Rozmary řeky Doubs

Horotvorný proces byl vyvolán obrovským tlakem právě vrásněných sousedních Alp, proto jsou vrstvy sedimentů obzvlášť silně zprohýbány v nárazové jihovýchodní části Jury. Nachází se tu také nejvyšší vrchol Crět de la Neige (Sněžný hřbet), který dosahuje 1723 m a tvoří nádhernou přírodní kulisu Ženevě. Směrem k severozápadu tlaku ubývalo, takže vrstvy sedimentů na samém okraji zůstaly v takřka nedotčené, vodorovné poloze. O to více se na nich podepsaly krasové jevy a říční eroze.
Na rozdíl od komplikované příkrovové stavby Alp došlo v Juře k pouhým přesmykům horninových vrstev – ty jsou ale v terénu velmi dobře patrné. Vrcholy vrás (tzv. antiklinály) mají ráz protáhlých hřbetů, kdežto vrásové sníženiny (synklinály) tvoří dlouhá podélná údolí, protékaná obvykle vodními toky, případně zaplněná jezery. Jurský kras není až tak bohatý na klasické povrchové tvary, o to zajímavější však jsou jeho podzemní prostory. Jeskyní je tu prý na čtyři tisíce! Zpřístupněny zatím byly Grottes de Baume, Faux-Monnayeurs, Sarrazine a Planche. Zvláště efektní jsou mohutné vyvěračky v závěrech skalních kotlů, jimž se tady říká cirky či amfiteátry, protože mají výrazně půlkruhový tvar. Nevytvořily je ledovce, nýbrž zpětná eroze říčních toků, soustavně nahlodávající strmé vápencové stěny. Nejhezčími příklady jsou Cirque de Baume des Messieurs u Lons-le-Saunier a Cirque de Consolation při vývěru řeky Dessoubre. Zatímco jinde řeky sbírají své vody z nepatrných praménků, ty jurské se často řítí s pekelným hukotem rovnou z nitra skály.
Jedny z nejpůsobivějších formací vytváří řeka Doubs (čti dú). Začíná jako vyvěračka a sleduje podélná údolí (tzv. réculées) mezi paralelními hřbety. Na několika místech je překonává, a vytváří tak romantické příčné soutěsky, nazývané cluses. Na 43 km státní hranice se Švýcarskem zužuje své koryto v dlouhé kaňonovité „hrdlo“- gorge. Pak si nakrátko odskočí do Švýcarska, a jako by si tento svůj neuvážený krok zase rozmyslela, obrací se náhle ostře zpátky do Francie. Další oblouk provede poté, co posílí o říčku Dessoubre. Směr k severu se jí ale taky nadlouho nezalíbí. Těsně před městečkem Montbéliard se definitivně rozhodne, že nepoteče do Rýna, a namíří si to rázně k jihozápadu, na Besançon, a posléze prostřednictvím Saôny do Rhôny. Ani teď ale neběží zpříma, nýbrž koketně se kroutí, jako by se zdráhala předat své vody jiné řece.
Rozmary řeky Doubs Dělá zkrátka trochu drahoty, jak mívají ženy ve zvyku. Mou českou metaforu ovšem poněkud kalí fakt, že ve francouzštině mají řeky většinou mužský gramatický člen. Ať tak či onak, nechává za sebou v tomto úseku poklidné meandry a pojmenování spíše laskavá. Za příklad poslouží městečko Baume-les-Dames (Útěcha žen), jakýsi něžný protějšek mužského kláštera Baume-les-Messieurs, který leží pod již zmiňovaným skalním amfiteátrem.
U řek je to jako u lidí: jak během času mohutní, zklidňují se. Na začátku své pouti ale musel Doubs pěkně vyvádět, jinak by po něm na cestě nezůstaly vražedné srázy jako Corniche de Gaumois anebo Échelles de la Mort – Žebříky smrti. Tam, kde se sám bolestně odřel o skálu, rozlily se jeho slzy v jezera. Tam, kde klopýtl, vznikl vodopád. Na ten největší vynaložil docela slušný skok. Kdo se chce na Saut du Doubs podívat zblízka, musí se svěřit řece. Jiná cesta k němu totiž na francouzské straně nevede. Ze Švýcarska je sice vodopád přístupný i pěšky, ale scenérie odtud není zdaleka tak působivá. Po nalodění v městečku Villers-le-Lac následuje půlhodinová plavba loďkou po proudu meandrující řeky, kterou kdysi na její cestě zatarasil sesuv. Tím se vytvořilo protáhlé jezero. Hráz ale nevydržela neustálý nápor vod, a řeka se nakonec zase prosadila. Skokem dlouhým 27 m se sice v geologické atletice mezi rekordmany nezapsala, pro malebnost krajiny však učinila maximum.
Pěkné jsou i skály nad jezerem. Jedna nese jméno „Hlava Ludvíka Filipa“, a protože se jedná o krále, nikdo ji nezpochybňuje. Na další hlavě už se ale sousedé nedohodli: zatímco Švýcaři, z jejichž břehu hledí, jí říkají Kalvínova, Francouzi v ní paličatě vidí Sfingu. Neshodují se ani na jménu jezera: Švýcaři je nazývají podle své nejbližší vsi Lac des Brenets, kdežto pro Francouze je to prostě nádrž, neřkuli bazén – Bassins du Doubs. Plurál ve jméně mi zcela jasný není, asi je každý meandr brán za samostatný celek. Jezero pod vodopádem se ale z obou stran jmenuje Lac de Chaillexon. Na kanoi tady musí být úžasně, jen to přetahování přes vodopád asi dělá starost – i lodní turista musí k vodopádu ještě nejméně 10 minut pěšky. Cesta podél zurčícího toku je ovšem korunována závěrečnou vyhlídkou, která je opravdu královská.

Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz

RADVANA KRASLOVÁ

Shopping Cart