Sinajská poušť… shora se jeví chladná, tajemná a neproniknutelná… Kolika hledajícím duším poskytla útočiště… Na chvíli mě ovládne silná touha zůstat, jen tak spočinout, cítím, že tady v té pustině člověk může opravdu zapomenout, hledat… hledat sám sebe. Jako kdysi Bůh promlouval na tomto místě k Mojžíšovi, tak mě jakýsi vnitřní hlas volá k návratu a já ho prozatím MUSÍM poslechnout. Zavírám knihu Starého zákona a vstávám. Pak pomalu sestupuji po schodech.
Sinajský poloostrov se právem nazývá mostem mezi Asií a Afrikou. Od nepaměti tudy vedly důležité obchodní a vojenské cesty. Jižní či spíše jihozápadní část poloostrova byla bohatým zdrojem nerostných surovin, především tyrkysu a mědi, které již dávno zmizely v palácích vládců. Sinaj má ale jiné novodobé zlato. Stala se jím nafta.
Vnitřek poloostrova je nehostinný, drsná poušť, zvrásněné hory a vyschlá wádí. Oáz je tu poskrovnu a nejsou velké. Dnešní osídlení, včetně rekreačních zařízení, se soustřeďuje převážně podél pobřeží. Nejoblíbenější střediska leží na jihu a jihozápadě poloostrova: Sharm el Sheik, Naama Bay, Dahab a Nuweiba. Sharm el Sheik je typické přímořské letovisko s upravenými parky a luxusními hotely. Vznikl poměrně nedávno a je především důležitou základnou pro ty, kdo se chtějí věnovat nejrůznějším druhům vodních sportů a potápění. Spousta turistických kanceláří nabízí výlety do pouště, safari, jízdy na velbloudech a večeře u beduínů, plavby člunem podél pobřeží a různé druhy potápění. Za nejkrásnější oblast na potápění je považován nejjižnější cíp poloostrova, který byl v roce 1983 prohlášen národním parkem Ras Muhammad, nazvaný podle stejnojmenného mysu. Zde se vyskytují nejhezčí korálové útesy a pod vodou můžete zkoumat nejen pestrobarevný mořský život, ale i staré vraky lodí. Dahab a Nuweiba se od „Šejku“ trochu liší. Jsou mimořádně oblíbené hlavně „baťůžkáři“ a studenty (a v minulosti také příslušníky hnutí hippies). Máte zde větší možnost sehnat i levnější ubytování a více si vychutnat orientální atmosféru. Stačí se na chvíli posadit na polštáře u nízkých stolečků v místní restauraci nebo kafetérii. Určitě vám nabídnou i vodní dýmku. Obě centra jsou rovněž vyhledávaná potápěči. Z Nuweiby můžete doplout pravidelnou lodní linkou na exotický Korálový ostrov s křižáckou pevností, který je krásně vidět i z pobřežní silnice jen pár kilometrů jižně od Taby.
Dokud jsem se nevypravila do pouště, netušila jsem, jak nádherná může být. Pro tu sinajskou to platí obzvlášť. Život v ní je opravdu drsný, ale jen tak se podívat je velikým lákadlem. Nuweiba slouží jako výchozí bod pro mnoho výletů za krásami pouště. Například džípem to není daleko do Barevného kaňonu. Jeho název je vskutku zasloužený. Jemné pastely písku přecházejí od bílé přes žlutou a starorůžovou až po temně rudou. 
Jiným divukrásným výtvorem přírody je kaňon a oáza Ein Hodra. Když se odbočí od moře do vnitrozemí směrem ke Sv. Kateřině, po několika kilometrech po pravé straně stojí beduínský stan. Přijímáme pozvání na čaj a při družném rozhovoru s beduíny se brzy rozhodujeme využít jejich doprovodu s velbloudem do kaňonu a oázy. Za chvíli nasedáme na velbloudy a vydáváme se do pouště. Zdá se mi, že pěšky by to bylo rychlejší, ale nemám to srdce zklamat svého průvodce a odmítnout jeho chlebodárný koráb pouště. Nejprve se kus cesty brodíme pískem a těsně před sestupem do kaňonu zastavujeme na místě, kde se člověku při pohledu do dálky zatají dech. Když se spouštíme dolů, nevím, co sledovat dřív. Jestli skalní panoráma kolem, či velblouda, jehož obratnost v příkrém kamenitém terénu mě až zaskočila. V dálce nás čekala oáza se sytě zelenými palmami, pramen čisté vody a místní beduíni, ochotní kdykoli posedět u skleničky lahodného čaje s každým návštěvníkem.
Oproti těmto zážitkům je jakýmsi „kulturním šokem“, příznačným pro naši civilizaci, tzv. Modrá poušť, která se rozprostírá na plošině východně od mauzolea šejka Nabi Salaha jen pár kilometrů od Sv. Kateřiny. Vytvořil ji belgický umělec Jean Verame v letech 1980–1981 pomocí mnoha tun modré barvy na ploše několika čtverečních kilometrů, když předtím obdržel požehnání od Anwara Sadata. Modrá barva je symbolem míru, oslavuje ukončení války mezi Egyptem a Izraelem.
Vrcholem veškerého cestování a místy i plahočení po sinajské poušti je však výstup na horu Mojžíšovu. Vycházíme od kláštera téměř dvě hodiny po půlnoci. Postupujeme po velbloudí stezce, v dálce pod vrcholem blikají světýlka – stánky beduínů prodávajících občerstvení a velbloudáři. Čím blíže k vrcholu, tím více houstne dav našich souputníků. Nahoře je dost chladno a panuje tam rozruch. Někteří se již pohodlně usadili na kamenech, ostatní stále přebíhají a hledají místo na „nejlepší“ záběry. A pak to vypukne! Rudý kotouč se prodírá z mraků houpavými pohyby a dělí se s nimi o svoji oslnivou záři. Pak pyšně zůstane stát a shlíží dolů na ten zástup zvědavců. Tak tohle místo je hodno předání oněch nikoli nejpřísnějších, ale nejmoudřejších zákonů pro lidstvo. Při pohledu na tuto mystickou krajinu, na vrcholky hor, zvrásněné a sluncem ozářené, na údolí, utíkající do dálky, pocítíte silné splynutí s pevninou i nebem … a vtažení do děje, který se tu podle zprávy odvíjel před mnoha lety…V tu chvíli není pochyb o ději minulém… Tudy procházel izraelský národ na své pouti do Kanaánu a tato hora se stala dějištěm uzavření úmluvy mezi Bohem a jeho vyvoleným národem. 
Dav shromážděný na vrcholu se začal pomalu rozptylovat. Všichni se postupně vydali na zpáteční cestu do údolí ke klášteru. Zůstalo nás jen pár spolu s kamennou kaplí postavenou z původních kvádrů kostela z doby císaře Justiniána. Začali jsme sestupovat jako poslední, abychom si vychutnali tu vzácnou samotu. Nejprve po schodech, pak skrze malou oázu s cypřiši a Eliášovou jeskyní a opět po schodech pustou měsíční krajinou. Celkem je jich 3700 a jejich název, Schody pokání, naznačuje, proč byly vytesány. To je druhá cesta vedoucí na Mojžíšovu horu. Před klášterem v údolí se již srotil mohutný dav a čeká, až se úderem deváté otevře malá branka v obvodovém opevnění. Části obranných zdí vysokých 12 až 15 m se dochovaly ze 6. století, kdy tuto klášterní pevnost nechal vybudovat císař Justinián na místě kaple postavené Helenou, matkou císaře Konstantina, ve 4. století. První poustevníci přebývali kolem roku 300 v místech, kde prý rostl zázračný keř. Klášter, jehož areál začleňuje i mešitu, prošel dvěma rekonstrukcemi – ve 14. století a kolem roku 1800.
Na nádvoří u hradeb roste keř maliníku (ten Mojžíšův byl údajně stejného druhu) a pod klenutím u vchodu do baziliky je Mojžíšova studna, u které patriarcha napájel dobytek. Přístupná je pouze bazilika Proměnění; v její apsidě ze 6. století se nachází vzácná byzantská mozaika znázorňující Proměnění Ježíše na hoře Tábor. Upoutaly nás také překrásně vyřezávané dveře z 11. století a nepřeberné množství ikon a lamp visících na stropě.
V kapli Hořícího keře je mramorový sarkofág sv. Kateřiny, tam však nahlédnout nemůžeme. Sv. Kateřina, křesťanka a světice z Alexandrie, zemřela pro svoji hlubokou víru. Legenda vypráví o zázračném přenesení jejího mučeného a popraveného těla anděly na nejvyšší horu Sinaje, odkud její ostatky po létech přepravil jeden mnich do zdejšího kláštera. Proto se stala jeho patronkou.
Každý klášter obvykle skrývá nějaký „poklad“ nebo tajemství. Ani Sv. Kateřina není výjimkou. Poklad je tu přímo s velkým „P“: knihovna nevyčíslitelné hodnoty o počtu 3300 vzácných rukopisů ve 12 jazycích a více než 2000 ikon – tedy největší sbírka na světě dle výsledků kolektivní expedice z roku 1958. Nejslavnějším zdejším rukopisem je bezesporu Sinajský kodex (Codex Sinaiticus), řecký rukopis Bible ze 4. století. Příběh jeho objevení je téměř neuvěřitelný. 
Mladý učenec Friedrich Constantin von Tischendorf chtěl rozluštit záhadu nejstarších biblických textů a tomuto úkolu zasvětil celý svůj život. Od studií pátral po rukopisech a cestoval po evropských knihovnách, až se stal uznávaným odborníkem v dešifrování a správném datování těchto vzácných památek. Na svých cestách po Blízkém východě se dostal i do kláštera Sv. Kateřiny.
Spřátelil se s knihovníkem Kyrillem, který měl radost, že má tak nadšeného spojence. Jednou Tischendorf nečekaně narazil na koš v hlavní knihovně. Obsahoval staré pergameny určené ke spálení. Okamžitě rozpoznal unciální rukopis vzácného exempláře řeckého Starého zákona – Septuaginty. Ze 129 stránek mu bylo povoleno ponechat si jen 43 listů, neboť i mniši si vzápětí uvědomili hodnotu nálezu. Tischendorf musel odjet a jeho pokusy koupit rukopisy na dálku byly neúspěšné. Proto v únoru 1853 znovu přijel na Sinaj. Opět neúspěch, Kyrillos tvrdil, že neví, kde ty listy jsou.
Zatímco vědec v klášteře studoval a pracoval, vymyslel, že se je pokusí získat s pomocí ruského cara coby hlavy ruské a zastánce řecké církve, který navíc podporoval sinajské bratrstvo. Carovu podporu a finanční prostředky nakonec získal, a tak se vydává na Sinaj potřetí, tentokrát z pověření carského veličenstva. V klášteře ho přijali s velkou úctou, avšak rukopisy jako by se někam propadly. Až těsně před odjezdem mu mladý správce, žák Kyrillův, ve své cele ukázal balíček starých pergamenů. Ohromený Tischendorf zjistil, že k 86 původním přibylo 112 dalších a navíc kompletní Nový zákon i s epištolou Barnabášovou a částí Pastýře (dvě kapitoly, jež nebyly přiřazeny do novozákonního kánonu).
Po dlouho trvajících komplikacích i jemných spekulacích se mu podařilo získat povolení převézt rukopis do Káhiry a posléze do Petrohradu k opisování. Pak neúnavný Tischendorf pracoval tři roky na vydání kodexu ve čtyřech svazcích. Dílo mělo vyjít v Petrohradě k oslavě tisíciletého jubilea trvání ruské monarchie na podzim 1862 a v roce 1869 byl originál Kodexu oficiálně věnován ruskému carovi a umístěn v petrohradské veřejné knihovně.
V roce 1933 kodex od Sovětského svazu koupilo Britské muzeum za 100 000 liber, za nejvyšší cenu, která kdy byla za rukopis zaplacena. Jak ráda bych se podívala do té knihovny. Vůbec se mi nechce odejít. Bohužel, je veřejnosti nepřístupná! Škoda, že následující výrok Tischendorfův se nenaplnil až po okraj: „Tyto drahocenné odkazy věku … jsou podle mého názoru posvátným vlastnictvím veškerého vzdělaného lidstva. Jaký bohatý duchovní život vzešel z temných a opuštěných klášterních výklenků na Východě tím, že jsme významné středověké pergameny přesadili do sídel evropské kultury a vědy!"
Další informace o Egyptě naleznet zde: http://www.sopka.cz
Helena Rakytková