Podvozek letadla L 410 se s drcnutím dotýká povrchu travnaté ranveje a za chvíli již letitý kunovický výrobek roluje k malé boudičce na kraji přistávací dráhy. Mara Serena Airport zní hrdý nápis nade dveřmi. Vystupujeme z letadla a vdechujeme překvapivě chladný vzduch. Na rozdíl od horkého a vlhkého pobřeží Indického oceánu je tu v nadmořské výšce kolem 1700 m velmi příjemná teplota. Kolem jediného přistávacího pruhu se do široka rozprostírá scéna, která jako by vypadla z filmu Vzpomínky na Afriku. Nedozírná travnatá savana s deštníkovitými siluetami akácií, na kterých odpočívají skupinky supů. Z nedalekého termitiště nás podezíravě pozoruje buvolec topi, na konci ranveje přebíhá rodinka prasat bradavičnatých a daleko na horizontu se pohybují protáhlé krky několika žiraf. Tak si člověk představuje Afriku ve svých dětských snech. Od opodál zaparkovaných džípů přichází několik usměvavých černošských tváří. „Welcome to Masai Mara!“ Ano, vítejte v Masai Maře, jednom z posledních afrických rájů.
Národní rezervace Masai Mara je severním pokračováním tanzanské pláně Serengeti, která zde překračuje keňskou hranici a vytváří rozlehlý prostor, kde převažují typické africké biotopy jako travnatá savana, pobřežní lesy v okolí vodních toků a oblast skalnatých pahorků, označovaných afrikánským slovem kopje. Samotná rezervace má rozlohu 1510 km2, ale protože není oplocená, zvěř se může pohybovat na mnohem větším území označovaném jako ekosystém Masai Mara. Společně s národním parkem Serengeti na tanzanské straně hranice pak vytváří ekosystém Mara-Serengeti o úctyhodné rozloze 25 000 km2.
Chráněné území vzniklo jako útočiště divoké zvěře po 2. sv. válce přibližně na třetině své současné rozlohy. Rezervace byla vyhlášena v roce 1961, ale její území se několikrát upravovalo, především proto, aby se pokryly požadavky místních pasteveckých komunit. Výsledný kompromis existující od roku 1976 umožnil vznik ochranného pásu se zvláštním režimem, kde se nacházejí osady Masajů a rozsáhlé pastviny. To z Masai Mary činí velkou výjimku i v rámci celé Afriky, kde je většina významných parků a rezervací striktně oddělena od místních pastvin plotem. Masajští pastevci musí respektovat hranice rezervace, na druhou stranu profitují z turistů, kteří si jen málokdy nechají ujít návštěvu vesnic tohoto legendárního etnika.
I název rezervace pochází z masajského jazyka maa, kde slovo mara znamená „skvrnitý“. Pokud vystoupíte na některý ze skalnatých pahorků, pochopíte, jak je název výstižný. Rozsáhlá travnatá pláň je opravdu poseta skvrnami jiných skalnatých pahorků, osamělých skupin akácií a především stínů mraků, které majestátně plují nad náhorní planinou.
Hlavně pro bohaté
Netrvá ani půl hodiny a terénní toyota nás vysazuje před hotelem. To už máme za sebou pozorování skupiny lvů, která se uvelebila k celodennímu lenošení ve stínu nedalekých keřů. Jsou příslibem dalších setkání s africkou divočinou i důkazem, že koncentrace divoké zvěře patří v Masai Maře k nejvyšším v Keni i celé Africe. Zatímco v jiných národních parcích znamená spatření velkých afrických koček vrcholný zážitek, k němuž je nutná i dávka štěstí a ve většině případů také odposlechnutá informace z palubní vysílačky, tady jsme na lvy narazili jen tak mimochodem při cestě z letiště k hotelu.
Hotel patří do řetězce Serena, jehož zařízení provází pověst výborných služeb a hlavně citlivého designu. Mara Serena Lodge není v tomto směru výjimkou. Ještě těsně před hotelem netušíme, kde se vlastně ubytovací zařízení nachází, natolik citlivě je zasazeno do africké divočiny. Architekti využili táhlého svahu jednoho kopje a umístili tam řetěz přízemních buněk, které téměř nepřesahují horizont terénu. Jednotlivé buňky jsou vystavěny ve stylu africké hliněné architektury a i jejich vnitřní vybavení citlivě harmonizuje s africkou tradicí. Každý pokoj má výhled do skvrnité krajiny Masai Mary – je až s podivem, kolik druhů zvířat se dá najít s dalekohledem u očí přímo z hotelového pokoje.
Donedávna patřil hotel Mara Serena Lodge k několika málo ubytovacím zařízením uvnitř rezervace. S nárůstem počtu turistů se ale situace začala měnit a dnes jsou k dispozici více než dvě desítky luxusních stanových kempů, které však většinou leží na hranici rezervace nebo až za ní v ochranném pásmu. Hotel Mara Serena si však díky své poloze, službám a unikátnímu výhledu stále udržuje svoji výjimečnost.
Možná se některým ortodoxním cestovatelům může zdát možnost pozorování divokých zvířat přímo od hotelového bazénu jako zbytečný luxus, ale keňská vláda je si dobře vědoma potenciálu Masai Mary a snaží se zacílit především na movitou klientelu. Tomu odpovídá například i výše vstupu do rezervace, která pro keňské nerezidenty dnes činí 60 USD na 24 hodin. Za tuto částku můžete například v USA navštěvovat libovolné množství národních parků po celý rok.
Návštěva Masai Mary se velmi často nabízí v letoviscích na pobřeží Indického oceánu. Obvykle jde o cestu letadlem tam a zpět, jeden nocleh a zpravidla dvě game drive, vyjížďky za zvířaty – jedna první den vpodvečer a druhá příští den ráno. Cena takového výletu se obvykle pohybuje v rozmezí 500–800 USD na osobu. To je samozřejmě ve srovnání s jinými safari poměrně hodně vzhledem k tomu, že v samotné rezervaci stráví člověk obvykle méně než 24 hodin. Na druhou stranu je Masai Mara unikátní rezervací a existuje tlak státních i mezinárodních organizací na to, aby se oblast ochránila před přílišným nárůstem masové turistiky. V kombinaci s horší dosažitelností rezervace se tak horentním cenám nelze příliš divit.
Velká migrace
Největší atrakcí Masai Mary je tzv. velká migrace. Hromadné přesouvání stád zejména pakoní, zeber a gazel Thomsonových je obrovským přírodním divadlem. Zjednodušeně bývá někdy tato migrace popisována jako přesun obrovských stád z jednoho místa na druhé a zpět, fakticky ale jde o cyklický pohyb většiny kopytníků v ekosystému Mara-Serengeti probíhající ve směru hodinových ručiček, u kterého jen těžko můžeme nějaké místo označit za začátek či konec. Základem velké migrace je to, že býložravci sledují vodní a potravinové zdroje v závislosti na klimatických obdobích. Od ledna do března rodí samice mláďata na jižních pastvinách národního parku Serengeti označovaných jako „pláň krátké trávy“. Jak pláň vysychá, začínají se obrovská stáda přesunovat na sever, kde využívají dosud nespasenou trávu ve více zalesněných oblastech centrálního Serengeti. Koncem května je většina na minerály bohaté trávy vypasena a na přelomu června a července se objeví první migrující stáda v Masai Maře. Pionýry migrace jsou zebry stepní, které spásají hrubou a vysokou trávu a zaplaví Masai Maru v počtu kolem 200 000 jedinců. Po nich přichází hlavní voj migrace – více než milion pakoní, kteří dávají přednost nízké a jemnější trávě. Pak následuje ještě přibližně 360 000 gazel Thompsonových a asi 12 000 antilop losích. Stáda musí při své cestě Masai Marou překonat několik vodních toků, v té době díky dešťům poměrně rozvodněným. Kromě zrádných proudů čekají v řekách nemilosrdné čelisti krokodýlů nilských, pro které je toto období časem neskutečných hodů. Více než jeden a půl milionu migrujících zvířat stráví v Masai Maře přibližně tři a půl měsíce. S posunem srážek k jihu odcházejí i stáda východním koridorem, aby počátkem dalšího roku dala opět na jižních pláních Serengeti zrod nové generaci.
Celý okruh měří přibližně 800 km, ale stáda mohou změnit trasu či směr právě kvůli změnám srážek. Zvláště se to projevuje v Masai Maře, kde při putování za potravou mohou překročit některé řeky i několikrát tam a zpět bez ohledu na to, kolik nebezpečí se skrývá v jejich přebrodění. Kromě hladových krokodýlů v řekách číhá na putující zvířata nespočet velkých predátorů, kteří sledují stáda jako neúnavní stopaři a jsou následování pestrou škálou téměř všech afrických mrchožroutů.
Game drive
Sotva vyrazíme od hotelu a sjedeme z pahorku na travnatou savanu, náš průvodce zastavuje toyotu. Jedna z obrovských výhod Masai Mary spočívá ve skutečnosti, že není nutno projezdit desítky kilometrů po prašných cestách, než člověk narazí na divokou zvěř. Kousek od auta se pachtí samice hyeny skvrnité s úlovkem, následována neodbytným zástupem supů ušatých. Tu a tam položí svou kořist – zjevně gazelí mládě – a zahání nejdrzejší z mrchožravých ptáků. Pak se opět plahočí vysokou travou. Hyeny mají sice pověst mrchožroutů, živících se zbytky lvích hostin, ale opak je často pravdou. Hyeny jsou vynikající lovci a lvi se často přiživují právě na jejich kořisti. Větší zvířata loví hyeny obvykle ve smečkách podobnou technikou jako vlci. Pokud loví hyena sama, její kořistí jsou převážně mláďata antilop a gazel. Takové chování má většinou jediný důvod. A tak je tomu i v našem případě. Průvodce si pokládá prst na ústa a ze zvuků podvečerní savany vypichuje dva kňouravé zvuky, které se ozývají ve směru pohybu hyeny. Tam někde čekají dva malé hladové žaludky a my sledujeme starostlivou mámu, jak unaveně táhne svůj úlovek směrem k nim.
Zážitek s hyenou vytěsní velmi brzy setkání se slony. Mohutní tlustokožci si vykračují savanou v počtu několika jedinců, což je tady v Masai Maře – na rozdíl od jiných vyhlášených „sloních“ rezervací – obvyklá velikost stád. Většina slonů se tu živí trávou a vzhledem k malému množství buše by větší stáda velmi rychle poničila vegetaci, takže celkový počet kolem 2000 jedinců se považuje za přiměřený. Sloní trávicí systém je nedokonalý a využívá potravu jen na 40 %, takže slon je nucen celý den neustále přijímat potravu. V řadě afrických národních parků už teď způsobují přemnožená sloní stáda nemalé problémy.
Za následující terénní nerovností si odškrtáváme další zvíře z „velké pětky“. Na mírném svahu se pase několik desítek buvolů kaferských. Zastavujeme v dostatečné vzdálenosti od podezřívavě se tvářících býků, kteří vzbuzují respekt. To, že se buvol dostal mezi pět nejcennějších trofejí Afriky, si nevymysleli lovci meziválečných safari náhodou. Ještě dnes kolují historky o lovcích zabitých zraněnými či rozzuřenými buvoly. „Každé zvíře z velké pětky vydá nějaké varovné signály, než zaútočí,“ říká náš průvodce, „ale kdybys teď vystoupil a vzdálil se od auta, okamžitě na tebe vyrazí bez varování.“ Nehodláme to zkoušet, ostatně stejně jako ve většině afrických parků je opuštění vozidla přísně zakázáno.
Zatímco fotíme buvolí stádo, náš průvodce dalekohledem vytrvale pozoruje protější svah za řekou Marou. Pak začne divoce gestikulovat a v rozčílení přejde z angličtiny do svahilštiny. „Kifaru, kifaru – tam, tam!“ Vysoko nad řekou nám ve světlé trávě ukazuje dvě tmavé skvrny. Teprve bližší prozkoumání odhalí, že to jsou nosorožci. Někteří se marně snaží udělat fotografii těch dvou teček, my ostatní se kocháme alespoň dalekohledem. Rozrušení našeho průvodce je známkou, že tohle se tu každý den nevidí. Ještě v 70. letech žilo v Masai Maře kolem 120 nosorožců dvourohých, ale masivní nárůst poptávky po nosorožčím rohu v Číně a Jemenu přivedl zdejší populaci na hranici vyhubení. Usilovnou ochranou se podařilo téměř vymizelou populaci zvýšit na necelé čtyři desítky jedinců, ale vzhledem k tomu, že tento menší ze dvou afrických druhů nosorožců se živí okusováním keřů a nikoliv travou, je jeho spatření na savaně velkou vzácností.
Uvědomujeme si, že jsme během dne viděli už čtyři zástupce slavné velké pětky a že by bylo hezké odejít dnes do hajan s plným počtem bodů. Většina osazenstva dostává za úkol hledat posledního člena této africké super-rodiny. Levharti obvykle přes den odpočívají na větvích či ve vidlicích stromů a často je hlavní a nápadnou známkou jejich přítomnosti visící lehce zahnutý ocas. Dalekohledy zkoumáme rozložité koruny akácií, ale rudnoucí nebe snižuje množství světla pro pozorování, a tím i naše šance. Bereme zavděk alespoň skupinkou buvolců modrých. Obvyklé pozorovací stanoviště těchto antilop je na vrcholku starých termitišť, a tak se snažíme udělat alespoň tuhle, pro Masai Maru tak typickou, fotku. Na závěr pak stádečka gazel Grantových a Thompsonových a poslední rozloučení před návratem do hotelu přichází od čtveřice pštrosů dvouprstých, kteří se důstojně nesou v zástupu zlátnoucí travou africké savany.
Masajská vesnice
Ráno vyrážíme hned za úsvitu. Vzduch voní deštěm z předešlé noci a terénní vůz často klouže smykem na vrstvě černého bahna, ve kterou se proměnily prašné cesty z minulého dne. V úžlabině objevujeme tůň se vzácným úlovkem. Na snídani se tu zastavil čáp sedlatý, jeden z nejbarevnějších afrických čápů vůbec, a mezi vysokou sítinou se věnuje lovu malých rybek. I náš průvodce vytahuje fotoaparát, což je známkou, že nejde o obvyklé setkání. Kousek za tůní objevujeme akácii s hejnem leskoptví, příbuzných našich špačků, kteří by však vedle těchto parádnic s měděným leskem peří vypadali jako zchudlí příbuzní.
Další čas strávíme objížděním několika „ostrůvků“ buše, odkud se ozývá temné lví mručení, ale nemáme tentokrát štěstí. Lvi jsou zalezlí ve změti keřů a patrně odpočívají po nočním lovu. Vzdáváme hledání a naše toyota směřuje k zalesněné nivě řeky Mara. Konečně zblízka vidíme meandry slavné řeky, kde v době velké migrace dochází k tolika tragédím. Teď v březnu je tu klid, ale na písčitých březích se v ranním slunci vyhřívají mohutní krokodýli se zlověstně pootevřenými čelistmi. V místech, kde řeka vytváří hluboké tůně, odfrkávají stáda hrochů, a když opouštíme řeku, čeká nás krásný „úlovek“ v podobě skvrnitého geparda. Gepardi z Masai Mary jsou známi svojí fotogeničností a nedostatkem respektu před návštěvníky. Snad každému z nás se vybavují reklamní fotografie vyhlídkových džípů s gepardí rodinkou na kapotě. Náš exemplář je však důstojný chlapík a nevzrušeně nás pozoruje ze své skrýše za keřem. Je zjevné, že o bližší seznámení nemá zájem.
Jak slunce stoupá výš, dostáváme se k bráně Oloololo u stejnojmenného srázu, který tvoří severozápadní hranici rezervace. Za ní už následuje ochranná zóna s masajskými pastvinami. Někteří z našich spolucestujících projevují – po nabídce našeho průvodce – přání navštívit masajskou vesnici. Masajové tam ale pouštějí cizince jen za nemalou sumu v tvrdé měně, a tak před průchodem skrze bomu – hradbu z trnitých keřů – domlouváme cenu s několika masajskými bojovníky. Ve srovnání s jinými vesnicemi ve vnitrozemí je však zdejší vstupné trojnásobné. Masajové to ospravedlňují nutností postavit školu, ale už jsme podobné argumenty slyšeli vícekrát, a tak statečně smlouváme, až se nám podaří dostat na polovinu ceny. Masajové jsou trochu rozmrzelí, jakoby je nedostatek peněz na školu opravdu mrzel, ale jakmile bankovky změní majitele, ochotně se nám věnují. My, co jsme už pár domorodých vesnic navštívili, víme své. Nakonec to vyjádří náš průvodce, až se vrátíme zpět do auta: „Stejně si za ty peníze koupí další krávy!“
Dobytek je pro Masaje vším – symbolem bohatství, platidlem, akciemi i zdrojem obživy. Bojovníci nám ukazují další bomu, tentokrát uprostřed vesnice, kam se zvířata zahánějí na noc. Jsou tak chráněna dvěma hradbami trnitých keřů a všemi obyvateli vesnice jako to nejcennější, co osada vlastní. Pak nám ukazují místo ve vnější hradbě kolem vesnice a vyprávějí, že dnes nad ránem, před několika hodinami, se do vesnice pokoušela dostat skupinka lvů. Asi se tváříme trochu nedůvěřivě, a tak nás vedou dál po vesnici. Vnitřní ohrada je teď prázdná a stáda jsou s mladými bojovníky na pastvě. To je příležitost pro ženy, které sbírají čerstvý trus uvnitř ohrady a holýma rukama rozmazávají po stěnách chýší. Chýše jsou totiž jejich majetkem a ony jsou zodpovědné za jejich stavbu i údržbu. Pokud se mladý Masaj ožení, tj. zaplatí za nevěstu patřičný počet kusů dobytka, získává tím i obydlí, které žena postaví. Pokud si může dovolit více manželek, může chýše a manželky libovolně střídat.
Prohlídka masajské vesnice má standardní průběh. Po prohlídce skromného interiéru jedné chýše nám několik starších mužů předvádí způsob rozdělávání ohně třením dřívek, a když z vyschlého kravího trusu vyrazí konečně plamen, následuje „kulturní vložka“ v podobě tradičního masajského tance, který předvádějí zbylí bojovníci a jenž se vyznačuje neuvěřitelně vysokými, pružnými skoky. Poté se nám snaží místní ženy prodat tradiční masajské přívěsky a korále opět za několikanásobně přemrštěnou cenu. Zdá se, že se i zdejší Masajové přizpůsobili movité klientele. Z vesnice odjíždíme se smíšenými pocity, ale hned kousek za branou rezervace se stáváme svědky neuvěřitelného zážitku, který vše překryje. Z vysoké trávy přímo před autem se vynoří skupinka lvic, které lehkým klusem směřují do nitra rezervace. „To jsou ti lvi, co byli ráno u vesnice,“ říká přesvědčeně průvodce, „pokoušeli se dostat na masajský dobytek, ale neuspěli. Kdyby měli plná břicha, tak budou spát.“
Přizpůsobí rychlost auta klusu šelem, a tak jedeme souběžně se lvy, kterým nestojíme za trochu pozornosti. Asi po kilometru se z vysoké trávy před námi vynoří další skupinka lvů, která zřejmě přichází té naší naproti. Zastavujeme vůz a s překvapením sledujeme, jak se lvi vítají a vyjadřují projevy nehrané radosti ze shledání. Zdá se, že rituál otírání hlavami a šíjemi neskončí, dokud se nepozdraví každý s každým. „Jako lidé…“ vydechne kdosi v autě. Skupinka je tak blízko, že slyšíme lví dech a cítíme ostrý pach jejich těl, ale každý je u vytržení nad tím, kolik přítulnosti a laskavosti se skrývá v největší a nejnebezpečnější africké šelmě. Lepší tečku nám Masai Mara nemohla poskytnout.
Budoucnost s otazníkem
Letoun z moravské továrny se pomalu odlepuje od země. Pod sebou vidíme mizet skromné letiště, našeho mávajícího průvodce a nově příchozí, jak nakládají svá zavazadla do přistavených džípů. Od doby, kdy jsme tu stejně jako oni přistáli, nás dělí 24 hodin, několik set megabytů obrazového materiálu a dosud nevstřebané množství zážitků. Jak se krajina vzdaluje, proměňují se koruny akácií, vrcholky skalnatých pahorků a stíny táhnoucích mraků v menší či větší skvrny a za chvíli necháváme masajskou skvrnitou zemi daleko za sebou. Přemýšlíme nad tím, zda se někdy ještě do zdejších končin podíváme a zda to bude stejné místo, jaké dnes opouštíme.
Divočina v Africe ubývá rychleji než kdekoliv jinde na světě a svádí svůj nerovný boj s postupující civilizací. Potřeba peněz z masové turistiky tlačí na zvyšování počtu návštěvníků ve všech parcích a rezervacích a Masai Mara patří k nejohroženějším. Mezinárodní instituce se snaží ochraňovat zbytky původní krajiny a občas slaví dílčí úspěchy. V nedávné době se podařilo zastavit projekt cesty spojující Masai Maru s národním parkem Serengeti, která by obrovským způsobem zvýšila provoz turistů v hlavních trasách migrace. Jsou to však jen drobná vítězství ve vleklé válce, kde je hlavním protivníkem populační exploze, hlad po zemědělské půdě, zvětšující se stáda dobytka a celkově mizející původní prostředí. Hledání nových zdrojů a snaha využít stávajících v maximálně možné míře vytvářejí hrozbu nad mizející africkou divočinou, a tak mezi stíny mraků na skvrnité krajině Masai Mary lze zahlédnout i stíny nepříjemných otazníků.