Na území Slovinska se stýkají čtyři velké reliéfní celky, rozložené docela rovnoměrně: 30 % státu zabírají Alpy, stejný podíl připadá na Dinarské pohoří i na Panonskou nížinu, pouze Jadranská oblast je menší (tvoří 10 % povrchu). Tato čísla jasně vypovídají o rozmanitosti země.
Hřeben Karavanek, který se před vámi při cestě do Slovinska zjeví jako přirozená hradba země, lze překonat buď pohodlným, ale nudným (a drahým) dálničním tunelem mezi rakouským Villachem a slovinskou Jesenicí, nebo náročnými, ale o to zajímavějšími přejezdy sedel Jezerského (Seeberg Sattel, 1216 m), Ljubeljského (Loiblpass, 1366 m) či Korenského (Wurzenpass, 1073 m). To poslední dělí Karavanky od Julských Alp a leží na trojmezí Rakouska, Slovinska a Itálie.
Český výraz „sedlo“ se sem ani moc nehodí, vychází spíš z poklidné české krajiny. Slovinci používají slovo prelaz, což lépe vystihuje námahu, jakou na překonání průsmyku museli dávní obchodníci anebo válečníci vynaložit.
O majestátnosti slovinských Alp svědčí i fakt, že na pouhých 6800 km² je tu soustředěno na 150 vrcholů přesahujících 2000 m; 28 z nich ční dokonce nad velehorskou hranici 2500 m.
Karavanky patří do soustavy Jižních vápencových Alp a jsou ze slovinských hor nejdelší – skalnatý hřeben dosahuje 120 km. Na západě navazují na rakouské Karnské Alpy a v celém svém průběhu se vyznačují velmi prudkým klesáním do Rakouska, zatímco jižní, slovinské svahy jsou povlovnější. Nejvyšší vrchol Veliki Stol (Hochstuhl) v centrální, nejskalnatější části dosahuje 2236 m. Tato oblast je také turisticky nejnavštěvovanější, všechny ostatní jsou zato rájem pro milovníky takřka liduprázdných končin porostlých bukosmrkovým lesem a horskými loukami, ať už jde o západní masívy Kepa (Mittagskogel) a Golice, nebo východněji se prostírající Košutu, která je nejdivočejší, a tudíž nejmalebnější. Její masivní, 10 km dlouhý hřeben vrcholí dominantou Košutnikov Turm (2136 m).
Problémem celých Karavanek je nedostatek pitné vody způsobený propustným podložím. Ve východní části jsou roztroušeny četné pomníčky padlých partyzánů z druhé světové války. Na pohraniční masivy Olševa, Peca (Petzen) a Strojna navazuje za Drávou výrazně nižší hřbet Kozjak, táhnoucí se podél severního břehu řeky až k Mariboru.
Jižně od Drávy se rozkládá krystalický masiv Pohorje, dosahující Černým vrchem (Črni vrh) 1543 m. Od karavanského masivu Uršlja Gora ho dělí Mislinja, přítok Drávy. Pohorje je oblíbeným výletním místem obyvatel Mariboru, kteří směřují především k výraznému vrcholu Rogla (1517 m) s třicetimetrovou rozhlednou a chatou Koča pod Roglo. Kromě běžných buků a smrků tu rostou i jedle, malebné louky zvou k usednutí a v zimě k lyžování. Je tu i několik rašelinišť s jezírky. Tady o vodu není nouze, jak dokládá množství potoků pramenících dokonce i ve vrcholových partiích. Ve značném počtu zde žijí vedle Slovinců také rakouští starousedlíci – Maribor byl totiž téměř osm století součástí Štýrska.
A když už jsme u starých časů podunajské monarchie, nelze nevzpomenout někdejší provázanosti turistických a horolezeckých spolků. Vždyť jednu z prvních horských chat ve Slovinsku postavili za pouhé tři letní měsíce roku 1900 právě Češi z pražské sekce Slovinského vysokohorského svazu pod vedením Bohuslava Franty a Karla Chodounského. Slavná Češka koča má dodnes svou původní podobu typicky české horské chalupy se šindelovou střechou a stojí na jedinečném místě v závěru doliny Ravenska Kočna v Kamnických a Savinjských Alpách, ležících jižně od Karavanek. Vzdor zdvojenému názvu se jedná v podstatě o jediné pohoří. S tím pojmenováním je to všelijaké. Koncem 19. století se uváděly jen Alpy Savinjské (podle říčky Savinje), na počátku nového století se k nim přidaly ještě Kamnické (Kamniške Alpe), patrně proto, že vzrůstala známost městečka Kamniku. Bez ohledu na název jsou to hory velice oblíbené; svou krásou totiž mohou konkurovat i nejvyšším „Julkám“, ale přitom jsou mnohem snáze dostupné – leží doslova za humny hlavního města Lublaně. Od Karavanek na severu je dělí údolí říček Kokra a Tržaška Bystrica.
Jelikož jsou převážně vápencové, jezery zrovna neoplývají. Jedinou vodní plochou hodnou zmínky je Planšarsko jezero nad Jezerskem. Zato tu ale pramení několik významných řek. Tržiška a Kamniška Bystrica, Kokra a Savinja ústí do Sávy, kdežto Mislinja a Meža stékají k severu do Drávy. Pomyslnou šlehačku na dortu tvoří místní vodopády; ty největší a nejkrásnější jsou v Logarské dolině – Slap Rinka a Slap Palenk.
Česká chata je východiskem do nejvyšších partií k vrcholům Grintavec (2558 m), Jezerska kočna (2540 m) a k pyramidovému vrchu Skuta (2532 m). Hlavní hřeben pokračuje dále k východu přes Planjavu a Ojstricu na Veliki Vrh, kde klesá na 2110 m. Malebnou kulisu Lublani skýtá na západě výrazná skupina Storžiče (2132 m), odkud je krásný kruhový rozhled do kraje. Nad Jezerskem se tyčí masiv Mrzla Gora (2203 m), tvořící část státní hranice s Rakouskem.
Další články z vydání o Slovinsku zde