Přejedete francouzsko-španělskou hranici a najednou jste v oblasti , kde je všechno. Zní to nadneseně, ale z hlediska přírodních krás je tomu tak. Girona, rozlohou nejmenší ze čtyř katalánských provincií – a počtem obyvatel třetí po Barceloně a Tarragoně – je oblastí, jež oplývá snad všemi přírodními skvosty, které v Evropě existují. Mimo její hranice se nachází enkláva Llívia kompletně obklopená francouzským územím. Hlavní město nesoucí stejné jméno jako provincie sice neleží u moře, ale je branou k němu i do vnitrozemí. Když pak do kotlíku přírodních krás přihodíte ojedinělé umění Salvadora Dalího a směs okořeníte kuchařským uměním Ferrana Adriàa, máte před sebou region, jehož poznávání nemůžete zúžit jen na pobřeží Costa Brava, což je pro Čechy určitě nejznámější část provincie.
Benvinguts, vítejte! Hned na úvod je třeba zdůraznit, že místní názvy používáme v tomto čísle v jejich katalánské podobě. V různých průvodcích a na mapách se lze setkat i s názvy španělskými, protože úředními jazyky jsou zde katalánština i španělština. Katalánština je románský jazyk, kterým dnes mluví přibližně 13 milionů lidí, a to nejen na území Katalánska. Je úředním jazykem ve čtyřech evropských zemích, má až osm samohlásek a patří do stejné jazykové rodiny jako španělština i francouzština. I když pozor! Pokud ovládáte jeden z těchto jazyků, nemyslete si, že budete všemu v katalánštině rozumět. Hovorová katalánština je na rozdíl od psaného textu náročná na porozumění.
Katalánština vznikla mezi 8. a 10. stol. v severním Katalánsku a v Andoře, na územích říše Karla Velikého, která tvořila hrabství Hispánské marky. První písemné texty v katalánštině, o nichž dnes víme, jsou úryvky z díla Forum Iudicum a Les Homilies dʼOrganyà. První dokument je vazalskou přísahou z roku 1098, druhý obsahuje šest kázání. Ani jeden vám k dorozumívání v běžném životě neposlouží, ale jistě si vystačíte s kouzelným slůvkem gràcies neboli „děkuji“!
V souladu s administrativním členěním stanoveným katalánskou vládou je provincie od západu na východ členěna na osm okresů, z nichž každý je svým způsobem osobitý a nabízí něco jiného. Nejzápadněji leží La Cerdanya, s horami i rovinami, kuriózně rozdělená tzv. pyrenejskou smlouvou z roku 1659 mezi katalánské provincie Girona a Lleida. Je zde nejvyšší hora Gironské provincie, 2915 m vysoký Puigpedrós. Vedlejší okres Ripollès je srdcem katalánských Pyrenejí a rájem turistů i lyžařů, které celoročně vyváží do Vall de Nuria ojedinělá zubačka. Hlavní město Ripoll je navíc kolébkou katalánského písemnictví.
Třetím vnitrozemským okresem je La Garrotxa, krajina rozbrázděná sopkami schovanými v hustých bukových a dubových lesích, se středověkými městečky Santa Pau a Besalú. Za souseda má okres Pla de lʼEstany s největším přírodním jezerem Katalánska, Banyoles, ideální pro cyklistiku a pěší turistiku. A z něj můžete pokračovat do Gironès, kde leží Girona, hlavní město provincie, s působivou čtvrtí Barri Vell, katedrálou a mosty přes řeku Onyar.
Tři další okresy jsou omývány Středozemním mořem. La Selva na jihu, kde začíná Costa Brava letovisky jako Blanes, Lloret de Mar a Tossa de Mar. Slovo selva znamená doslova „džungle“, ale tu zde nehledejte. Pokud se však vydáte do vnitrozemí, ohromí vás krása přírodní oblasti Guilleries, husté lesy a kaňony vyhloubené řekou Ter a skvělé možnosti k horolezectví. A nejen to, najdete zde i termální prameny v Caldes de Malavella.
Severněji se rozkládá Baix Empordà, oblast proslulá svými zátokami kolem Calelly de Parafrugell s křišťálově čistou vodou, iberskými osadami, kláštery v horách nebo středověkými městečky jako Peratallada a Pals. Anebo byste raději do sídla zbožňované Galy, do Púbolu? A konečně Alt Empordà, poslední okres ležící směrem k francouzským hranicím. Tady v přeneseném slova smyslu zakopnete prakticky o vše, co tvoří onu pověstnou Costa Bravu. Divoké skalnaté pobřeží, vinice, stopy Salvadora Dalího na každém kroku, ale také archeologické vykopávky řecké osady Emporion, bohémský přístav Cadaqués či přírodní park Aiguamolls de lʼEmpordà, který je nádhernou mokřadní oblastí.
Kolo dějin
Moderní katalánská historie a s ní i osud provincie Girona jsou úzce spjaty s historií Španělska a Francie. Dnes je Katalánsko jednou z autonomních oblastí Španělska, ale cesta k autonomii nebyla jednoduchá. Není naším úkolem se zde pouštět do úvah o katalánské samostatnosti, to necháváme na samostudium laskavého čtenáře, ale při toulkách tímto krásným krajem je dobré mít na zřeteli alespoň některé základní historické momenty, které ovlivnily vývoj této oblasti.
V 6.–4. stol. př. n. l. obýval tuto oblast iberský kmen zvaný Indigetes. Z oné doby se zachovaly pozůstatky iberských osad. Největší a nejvýznamnější se nachází u Girony, v Ullastretu na hoře Puig de Sant Andrean. Další významnou, ale ne jedinou civilizací, byli Řekové, kteří v roce 575 př. n. l. založili osady jako například Emporion (Empúries) nebo Rode (Roses). Podle Tita Livia se Iberové v námořnictví nevyznali, a proto vítali obchod s jiným národem. O tom, že vzkvétal, svědčí i na tři sta potopených lodí v okolí Cap de Creus, které zde během 5. stol. př. n. l. ztroskotaly. V roce 218 př. n. l. se Emporia zmocnili Římané, kteří pak založili nejen Barcino (Barcelona) a Tarraco (Tarragona), ale prakticky ovládli celý Iberský poloostrov.
Na počátku 8. stol. vtrhli na území, kde mezitím Římany vystřídali Vizigóti, muslimové, jejichž vláda však v této oblasti neměla dlouhého trvání. V roce 778 došlo k významné události, když byl v průsmyku Roncesvalles (francouzsky Roncevaux) poražen Karel Veliký. Následně pak musel svěřit správu celé hraniční oblasti křesťanským hrabatům z oblasti Girony. A byl to Guifré el Pilós neboli Wilfred (či Wifred) Chlupatý, hrabě z Cerdanye a Urgellu, který sjednotil pod svou vládou hrabství Girona, Barcelona a Osona, čímž vytvořil základní majetek barcelonského hraběcího rodu. Na konci 10. stol. se vazby na franckou moc definitivně přerušily a začala cesta k politické nezávislosti. Jeho synové, první hrabata, která nebyla jmenována franckými králi, založili vlastní dynastii.
V průběhu 12. stol. se upevnily některé rysy, které charakterizují katalánskou identitu. Vznik názvu Katalánsko se časově téměř shoduje se začátkem používání katalánštiny jako psaného jazyka. Čtyři pruhy na vlajce barcelonských hrabat, která je dnes národní vlajkou, se používají již od konce 11. stol. Další významnou událostí mající vliv na osud Katalánska byl vznik aragonské koruny v roce 1137, výsledek sňatku Ramona Berenguera IV. z Barcelony s Petronilou Aragonskou, dcerou krále Ramira II. Nicméně některá katalánská hrabství stále spadala pod pravomoc francouzského krále a nároků na ně se vzdal teprve Ludvík IX. v roce 1258 ve prospěch aragonského krále Jakuba I. Dobyvatele.
Na počátku 16. stol. nastoupil na trůn již sjednoceného Španělska Karel I. Habsburský, později také jako Karel V. římský císař. V roce 1640 vedla autoritářská politika habsburské vlády ke katalánskému lidovému povstání, v němž hlavní roli sehráli rolníci. Tyto události připomíná lidová píseň Els segadors (Ženci), která je předlohou katalánské národní hymny.
Když v roce 1700 zemřel bez následníka Karel II., poslední habsburský panovník Španělska, vypukla tzv. válka o španělské dědictví. Katalánci se postavili na stranu arcivévody Karla Rakouského proti vévodovi Filipovi z Anjou, který měl podporu kastilské a francouzské koruny. Byli poraženi a výsledkem bylo od roku 1714 zrušení katalánských institucí a začátek tvrdého útlaku.
V roce 1808 obsadil Pyrenejský poloostrov Napoleon a korunoval svého bratra Josefa Bonaparta španělským králem. Různá území se vzbouřila a Napoleon ve snaze získat si přízeň oddělil Katalánsko od španělského království a připojil ho k francouzskému císařství. Tato politika však měla negativní dopad. Vliv romantismu a tehdejších evropských kulturních proudů dal ve 30. letech 19. stol. vzniknout hnutí Renaixença, jež se zaměřovalo na oživení katalánského jazyka a kultury. Teprve v roce 1914 byla založena katalánská samospráva, první od roku 1714, která navíc sdružila všechny čtyři katalánské provincie.
Už 19. stol. bylo ve Španělsku ve znamení občanských válek zvaných karlistické, ale ten největší občanský střet vypukl 17. července 1936. Katalánsko zůstalo věrné republice, a tak se na něm útrapy této války značně podepsaly. Na území Girony operovali maquis, partyzáni bojující proti Francovu režimu. Ve vnitrozemí můžete najít řadu tras, které tuto historii připomínají. Porážka republikánů měla pro Katalánsko zničující důsledky. Velký počet občanů byl nucen odejít do exilu. Francova armáda provedla tvrdá opatření, jejichž součástí byla i poprava předsedy Katalánské generální rady Lluíse Companyse v roce 1940. Jedním z represivních projevů bylo i pronásledování hudebního hnutí Nova Cançó, jehož koncerty a texty písní byly zakázány. Po smrti Franca nastal v zemi obrat a od roku 1979 má Katalánsko statut autonomie.