Jihoamerické Andy lze obdivovat z letadla nebo autobusu, ale skutečně poznat je dokáže ten, kdo se do nich vydá pěšky. A právě tady, v drsných výškách nad 4000 m n. m., platí dvojnásob: kdo se bojí, nesmí do lesa. Možností, kam vyrazit, nabízejí Andy nespočet, ale my jsme si vybrali oblast kolem posvátné hory Inků Ausangate. Hora je pro místní symbolem obrovské energie a zvláštního kouzla, i když svou tvář často skrývá za mraky a mlhu.
Naše dobrodružná cesta začala dlouhou jízdou od posledního asfaltu krkolomnou prašnou silničkou do srdce hor. Cestou míjíme hluboké srázy, malebné vesničky a malá políčka, kde se pasou lamy. Na konci této štreky nás čekali dva místní muži s koňmi, kteří měli nést naše batohy. Neuvěřitelné: ze své vesnice sem putovali koňmo dva dny a na obzoru se objevili pouhých pět minut po stanovené době!
„Ausangate je pro nás posvátná hora, a to nejen pro oblast Cusca, ale pro celé Peru a vlastně pro celý svět. Hora vyzařuje obrovskou energii. Ti, kdo sem přijedou, se mohou touto energií nabýt. Odjíždějí odsud, jako by omládli či se jim obnovily síly,“ vyprávěl jeden z našich průvodců.
Samotný trek začínáme výstupem k Duhovým horám, oblíbenému cíli jednodenních výletů z Cusca. Navzdory nadmořské výšce přes 5000 m sem denně míří desítky až stovky návštěvníků. Výhled na střídající se různobarevné vrstvy hornin nemá za slunného počasí obdoby, ale nic není zadarmo. V našem případě se brzy zatahuje a hory se ztrácejí v mracích. Začala změna počasí, jaká tu nebývá často. Zemi pokryla vrstva mokrého sněhu, vyšlapané stezičky se ztratily. My musíme nejprve sami překonat blízké sedlo, za kterým nás čekají průvodci s koňmi a našimi věcmi. Tápeme v mlze a vánici doprovázené hromy a blesky. Musíme se spolehnout na vlastní orientaci a cit. Zázrakem sedlo Warmisaka zvládáme napoprvé. Z něj se otevírá další nehostinný pohled. Po sestupu míjíme dcerku místních pastevců. Trochu nedůvěřivě si nás prohlíží – partu nocležníků z neznáma… U prvního domku na cestě, domku jejích rodičů, nám totiž průvodci vyjednali místo pro tábořiště. Stačí odhrabat sníh a doufat, že stany z půjčovny mají dobré podlážky. Odstrojení koně nás bez zájmu sledují zpovzdálí, lamy pastevců dokazují kvalitu své proslavené vlny. Sníh na jejich zádech vůbec netaje.
Hora Ausangate s námi dále laškuje. Jen chvíli se ukázala za soumraku, aby celý následující den zůstala skryta a posílala na nás další vlny sychravého počasí. Cesty jsou už zřetelné, ale sil ubývá a slibované omlazení se jaksi stále nedostavuje.
Pohled z dalšího sedla nám však opět dodává sil. Dostáváme se do krajiny s desítkami jezírek živených vodou ledovců i právě spadlých srážek. Vodní ptáci, zvířata a sporadická lidská osídlení vytvářejí v ponuré náladě až bizarní obrazy. Chvíle zastavení, zasnění, ale hned zase prcháme dál před dalšími dešti. Naštěstí cesta vede většinou z kopce, naneštěstí přes několik rozvodněných potoků.
„V tomto roce 2018 tady v říjnu sněžilo nepřetržitě několik dní. Napadlo přes 20 cm sněhu. To ale nebylo to nejhorší. Pak totiž zapršelo a vše se pokrylo ledem. Vypadalo to jako sklo. Bylo to nesmírně obtížné jak pro turisty, tak pro nás, ale hlavně pro zvířata. Pěšiny zmizely a koně zůstali bez pastvy. Krmení jsme jim museli přinášet z našich vesnic dva dny chůze odsud daleko,“ vzpomíná jeden z místních.
Ještě další dva dny trval náš pochod do nejbližší vesnice. Vrtošivou Ausangate jsme již nespatřili. V paměti nám však zůstal jadrný zvuk kečuánštiny, kterou jsme cestou mnohokrát poslouchali. Putování kolem Ausangate nám ukázalo, jak je tato krajina velkolepá, krásná, ale také drsná a plná překvapení: od barevných hor až po ledové bouře a setkání s místními lidmi, kteří tu žijí stále tím nejjednodušším způsobem v souladu s přírodou a tradicemi svých předků.