Mnoho anglických či britských panovníků zanechalo v Londýně po svém vládnutí nesmazatelné stopy v podobě nepřehlédnutelných staveb. Vilém Dobyvatel položil základy Toweru. Palác Hampton Court sice začal stavět kardinál Wolsey, ale daroval jej Jindřichu VIII., s jehož jménem je toto sídlo spojováno. Tento šestkrát ženatý král dal také na místě bývalého špitálu postavit Svatojakubský palác. Vilém III. koupil roku 1689 Kensingtonský palác a jeho přestavbu na královskou rezidenci svěřil siru Christpheru Wrenovi. O sto třicet let později se v něm narodila princezna Viktorie, pozdější nejdéle vládnoucí panovnice v britských dějinách. Viktorie také byla první obyvatelkou Buckinghamského paláce, nejmladšího londýnského královského sídla.
Prostranství před „Buckhousem“, jak někdy Londýňané paláci přezdívají, bývá každý den obléháno davy turistů toužících vidět střídání stráží. Mnozí z nich asi netuší, že příslušníci gard, kteří věrně stráží Buckinghamský palác již od roku 1837, nejsou jen naparáděnými vojáčky ve slavnostních uniformách, ale také velmi dobře vycvičenými vojáky, účastníky nejrůznějších bojových misí.
Samotný palác se nevyznačuje žádnou oslnivou architekturou. Jeho nynější obyvatelka, královna Alžběta II., také raději přebývá ve Windsoru nedaleko Londýna, i když má v Buckinghamu k dispozici nádhernou, rozlehlou zahradu s jezírkem, množstvím stromů a květin. Zahrada je od okolního světa oddělena vysokou zdí s ostnatým drátem a uprostřed rušného Londýna je úplnou oázou klidu.
Pokud by se čtenáři Dumasových Tří mušketýrů domnívali, že palác je pojmenován po románovém hrdinovi vévodovi z Buckinghamu, mezi Angličany velmi nepopulárním Georgu Villiersovi, musíme je zklamat. Původní budovu na místě dnešního královského sídla nechal v roce 1703 postavit John Sheffield, vévoda z Buckinghamu (1648—1721), který s tím prvním vévodou neměl kromě titulu pranic společného. Již v roce 1762 koupil toto šlechtické sídlo král Jiří III., který z něj chtěl vytvořit soukromou rezidenci pro sebe a pro svoji ženu Charlottu. Ale teprve jeho syn a následník Jiří IV. rozhodl o vybudování královského sídla na místě původního Buckingham Hous. Tento úkol svěřil architektu Johnu Nashovi, který navrhl palác v neoklasicistním stylu. Přestože Nash pospíchal, Jiří IV. se konce stavby nedožil. Práce však pokračovaly i během panování následníka, bratra Viléma IV. Palác byl dokončen teprve v roce jeho smrti, roku 1837. První obyvatelkou paláce se tak stala až královna Viktorie, která se do něj nastěhovala pouhé tři týdny poté, co ve svých osmnácti letech nastoupila na britský trůn. Přestože jej shledala téměř neobyvatelným (většina různých zařízení nefungovala) rozhodla se v něm setrvat. Palác čekalo další přestavování a dostavování. Konečnou podobu dostalo jeho průčelí až v roce 1913, kdy vznikla současná fasáda z portlandského vápence. Měnilo se i jeho okolí. V roce 1851 byl přemístěn Marble Arch, který stál přibližně v místě dnešního mohutného památníku královny Viktorie, na severovýchodní cíp Hyde Parku, kde stojí dodnes.
Teprve od roku 1993 jsou reprezentační prostory paláce přístupny veřejnosti. Za nemalé vstupné. Současná královna Alžběta se tímto způsobem snaží získat finanční prostředky na rekonstrukci požárem poničeného Windsoru, který vyhořel rok předtím. V letních měsících, kdy panovnice tráví dovolenou na některém ze svých venkovských sídel, si mohou návštěvníci prohlédnout například Plesový sál, kde se konají státní recepce či plesy a kde královna povyšuje do šlechtického stavu nebo udílí vyznamenání. Sál je se svými 37,5 metry délky, více než 18 metry šířky a téměř 14 metry výšky jedním z největších sálů v Londýně. Hosté také mohou obdivovat Trůnní sál, jídelnu, hudební salonek a další reprezentační prostory.
Ten, kdo se nenechá oslnit přepychovou výzdobou jednotlivých místností, možná daleko více ocení obrazárnu. Na jejích stěnách visí sice jen několik desítek obrazů, ale o jejich kvalitě nemusíme pochybovat. Stačí uvést jen několik jmen malířů: Vermeer, Rembrandt, van Dyck, Rubens, Zuccarelli, Lorrain či Canaletto. Alžběta II. však vlastní jednu z největších uměleckých sbírek na světě. Zahrnuje na půl milionu předmětů, od starožitného nábytku, přes šperky, porcelán, miniatury, manuskripty až právě po kresby a obrazy nejznámějších mistrů světového malířství. Více než tři tisíce exponátů z této sbírky bývá dlouhodobě zapůjčeno různým britským i světovým galeriím.
Od května 2002 je také po čtyřleté rozsáhlé rekonstrukci znovu otevřena Queen‘s Gallery, která přímo sousedí s palácem a která je přístupná celoročně. Pořádají se v ní tematické výstavy, které představují vždy zlomek z královniných pokladů. Architekt John Simpson pojal rekonstrukci velkoryse a vytvořil honosný stánek pro exponáty královské sbírky. Oproti původní má nová galerie třiapůlkrát větší výstavní prostory a vchod je navržen ve starořeckém stylu s dórskými sloupy.
Přístupny jsou rovněž královské konírny, kde lze například obdivovat i zlatý kočár z roku 1762. Používá se jen při korunovacích nebo při tak významných událostech, jakou bylo naposledy zlaté jubileum, tedy oslavy padesáti let panování Alžběty II. Kromě královských tažných koní a dalších kočárů je možné prohlédnout si v konírnách také zblízka některý z královniných rolls-royců.
Z Buckinghamského paláce je to jen čtvrthodinu pěšky na nábřeží Královny Viktorie, odkud vyplouvají výletní lodě proti proudu Temže, aby po čtyřech hodinách přistály u paláce Hampton Court, ležícího na samých hranicích Londýna. Komplex budov z červených cihel, jedna z nejnádhernějších ukázek tudorovské architektury, zaujme svými četnými zdobenými komíny. Každý z nich je jiný. Také v Hampton Courtu najdeme mnoho vzácných obrazů z královských sbírek, například Breughelovo Vraždění neviňátek. V tomto případě je však možná zastíní věc tak prozaická jako je kuchyň. Přesněji řečeno kuchyně (zabírají přes padesát místností), které byly zrestaurovány do původního stavu, v jakém je znal v 16. století Jindřich VIII. V jeho době tu dvě stě lidí připravovalo dvě jídla denně pro osmisetčlenný Jindřichův dvůr. Z tudorovských časů také pochází zastřešený tenisový kurt, na němž se i v současnosti dá hrát, i když jeho rozměry se od dnešních hřišť značně liší.
Posledním panovníkem, který palác využíval jako své sídlo, byl Jiří II., jenž zemřel roku 1760. O palác se pak staralo jen 40 sloužících a jeden z nich, ‘Capability’ Brown, tu roku 1769 zasadil vinnou révu, která plodí hrozny do dnešních dnů! Je to pravděpodobně jedna z nejstarších rév na světě. Zpřístupnit Hampton Court veřejnosti, a to zdarma, se rozhodla již na počátku svého panování královna Viktorie. Palác je přístupný i dnes, jen s tím rozdílem, že návštěvníci musejí za vstup platit. Jen do rozlehlých zahrad v okolí paláce je přístup volný.
Po proudu Temže trvá motorové lodi asi čtyři a půl hodiny – záleží na tom, zda je příliv či odliv – než dopluje z Hampton Courtu k další památné stavbě, londýnskému Toweru. Na nádvoří této původně normanské pevnosti, královské rezidence, ale často také státního vězení, nechal Jindřich VIII. popravit dvě ze svých šesti žen – Anne Boleynovou a Catherine Howardovou. Někde tu také spočívají ostatky nebohé Lady Jane Grey, která roku 1553 usedla na pouhých devět dnů na anglický trůn, z kterého ji sesadila 19. července Jindřichova dcera Mary, aby se o pár dnů později nechala sama korunovat. V následujícím roku, 12. února 1554, dala Mary, přezdívaná později ‘krvavá’, sedmnáctiletou Lady Jane v Toweru popravit.
Každý den stojí před Towerem dlouhá fronta návštěvníků, kterých je ročně téměř dva a půl milionu. Tower patří k deseti nejnavštěvovanějším britským pamětihodnostem. Zájemci zde mohou například obdivovat korunovační klenoty zhotovené roku 1661 pro korunovaci Karla II. Ty původní byly po popravě Karla I. v roce 1649 z rozhodnutí Parlamentu zničeny. Třpytí se tu také proslulý diamant Koh-i-noor zasazený do koruny královny matky. Koruna byla zhotovena v roce 1937, kdy byla ?????????, matka královny Alžběty II., spolu se svým manželem Jiřím VI. korunována ve Westminsterském opatství. Koruna se 105 karátovým Koh-i-noorem a dalšími 2800 diamanty je jako jediná vyrobena z platiny.
K Toweru patří neodmyslitelně i Beefeatři, správně se nazývají Yeoman Warder, tedy strážci v uniformách z tudorovských časů. A také hejno krkavců, kteří jsou pečlivě chráněni. Podle pověsti totiž britská monarchie zanikne, opustí-li krkavci Tower. Říká se ale, že mají přistřižená křídla, takže království snad nic neohrozí.
Posledním z londýnských královských sídel, které může veřejnost navštívit, je Kensingtonský palác. Je tak trochu ubytovnou pro členy královské rodiny a některé výše postavené dvořany. K nejproslulejším nájemníkům patřila princezna Diana. I pět let po její tragické smrti sem občas lidé přinášejí květiny a turisté se nechávají fotografovat před branami paláce. Do své smrti v únoru 2002 tu bydlela také královnina mladší sestra, princezna Margareta. Středem pozornosti britských sdělovacích prostředků se palác stal, když vyšlo najevo, že dlouhodobý ‘nájemník’ princ Michael z Kentu, královnin bratranec, platí za mnohapokojové apartmá své rodiny týdně 71 liber, což je méně, než musejí sociálně slabší Britové vynaložit na pronájem státního (a nesrovnatelně menšího) bytu. Za obdobný byt v centru britské metropole by měl platit přinejmenším stonásobek. Pod tlakem veřejnosti a zprávy rozpočtového výboru britského Parlamentu se již princ Michael nechal slyšet, že by byl ochoten platit za své apartmá 50 tisíc ročně, což je ale stále jen čtvrtina odhadnutelného tržního nájmu. Uvažuje se proto o tom, že většina obyvatel bude odtud přestěhována jinam a celý palác bude přístupný veřejnosti. Byla by v něm vystavena další část královských sbírek.
Část Kensingtonského palác, a to jeho reprezentační prostory, otevřela pro veřejnost poprvé roku 1889 královna Viktorie u příležitosti svých sedmdesátých narozenin. Od roku 1923 jsou tyto sály přístupné trvale. Před palácem, směrem do Kensingtonských zahrad, stojí od roku 1893 socha královny Viktorie. Autorkou pomníku není nikdo jiný než její dcera princezna Louisa, od roku 1880 až do své smrti v roce 1939 také jedna z obyvatelek této královské ‘ubytovny’.
Dvě z londýnských královských sídel veřejnosti přístupná nejsou – Svatojakubský palác a těsně u něho stojící Clarence House, který býval rezidencí královny matky. Vchod do paláce střeží příslušníci gard, ke kterým je možné přiblížit se na dotek ruky, na rozdíl od strážců nedalekého Buckinghamského paláce. To také turisté často využívají k fotografiím na památku z návštěvy Londýna.
Vraťme se ale ještě na chvíli k Toweru a vydejme se kousek dál po proudu Temže. V nedaleké Greenwichi totiž stojí jakýsi letní zámeček královen – Queen´s House. Nechala si jej postavit královna Anna, manželka krále Jakuba I. Práci zadala Inigo Jonesovi, jednomu z tehdy nejvýznamnějších anglických architektů. Práce však byly zastaveny, když v dubnu 1618 onemocněla a o rok později zemřela. Queen´s House byl dokončen v roce 1635 na popud Karla I., který jej daroval své ženě Henriettě Marii. Na vnitřní výzdobě sídla se podíleli přední evropští umělci jako Jordaens a Gentileschi. Královna Henrietta si dům užila jen krátce, protože idylické stuartovské časy přerušila v roce 1642 občanská válka. Po restauraci Stuartovců jej krátce užíval Karel II. Koncem 17. století zámeček obýval holandský malíř Willem van de Veldes, který přijel do Anglie na Karlovo pozvání a založil tu školu malování marín. A konečně v roce 1805 jej král Jiří III. věnoval dobročinné organizaci starající se o osiřelé děti námořníků. Queen´s House se tak stal součástí Royal Hospital School. Když se škola přestěhovala v roce 1933 do hrabství Suffolk, stal se Queen´s House o rok později součástí právě založeného Národního námořního muzea. V devadesátých letech 20. století prošel rozsáhlou rekonstrukcí, takže nyní si jej můžeme prohlížet opět v původní kráse. Jsou v něm umělecké sbírky muzea se stálou výstavou obrazů nazvanou Tváře moře.
Návštěvníka z Čech překvapí, když mezi portréty slavných mořeplavců, jako například admirálem Nelsonem či kapitánem Jamesem Cookem, spatří také portrét české zimní královny Alžběty, ženy Fridricha Falckého, a jejich syna Ruperta. Vysvětlení je prosté. Pražský rodák princ Rupert byl zakladatelem a prvním předsedou Společnosti Hudsonova zálivu, která získala pro Británii Kanadu. A je po něm také pojmenovaná jedna z řek v provincii Quebec a část území severozápadní Kanady. Během vlády Karla II., se stal jedním z admirálů obnovovaného loďstva.
V Greenwichi se roku 1533 narodila jiná Alžběta, dcera Jindřicha VIII. a jeho popravené ženy Anne Boleynové. Z této Alžběty se později stala slavná královna, toho jména první. Těžko ji však považovat za rodilou Londýňanku, protože Greenwich v té době ještě k metropoli nepatřila.
Za to je nespornou Londýňankou současná panovnice Alžběta II. Stopy po jejím dětství se dnes hledají jen obtížně. Nenarodila se v žádném z paláců, ale za deštivé, chladné noci ve středu 21. dubna 1926 v obyčejném domě číslo 17 v Bruton Street, v luxusní čtvrti Mayfair. Rodný dům Jejího Veličenstva, který tehdy patřil rodičům její matky, dnes již neexistuje. Byl za války zničen při náletech. Místo něj stojí na rohu Bruton Street nevzhledná administrativní budova s prodejnou luxusních aut v přízemí. Jen nenápadná kamenná deska připomíná, že se tu narodila královna. Stejný osud potkal i dům číslo 145 na třídě Piccadilly, kde prožila velkou část svého dětství. Dnes tu stojí hotel Intercontinental. Právě z Piccadilly se koncem roku 1936 přestěhovali rodiče Alžběty do nedalekého Buckinghamského paláce. Její otec, vévoda z Yorku, se nečekaně stal králem Jiřím VI., když se jeho starší bratr Eduard VIII. vzdal 10. prosince 1936 trůnu pro dvakrát rozvedenou Američanku Simpsonovou, s níž by se jako král nesměl oženit.