Agora
Nezastupitelné místo v dějinách Řecka patří athénské Akropoli, ale významné památky najdeme i v jejím bezprostředním okolí.
Nejblíže je to památný Areopagos, prostý výčnělek hrubé vápencové skály přímo proti propylajím. V nejstarších dobách býval dějištěm soudů a řečništěm archontů, jako oblíbené místo veřejných vystoupení později sloužil též kázáním prvních šiřitelů křesťanství – především apoštola Pavla a pak prvního athénského biskupa a mučedníka sv. Dionysia Areopagity. Dnes je Areopagos oceňován hlavně fotografy, kteří odtud mají skvělý výhled na severozápadní část Akropole s propylajemi, takže není divu, že povrch skály je dohladka vyleštěn miliony podrážek, a chápeme obavy památkářů, kteří ke skále dokonce připojili kovové schodiště. Na pahorku Pnyx, asi 400 m odtud na západ, se nacházela i „lidová“ obdoba Areopagu s malou Diovou svatyní, jakýsi athénský starověký „Hyde Park“.
Daleko významnější je však rozsáhlý komplex staveb a ruin pod severními srázy Akropole – slavná athénská agora, k níž lze sestoupit přímo od Areopagu. Agorou bývají (dodnes) nazývána tržiště a v daném případě tu máme hned dvě: západněji položenou tzv. řeckou agoru, která v dobách své největší slávy nebyla zdaleka jenom tržištěm, ale spíše společenským a politickým srdcem města, a pak mladší agoru římskou, jež na ni navazovala na východě.
Řecká agora, z velké části odkrytá archeologickými výzkumy, se na první pohled jeví jako nepřehledná změť objektů mezi olivovníky a keři oleandrů, od pozůstatků antických památek přes středověké a novodobé stavby až k zářezu podzemky v severní části areálu, kde do ní pochopitelně vrůstá nenasytná pozdější výstavba. Proto nás neudivuje, že tu a tam překrývají areál agory stavby z 19. stol. a hned pod strmým svahem Akropole stojí kostelík sv. Apoštolů z 11. stol. při prameni známém už v Periklově době. V rozsáhlém, bez plánku těžko přehledném okrsku (zato všude s informačními tabulemi) dnes nejnápadněji vyniká rekonstruovaná sloupová síň zvaná Attalova stoa, která nám může posloužit i jako hranice. Od ní až k vyvýšenině s Héfaistovým (Théseovým) chrámem na západě se rozkládá řecká agora, na opačné straně, uprostřed pozdější zástavby, leží agora římská.
V mykénské době býval v těchto místech hřbitov, ale už asi v 6. stol. př. n. l. zde vzniklo tržiště a s ním i centrum společenského života s odpovídajícími stavbami různých svatyní a veřejných budov. Svůj dům tu měl Peisistratos, za jehož vlády byl postaven také oltář 12 bohů (nedochovaný) a zřejmě i kašna při zmíněném kostelíku. Ještě před perským vpádem vznikly na západní a jižní straně agory budovy soudu (héliaiá) a radnice (búleutérion), poté kruhový tholos coby sídlo městské rady (v jihozápadním rohu) a další objekty, z nichž zůstaly povětšinou jen základy.
Zato Héfaistův a Athénin chrám nad západní části agory (5. stol. př. n. l.), mylně často uváděný jako Théseův, patří k nejlépe zachovaným antickým stavbám vůbec. Je to dórský chrám na klasickém půdorysu o 6 a 13 obvodových sloupech, ozdobený zachovalými reliéfy bojů Lapithů s Kentaury aj. Jeho tvůrcem byl patrně Kallikratés, architekt chrámku bohyně Níké na Akropoli, po roce 449 př. n. l. Chrám šťastně obstál při všech pozdějších pohromách, snad i proto, že už v 5. stol. jej křesťané přeměnili na kostel sv. Jiří (obrátili při tom jeho orientaci k východu a část celly přestavěli) a v této roli přečkal i dobu turecké okupace. Právě v něm byl v roce 1834 uvítán slavnostní bohoslužbou bavorský princ z rodu Wittelsbachů, velký ctitel antiky, který byl tehdy coby Otto I. ustanoven prvním králem samostatného Řecka. Při úpatí pahorku, na pozemku přerušeném tratí metra, jsou zbytky Diovy síně, kde se patrně konal roku 399 př. n. l. známý proces se Sókratem, odsouzeným tehdy k vypití číše bolehlavu (v místech předpokládaného vězení se dokonce našly malé hliněné číšky, sloužící asi odsouzencům k vykonání rozsudku).
Doprostřed agory bylo daleko později, kolem roku 20 př. n. l., vestavěno Agrippovo ódeion, jakési multifunkční kulturní středisko s gymnasiem (sloužícím na způsob dnešní posilovny), na severní straně provázené portikem zdobeným sochami Gigantů a Tritónů. I z něho zůstaly jenom základy, ale torza soch byla v moderní době vztyčena přibližně na původním místě a dochovala se také krásná korintská hlavice sloupu, dnes volně stojící opodál.
Nezachoval se ani nedaleký Areův chrám a nic ze staveb, které na agoře přibyly v prvních staletích našeho letopočtu. Zkáze neušla ani zmíněná Attalova stoa, pojmenovaná po svém stavebníkovi, pergamském vládci Attalovi II., který ji Athénám věnoval jako výraz své úcty ve 2. stol. př. n. l. – nezapomínejme na zcela výlučné postavení Athén coby symbolu řecké národní identity. Při nájezdu v roce 267 ji zničili germánští Herulové, kteří tehdy nečekaně pronikli až do Řecka, ale v letech 1953–1956 ji pro potřeby místního muzea zrekonstruovali Američané za podpory Johna D. Rockefellera mladšího. Dnes uchovává zajímavou sbírku řeckého drobného umění i předmětů běžné potřeby, nalezených při průzkumu Agory.
Za stoou začíná mladší část města, součást malebné a trochu venkovsky působící čtvrti Monastiraki, v jejímž středu se rozkládá římská agora. I ta se těšila velké pozornosti současných sponzorů, mezi nimiž nechyběli ani Caesar a Octavianus Augustus, kteří rozhodně nešetřili na její výzdobě ani při volbě materiálu (včetně různých druhů mramoru apod.). Zčásti bývala zastřešená a jako tržnice sloužila od římských dob (ne-li dříve) až do zničení požárem v roce 1884. Svým rozsahem je dnes podstatně menší než její řecká obdoba, což je dáno i změněnou, ohleduplnější praxí vykopávek, než jaká se uplatňovala ještě na počátku 20. stol., a nutnými ohledy na stávající zástavbu, zejména na severní straně.
Původně zaujímala římská agora obdélníkovou plochu o velikosti 111 × 98 m. V její odkryté části lze spatřit pozůstatky západní vstupní brány i zbytky menších staveb, ale největší pozornost poutá osmiboká Věž větrů z roku 40 př. n. l. Její název je odvozen od alegorických reliéfů osmi větrů zastupujících světové strany, ale postavena byla pro vodní hodiny, tzv. klepsydru, fungující na principu odkapávání vody (podobně jako propadání zrnek písku u přesýpacích hodin). Zde však šlo o složitý systém s otáčivou mapou hvězdné oblohy, na osmibokém plášti věže „jištěný“ ještě osmerem slunečních hodin. Jak to vše fungovalo, objasňuje výstavka uvnitř, a známe i jméno autora stavby – byl jím astronom Andronikos Kyrrestes. Asi odpovídá činorodé a praktické řecké mentalitě, že ukazatel času byl právě na tržišti, ale bylo zde důstojně postaráno i o jiné záležitosti, jak ukazují mramorové veřejné záchodky s kapacitou téměř 70 osob nedaleko odtud.
Severní část římské agory se stále nachází pod pozdějšími stavbami, mimo jiné i pod mešitou Fethyie, kterou Turci postavili po ovládnutí města v roce 1456 na počest sultána Mehmeda II. Dobyvatele. Mešita sloužila dlouho jako skladiště archeologických nálezů, ale po několikaleté rekonstrukci byla v roce 2017 zpřístupněna veřejnosti jako kulturní prostor. Jen o pár desítek metrů dál se rozkládá další vykopávkový areál s pozůstatky proslulé knihovny, postavené zde císařem Hadriánem po roce 132. Z velkolepé stavby stojí jen část západního průčelí s korintskými sloupy a zbytky pozdějších vestaveb v nádvoří areálu (včetně podlahových mozaik), ale dochovala se většina hrubých obvodových zdí. Ve východní části jsou dosud viditelné výklenky pro ukládání svitků (knihy vázané v hřbetech tehdy ještě neexistovaly).