manévrů spřízněnou duši, která mu uměla pozorně naslouchat, a z mužů se tak stali důvěrní přátelé.

Ve stejné době majitele zámku a hostitele zaujal jeden voják, který se neváhal postavit splašeným koním a zkrotit je. Tento člověk sehraje v den „D“ také svou roli. Vojína Leopolda Loyku ze Znojma Harrach přijal do svých služeb a poslal jej do Vídně naučit se manipulaci s automobilem, aby se mohl stát osobním hraběcím řidičem.

V dalších letech Harrach občas navštěvoval Ferdinanda na Konopišti, a tak není divu, že následník trůnu pozval svého oblíbeného pobočníka také na manévry konané v Bosně. Tam hrabě obdržel významný vojenský úkol: vézt svým pohodlným vypolštářovaným kabrioletem (dovezeným na místo vlakem) arcivévodu, nejvyššího velitele vojsk, a jeho ženu Žofii roz. Chotkovou při závěrečné okružní jízdě Sarajevem. Pro případ deště byl připravena limuzína, ale protože v neděli 28. června bylo slunné počasí, cti vézt významný manželský pár se dostalo Harrachovu automobilu řízenému Leopoldem Loykou.

Díky písemnému záznamu řidiče známe přesné detaily z cesty, která se arcivévodovi stala osudnou. Loyka vyjel z kasáren, kde nejvyšší šarže absolvovaly inspekční návštěvu, rychlostí 10 km/h. Protože „Jeho císařsko-královská výsost si chtěla důkladně prohlížet okolí“, Loyka ještě více zpomalil. Při první zastávce u poštovního vojenského úřadu odeslal Ferdinand pozdravný telegram svým dětem na Konopiště.

Kolona vozů pak pokračovala v jízdě směrem na nábřeží, a právě zde došlo k prvnímu pokusu o atentát. Na auto dopadla bomba, která po karosérii sklouzla na zem. Loyka v tu chvíli zrychlil. Střepiny po výbuchu zranily osazenstvo druhého doprovodného auta a kolemstojící diváky. Atentátník skočil do řeky a snažil se uplavat, ale nakonec byl zadržen.

Tato událost samozřejmě vyvolala velké znepokojení, přesto se jelo dál. Před radnicí měl připravenou slavnostní řeč starosta, ale předtím mu Ferdinand vyčetl netypické přivítání jeho návštěvy. Další trasa okružní jízdy byla změněna. Panstvo chtělo ve vojenské nemocnici navštívit zraněného důstojníka z doprovodného vozu.

Loyka údajně slyšel, jak Ferdinandova manželka svého muže přemlouvala, aby jeli okamžitě domů, ale nic naplat. Arcivévoda se rozhodl pokračovat. Pobočník Harrach už však při následné jízdě neseděl v autě, ale zaujal místo na stupátku po levé straně, aby přítele chránil.

Ve chvíli, kdy si řidič uvědomil, že vlastně nemá jet za vedoucím vozem, ale odbočit k nemocnici, zastavil a chtěl z kolony vycouvat. A právě nyní zprava přiskočil k autu mladý muž a zblízka vystřelil na následníka i vévodkyni. Ferdinand si ještě stačil setřít do šátku krev ze rtů, a pak stejně jako jeho žena upadl do bezvědomí.

Pobočníci arcivévody se okamžitě rozhodli pro návrat k vládní budově, i když cesta silnicí zaplněnou davy lidí nebyla jednoduchá. Na místě pak řidič Loyka vzal do náručí tělnatou Žofii a vynesl ji do 1. patra. „Všechno panstvo běželo mi v rozčilení vstříc, zatímco arcivévoda zůstal opuštěn ve voze. Upozornil jsem na tuto skutečnost, pánové se vrátili a vynesli následníka do budovy. Já jsem musel čekat s těžkým břemenem, až se našli sloužící, kteří odemkli dveře od bytu… Oba těžce ranění ještě žili. Přivolaní lékaři však vzápětí konstatovali smrt.“ Leopold Loyka dostal poslední úkol: odvézt na poštu tři telegramy: pro rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., pro německého císaře Viléma II. a smutné sdělení dětem.

Bílý batistový šátek s otisky kapek krve si schoval meziříčský hrabě jako velmi cennou památku. Dlouhé roky ji měl schovanou v zámecké kapli, dnes je tato relikvie v černém rámu se sklem představena veřejnosti v jedné z ukázkových místností, stejně jako pár střepin z bomby. O nich se Harrach zmiňuje ve svém deníku: „Po návštěvě na radnici mi arcivévoda dovolil sestoupit k mému vozu, odkud jsem přinesl pět střepin z bomby. Vzal jednu a pravil: Děkuji, dám vám ji zasadit do medaile na památku za naše šťastné zachránění.“