Na začátku byl sen. Sen tlaxcalského biskupa Juliána Garcése, jemuž se zdálo o údolí se třemi řekami, v němž andělé stavěli obrovské město. Když se o něco později při své misijní cestě zastavil v Cuetlazcupanu, ustrnul. Spatřil totiž místo svého snu – údolí, v němž se sbíhají řeky Alseseca, Atoyac a San Francisco. Dlouho neváhal a roku 1531 zde založil město jménem Puebla de los Ángeles, první město v zemi stavěné podle roštového systému pravoúhlých tříd a ulic.
Puebla leží v nadmořské výšce 2160 m, poblíž starověké Choluly, na strategické cestě do Veracruzu. Záhy se dostala do povědomí celého Nového Španělska jako středisko dobrého jídla a vynikajících hrnčířů. Pueblanští řemeslníci totiž vylepšili orientální techniku glazované keramiky, známou ve Španělsku prostřednictvím Arabů, dalšími výrobními postupy z Číny a užitím barev z místních přírodních zdrojů. Vyráběli nejen proslulé modrobílé dekorativní kachlíky azulejos, ale i kuchyňskou a užitou keramiku známou jako talavera, podle slavných dílen ve španělském městě Talavera de los Reyes.
Kontaktům s Čínou vděčilo město nejen za svůj hlavní obchodní artikl, ale podle místních legend i za tradiční kroj – china poblana. Byl prý inspirován čínskou princeznou, zajatou v 17. století piráty, která se jako otrokyně dostala až do Puebly. Po svém propuštění na svobodu přijala křesťanství i jméno Catarina de San Juan a barevností svého oděvu vyvolala mezi zdejšími seňoritami módní vlnu pestře vyšívaných šatů a šálů, doplněných zlatými a stříbrnými šperky.
V ulicích dnešního města potkáváme stále mnoho krasavic, ale naši pozornost poutají i jiné zajímavosti. Katedrála Neposkvrněného početí se chlubí výškou svých zvonic a také interiérem s nádhernými řezbami. V její blízkosti sídlí biskupství, proslavené knihovnou biskupa Palafoxe y Mendozy. Shromažďuje na 6000 vzácných starých tisků, které jsou patrně největší sbírkou svého druhu v celé Latinské Americe. Vedle šedesáti dalších kostelů město proslavila také řada klášterů. Například soška madony v Růžencové kapli bývalého kláštera dominikánek se stala v 17. století patronkou obchodníků, cestovatelů a námořníků, kteří se u ní modlili za zdar svého počínání. Když se jim přání vyslovená při modlitbách vyplnila, přinášeli jí četné dary, až z nich byla roku 1690 zaplacena nová výzdoba celé kaple. Mexické barokní umění se v ní pyšní ornamenty, v nichž se evropské prvky proměnily pod rukama indiánských řemeslníků v motivy tradičních domácích božstev i okolní flóry. A na bohatou výzdobu kopule padly 22 kilogramy nejkvalitnějšího plátkového zlata.
Nedaleko Růžencové kaple kdysi stál klášter svaté Kláry, jehož jeptišky prosluly výrobou mnoha sladkostí. Klášter už zde sice nenajdeme, ale slávu jeptišek převzalo několik cukrářských společností, vyrábějících i nadále dobroty, jako tortitas a camotes de Santa Clara či rompope, místní variantu vaječného koňaku. Klášterní zdi se v době své slávy staly místem experimentů s nejvybranějšími chutěmi Starého i Nového světa. Výtvory pueblanské klášterní kuchyně se pak po Novém Španělsku šířily díky sestrám z dominikánského kláštera Santa Rosa de Lima. Pověstnou se stala zvláště zdejší sestra Andrea de la Asunción, která u příležitosti návštěvy místokrále de la Cerda y Aragón u místního biskupa vytvořila speciální omáčku – mole poblano.
Vypráví se, že v klášterní kuchyni sestra poklekla ke kamenné desce metate, na níž rozetřela čtyři druhy papriček čili; z barevných keramických kořenek vzala hřebíček, pepř, arašídy, skořici, anýz, mandle, pár tabulek čokolády a postupně je přidávala do pokrmu. V kamenném hmoždíři rozdrtila směs rajčat, cibule, smaženého česneku a tvrdých tortil, vše smíchala a zpěnila na vepřovém sádle, v němž předtím na mírném ohni opražila větvičky rozmarýnu a tymiánu, aby odehnala zlé duchy. Nakonec přidala vývar z krocana a vepřového laloku a výsledná chuť prý měla více ducha než všechny knížky v klášterní knihovně. Tmavohnědá omáčka mole, posypaná sezamovým semínkem a podávaná s krocanem a rýží, se záhy stala národním jídlem, ale pro svůj složitý recept se v mexických domácnostech vaří pouze při velkých slavnostech. Dnešní hospodyňky navíc dávají před několikahodinovým vařením přednost polotovaru, který pouze patřičně zředí a dochutí.
Slavná klášterní kuchyně, v níž se omáčka zrodila, se dodnes ukazuje mlsným návštěvníkům, i když její podoba je již novější. Původně měla každá jeptiška malou kuchyňku vedle své cely a jedna nebo dvě sloužící dívky jí připravovaly a servírovaly pokrmy přímo v cele. V 18. století přesáhl počet sloužících v klášterech únosný počet a vyvolal kritiku, která dolehla až k uším samotného krále. Na jeho příkaz vydal místokrál nařízení, že ve všech ženských klášterech bude ustanoven komunitní způsob života, jídlo bude připravováno kuchařkami ve společné kuchyni a podáváno v refektáři kláštera. A tak vznikla i tato velká místnost vyzdobená keramickými obkladačkami.
V klášteře Santa Rosa se všechny jeptišky podílely na kuchyňských pracích a každá z nich vykonávala po jistou dobu službu kuchařky. Dívky svěřené klášteru mlely kukuřici a připravovaly nápoje k svačině, laické sestry zastávaly nejtěžší práce v kuchyni i v jídelně a jeptišky prokazovaly zametáním a vytíráním kuchyně či servírováním pokrmů v refektáři svou křesťanskou pokoru. Některé sestry, jako Sor Andrea, pak připravovaly zvláštní speciality, které prodávaly, aby finančně vypomohly klášteru. Lahůdky bývaly často nabízeny donátorům, což bylo považováno za delikátní způsob, jak požádat autority o fondy nebo o nějakou laskavost.
V souladu s touto sladkou taktikou se dochoval i jiný slavný recept pocházející z kláštera augustiniánek Santa Mónica, který původně sloužil vdovám a manželkám mužů na dlouhých cestách. Tady se zrodilo slavné chiles en nogada, jídlo připomínající národní vlajku Mexika, v barvách takzvané Trojí záruky císaře Augustína Iturbideho. Císař navštívil Pueblu 28. srpna 1821, v den svatého Augustína, patrona kláštera i jeho samotného. Jeptišky při té příležitosti připravily jídlo z plodin odpovídajících novým národním barvám. Plněné zelené pueblanské papriky z Huejotzinga, obalené ve vaječném těstíčku, znala již koloniální kuchyně a další ingredience jim dávaly nový význam. Zelené lístky petržele připomínaly nezávislost, rozemleté kastilské ořechy v bílé smetanové omáčce jednotnou katolickou víru a červená jádra andaluských granátových jablíček spojení všech sociálních vrstev Mexičanů a Španělů v novém národě. Dnes je toto jídlo přes svou náročnost oblíbeným hlavním chodem při zářijových oslavách vyhlášení nezávislosti.
Posíleni místními dobrotami a likéry, třeba rozinkovou pasitou, mohou návštěvníci celý den procházet uličkami Puebly a hledat v řadě keramických dílen či na proslulém tržišti El Parián ty nejlepší ukázky místního nádobí – talavery. Zajímavé je také sledovat proměny průčelí u proslavených domů a paláců. Jsou zdobena kombinací modrobílých dlaždic azulejos a červených cihel, doplněných v 18. století sněhobílými štukovými balkóny a okenicemi. Mezi nejslavnější stavby tohoto druhu patří muzeum shromažďující památky z koloniální minulosti města, palác Casa del Alfeñique (pojmenovaný podle své bohaté výzdoby připomínající zdejší zářivě bílou, křehkou cukrovou masu s mandlemi) a Casa de los Muñecos s mozaikami obrů a nepřátel města. Za okny některých domů se zdobnými omítkami občas problesknou zničené stropy a zdi. Jsou to následky nedávného silného zemětřesení, jež Pueble přineslo řadu ošklivých jizev.
Puebla se svým jedním milionem obyvatel však rychle obnovila svou původní krásu a její vybrané historické památky z koloniálního období nadále zůstávají součástí světového dědictví UNESCO. V budoucnu snad budou její andělé bdít nad svým městem s větší pozorností.