Škofja Loka si toto výstižné označení vysloužila hned z několika důvodů. Hrdá na svou tisíciletou tradici se prezentuje bohatou pokladnicí plnou vzácných relikvií a památek. Zdejší poklidná náměstí lemují pestře malované měšťanské domy připomínající trojrozměrné obrazy. A celé zátiší dvaadvacetitisícového města, vzdáleného 20 km severně od Lublaně, pak dokresluje lidskou činností nezasažená krajina hustě zalesněných kopců a příkrých vrcholků hor.
Spolu s primorským Piranem a štajerským Ptujem patří Škofija Loka mezi nejstarší slovinská města. Na to, že pamatuje už více než tisíc let, má dokonce glejt – v roce 973, kdy císař Otto II. daroval Loku freisinskému biskupu Abrahámovi z Bavorska, byla sepsána i Stvrzovací listina. Bavorské biskupství tehdy získalo údolí podél řek Poljanščica a Selščica a v místech, kde se řeky spojují v silnější Soru, začalo vyrůstat nové město. Freisinští biskupové zde vytvořili největší gorenjskou državu, nad níž si udrželi vládu po celých 830 let. Ve středověku se město změnilo ve významné obchodní centrum na trase Mnichov – Celovec (Klagenfurt) – Terst. Jeho hlavními obchodními artikly se staly železo, plátno a dřevo. Úspěšný rozvoj města měly ochránit hradby s pěti branami a obrannými věžemi, které roku 1318 obehnaly město. Ani obranné valy však nezabránily roku 1457 vpádu celských hrabat, která město vypálila. O dvacet let později na Loku zaútočili Turci, v roce 1511 se na zničení města podepsalo zemětřesení a dílo zkázy dokonaly koncem 17. století požáry. S příchodem Habsburků roku 1803 a nástupem železnice začala industrializace Škofije Loky, která podpořila mimo jiné i tradiční textilní výrobu.
I přes nepřízeň osudu je Škofija Loka patrně nejlépe zachovaným středověkým městem ve Slovinsku, což dokazuje celá řada památek. Díky dobře zachovalému souboru domů ze 16. století lemujícímu Městské náměstí (Mestni trg) se městu často přezdívá „malovaná“ nebo „strakatá“ Loka. Malby na omítkách, fresky, štuky a psaníčková sgrafita mnoha významných objektů jsou dnes sice ve velmi zchátralém stavu, na celkovém dojmu z této unikátní architektonické galerie to však nic nemění. Jedinečný Martinův dům, uzavírající Mestni trg, je poslední dochovanou budovou, která dokládá podobu místních domů ve 14. století. Mohutný kamenný objekt s raně gotickým portálem a halou s nádhernými klenbami vám navíc ukáže cestu přímo k hradu a regionálnímu muzeu. Freisinští biskupové nechali hrad postavit záhy po získání zdejšího území a nová dominanta na vrcholku kopce se od roku 1202 proměnila v biskupské sídlo. Kromě bohatých expozic nabízí hrad také úžasný panoramatický pohled na okolní krajinu, protkanou sítí řek, hlubokých údolí a zelených kopců. Právě ty často poskytují domácím nerušené zázemí pro bydlení na samotách nebo v těžko přístupných místech.
Před zraky turistů je v Poljanském údolí ukryt i statek Ivana Tavčara (1851–1923), místního rodáka, jenž se do slovinské historie zapsal jako úspěšný politik a představitel národně-liberálního hnutí, ale také jako významný spisovatel a právník. Ve Visoku vzdáleném 9 km leží v tichém zákoutí kdysi významné sídlo rodiny Kalanů, která v 17. století celé údolí spravovala. Právě její osudy a život zdejších lidí se staly námětem mnoha Tavčarových děl. Na statku Kalanů strávil také nemocný Tavčar poslední léta svého života. Ve stínu stromů ho zde připomíná bronzová socha od Jakoba Savinška.
Další články z vydání o Slovinsku zde